Náhodný článek
Letos jsem, bohužel, z důvodů velkého vytížení neletěl nikam za dobrodružstvím, tak dodám pouze postřehy z pracovních cest. 8.-9. března 2010 jsem pobýval v hlavním městě Polska, Varšavě. Přiletěl jsem schválně brzy ráno i
Cesta do Vietnamu, díl 2. - Nha Trang, Dong Hoi, Saigon
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Vietnam
- Vytvořeno 1. 10. 2013 15:00
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 3412
Čekal nás poslední den v Nha Trangu. Po skvělé poslední snídani v hotelu Indochine (nabídka byla po tři dny stejná, míchaná vajíčka s pečivem, káva a spousta čerstvého ovoce) jsme se plouživým krokem vydali hledat autobusové nádraží. Recepční v hotelu nám sice nabízela, že nám zarezervuje autobus osobně, ale báli jsme se, že si napočítá tučnou provizi. Raději jsme si šli opatřit lístky sami. Autobusové nádraží nakonec leželo až úplně na druhém konci letoviska. Komunikace tam byla trošku problém, nikdo neuměl anglicky a naše výslovnost vietnamských slovíček nalezených v průvodci Lonely Planet byla tak bídná, že nám nikdo nerozumněl. Ani když jsme se lámaně pokoušeli mluvit vietnamsky. Ale byli jsme neodbytní. Za necelou hodinu už jsme v rukou svírali lístky na večerní autobus Nha Trang - Hue.
Cestou zpátky na hotel pro bágly jsme se ještě zastavili v areálu místního buddhistického chrámu, kde nás dost nepříjemně otravovali místní děti s nabídkou nějakých pohledů. Já naštěstí uposlechl rad průvodce Lonely Planet a nevzal si žádný pohled do ruky. Tomáš bohužel nikoliv a musel za něj zaplatit 100000 dongů. Pak jsme chtěli vystoupat po schodech ke zlaté soše buddhy, ale byli jsme odchyceni jakýmsi vekslákem vydávajícím se za mnicha, který neustále prohlašoval že, " buddha needs money" a nastavoval ruku. Jako buddha mi moc nepřipadal, ale kdoví, pro jistotu jsem "buddhovi" dal 20000 dongů.
Pak jsme se ještě stavili na pivo v jakési zahradní restauraci, kde se na nás opět sesypaly místní vdavekchtivé servírky, které se snažili upoutat naši pozornost. Jedna mi například, kdykoliv prošla okolo našeho stolu, hodila do piva kostku ledu. Po páté kostce už mi došla trpělivost a výhrůžným gestem jsem jí naznačil, ať už mi do piva nic nehází. Led tam od té doby už žádný nehodila. Ale nevylučuju možnost, že do dalšího piva mi za barem možná naplivala, kdoví. Tomáše jiná servírka dokonce požádala o ruku a byla tak neodbytná, že jí musel slíbit, že zítra určitě přijde (to už jsme naštěstí byli v Hue). Večer se blížil, tak jsme se radši spakovali a vyrazili do hotelu. V osm večer již za tmy jsme přisli na autobusové nádraží, kde již stál připravený autobus na lince do Hue. Jednalo se o čínskou kopii autobusu nějakého západního výrobce takže vypadal celkem moderně. Při nastoupení jsme se museli zout, vyfasovali jsme igelitky na boty a hurá na sedadla. Ty tam ovšem žádná nebyla, jednalo se o lehátkový autobus pro cca 35-40 lidí, což nás docela potěšilo. Cestou jsme si mohli zdřímnout. Samozřejmě se nejednalo o žádný hluboký spánek, pravidelně jsem se vzbouzel při přejezdech místních mostů, kde to vždy při nájezdu na most a výjezdu z mostu pořádně houplo.
K ránu se mi začalo chtít jít na záchod, ale i když jím byl autobus vybaven, po letmém pohledu se mi na něj v ponožkách skutečně jít nechtělo. Radši jsem to další 2 hodiny přetrpěl až do zastávky na benzinové pumpě, kde musel autobus tankovat. Další zastávka byla v historickém Hoi Anu, známém téže jako městě, kde se nachází na nejvíc krejčovství na kilometr čtvereční na světě. Zde z autobusu zmizela většina turistů a poloprázdný pak pokračoval do Hue. Zde jsme si celkem hladce koupili lístek na další autobus do Dong-Hoi a jelikož jsme měli ještě cca 3 hodiny času, odjeli jsme na místních mototaxi do historického centra s citadelou, které je na seznamu památek UNESCO. Já sice proti motoodvozu dost silně protestoval, ale nakonec mě Tomáš přesvědčil, že hlediska finančního i časového to bude lepší než jít pěšky. Zde jsme naše taxikáře instruovali, že mají přijet zpět za hodinu a vydali se na prohlídku. Vše bylo zanedbané, ale bylo vidět, že rekonstrukce historických objektů probíhá. Ovšem velmi pomalu, asi nejsou finance.
Pak nás již motorkáři odvezli zpět na nádraží a my jsme začali vyhlížet další lehátkový bus do Dong-Hoi. Když, po hodince čekání v místním nádražním bufetu, žádný bus nepřijel, odhodlali jsme se prozkoumat nádraží sami. Po deseti minutách jsme konečně náš "bus" našli. Byla to dodávka pro cca 8 lidí. Vevnitř již bylo nastoupených 10, ale řidič přijal k přepravě i nás dva. Cesta skutečně stálo za to, jelo se asi 4 hodiny stylem "maršutka", takže řidič zastavoval na každé mezi a stále někoho nabíral. Naštěstí občas i někdo vystoupil, protože uvnitř nebylo vůbec k hnutí. Konečně jsme požádali o vystoupení i my, ihned co dodávka projela kolem cedule Dong-Hoi. Řidič nám galantně pomohl se zavazadly (čti hodil bágly z kufru do škarpy) a odfrčel se svojím sardinkoidním povozem do centra města. CChvíli jsme procházeli hotely na okraji města, ale na každém se mi něco nezdálo, tak jsme se i přes Tomášovi protesty vypravili do centra města. Nakonec jsme složily hlavy v Tan Binh Hotelu za 700000 dongů za noc/pokoj se snídaní. Ubytování bylo na úrovni, tak jsme se rozhodli dát si nějakou delikátní večeři, hodnou tohoto luxusního ubytování. Volba padla na Hamé guláš. Zde došlo k velmi nepříjemné nehodě. Tomáš šel vyklepat ešus na balkon, já si po celodenním trmácení dodávkou šel dát sprchu. Sotva jsem otočil kohoutkem, slyším "hele vole, honem vylez, průser". Utrhlo se držátko a ešus spadl z osmého patra na ulici. Naštěstí ne nikomu na hlavu. Seběhli jsme dolů před hotel, ale ešus už někdo ukradl. Ještě jsme se snažili vyslýchat hotelovou recepční jestli neviděla někoho s ešusem jít dovnitř. Nikdo z nás ale nevěděl jak se řekne anglicky ešus, tak jsme ho nahradili slovem pot (hrnec). Po chvíli našeho vysvětlování jsme zjistili, že recepční vůbec neví co chceme a dala poslat pro hrnec do hotelové kuchyně. Radši jsme nenápadně zmizeli zpět na pokoj s bolestným pocitem, že se s ešusem už nikdy neshledáme. Sbohem, hliníkový kamaráde, 10 let jsi nás na cestách provázel. Po zbytek dovolené jsme tudíž byli nuceni ohřívat jídlo přímo v konzervách.
A jelikož nám zbývalo díky úsporným přesunům nějak moc dongů, první den v Dong-Hoi jsme se rozhodli žít si na vysoké noze. Z hotelu jsme si objednali taxíka a nechali se odvézt k jeskynním Son Doong. Po chvilce přemítání, zda do nich jít či ne, jsme si nakonec najali džíp s řidičem, který nás odvezl o kus dál do jeskyně Paradise Cave v národním parku Phong-Nha. Zde jsme absolvovali asi 3 hodinovou prohlídku s průvodcem, ve skupince byl kromě nás ještě jeden čínský páreček. V jeskyni jsme pěkně vymrzli, takže odpoledne už jsme se nechali vozit naším osobním řidičem po přírodní scenérii parku.
Ani jsme se nenechali odvézt až do hotelu a nechali se vysadit zase na okraji Dong-Hoi. Bohužel na úplně jiném, než jsme znali. Cesta do hotelu byla zlá. V bohorovném pocitu, že znám cestu do hotelu jsme šli i přes Tomášova naléhání asi hodinu na jinou stranu města. No a pak už se to vezlo. Při ptaní na cestu mě chytil rapl a začal jsem řvát na vietnamského pána, protože se mi jeho rada nezdála dostatečnou. Pak řval Tomáš na mě, já na Tomáše atd. Usmířili jsme se nakonec u piva v jakési vesnické hospodě, po další hodině pěšky, v půlce cesty zpět na hotel. Pivo bylo teplé. Odhodil jsem veškeré zábrany a po vhození pěti kostek ledu dostalo lepší teplotu. Na hotel jsme nakonec úplně vyčerpáni dorazili kolem deváté večer. Den na vysoké noze jsme si představovali poněkud jinak. 
Ráno jsme vyrazili na pláž. Z našeho balkonu jsme totiž v dáli zahlédli cosi jako turistický resort, počasí bylo skvělé, nebylo co řešit. Cestou jsem neodolal, a musel vyfotit ruskou stíhačku u jakési vojenské školy. Po půlhodince jsme dorazili do jakéhosi poloslumu, za ním se měla konečně nacházet pláž. Pláž tam skutečně byla, ale úplně liduprázdná. Okolo se nacházely bungalovy, ale nikde nikdo. Natáhli jsme se tedy na opuštěná lehátka, Tomáš se šel koupat, já šel sbírat mušle, jelikož spáleniny z Nha Trangu se mi ještě nezhojili. Nemohl jsem si na sluníčku sundat tričko. Po příjemných pár hodinkách na pláži jsme se vydali okolo strážní budky s ochrankou resortu k nádraží, kde jsme hodlali koupit 2 jízdenky na vlak zpět do Saigonu. K našemu zklamání byly ovšem všechny vlaky (jezdili 3 denně)na následující den vyprodány. Koupili jsme si tedy jízdenky na pozítří (již do druhé třídy, po partizánštině ve vlaku do Nha Trangu) a pobyt v Dong Hoi si prodloužili o jeden den. Ten jsme strávili poflakováním po městě.
Vlak do Saigonu vyrážel v 8,01 a tak jsme již okolo sedmé přešlapovali na nádraží, kam jsme se z hotelu nechali dovézt taxíkem zhuba za 120000 dongů. Na rozdíl od místních, kteří čekali v čekárně, jsme byli vpuštěni nástupiště a čekali na příjezd vlaku z Hanoje. Vlak přisvištěl načas a my jsme se po vyhození vietnamské rodinky rozvalili na naše rezervovaná sedadla ve druhé třídě. No rozvalili je trochu silné slovo, jelikož jacísi vietnamští dědečkové si před námi ihned po zasednutí sklopili svá sedadla do polohy ležmo a skřípli nám kolena. Nechtěli jsme se s dědky hádat, tak jsme to se skřípajícími zuby vydrželi celou cestu do Saigonu. Úsměvná příhoda se stala v Danangu. Mladík se ve vlaku tak dlouho loučil s příbuznými, až se vlak rozjel. On ale pochopitelně nikam cestovat nechtěl. Průvodčí byli neoblomní, vlak nezastavili a tak musel jet až do 1,5 hodiny vzdáleného Quang Ngai.
Po pár hodinách nastal hlad a jelikož jsme už snědly chabé zásoby sestávající se z jedné bagety vlastní výroby, museli jsme si opatřit jídlo ve vlaku. Místní prodavačka nám kydla podivnou masovou směs do plastového kelímku a řekla si 160000 dongů. Cena byla silně přemrštěná, ale jídlo jsme nakonec za zlomyslného pochechtávání okolo sedících cestujících vpravili do svých útrob. Pak už nastala noc, kterou jsme strávili přerývaným spánkem, nohy nám dřevěněli pod sklopenými sedačkami dědků před námi.
Za východu slunce vlak dorazil do Saigonu. Vypotáceli jsme se z vlaku a hned jsme byli obsypáni hejnem taxikářů. Ty jsme ignorovali a vydali se pěšky do osvědčeného Hoang Hai Long hotelu. Pokoj sice volný měli, ale pouze bez oken a za dvojnásobnou cenu než prvně. Nechtělo se nám ale nikam trmácet, tak jsme zaplatili za dvě noci a šli si odpočinout po náročné cestě vlakem. Poslední den v Saigonu jsme se vypravili na nákupy do místní Sapy, obrovské to tržnice v centru. Sortiment zde mají rozličný od živých zvířat, přes oblečení po šperky a zeleninu. Nás zajímalo především oblečení a tak jsme po několikahodinovém smlouvacím maratonu každý drželi v rukou několik igelitek obsahujících módní kousky světových návrhářů.
Večer jsme se svezli hotelovým taxíkem na letiště. Ho Chi Min airport není žádný mega vzdušný přístav, velikostí asi jako poloviční Ruzyně. Odbavili jsme si batohy, kráčeli k pasové kontrole a najednou se rozkřičel místní rozhlas -“ Mister Musil, please contact security control“. Krve by se v nás nedořezal. Nakráčel jsem tedy ke kontrole a čekal jsem jak mi z batohu začnou tahat kila heroinu. Ke nesmírné úlevě se nakonec jednalo pouze o zapalovač ve tvaru kulky, který jsem koupil v Nha Trangu. Jako napodobenina zbrojního příslušenství mi byl obřadně zabaven celníkem se samurajským pohledem a já byl propuštěn k odletu. Pak již následoval let do Dubaje a pak každodenní linkou Emirates do Prahy, kde nás již čekalo sychravé listopadové počasí.