Náhodný článek

Etapa 01

V odpoledních hodinách vyrážíme pohodovým tempem z Prahy (máme přeci času dost). Lukáš nám na motorce rychle ujíždí, my se s burácením řítíme po D1. Ve škodovce je horko, hluk a smrad

...

Facebook

Cesta do Vietnamu aneb jak se stát milionářem, díl 1.

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Asi v souvislosti s dílem Top Gearu, kde tahle trojice vtipných magorů křižovala Vietnamem na rozpadajících se skůtrech, jsme také původně zvažovali tuto možnost. Ta se však vzhledem k velkým vzdálenostem a našemu omezenému času dvou týdnů, stejně jako pudu sebezáchovy stávala spíše utopií. Náš základní plán byl nakonec jasný, přiletíme do Saigonu, bláznivýho města, jehož název se stal synonymem pro zmatek a bordel všeho druhu a místní dopravou a na vlastní pěst se budeme postupně probíjet k severu této země. Země, která je v myslích mnoha lidí často spojena pouze s válkou, případně s domovinou našich spoluobčanů houfně okupujících tržnice.

Lukáš jako vždy sehnal v předstihu letenky, které byly opravdu levné, něco pod patnáct tisíc, ale vše má svojí cenu, takže jsme se mohli začít psychicky připravovat na sedmihodinový let z Prahy do Dubaje, zde na devítihodinový čekání a dalších osm hodin letu. Tedy slušná doba ztrávená cestováním a čekáním, což měla být jen malá předzvěst toho co nás na našem výletu čeká.

Pro všechny případy jsem se ještě nechal naočkovat proti žloutence, antimalarika jsme nakonec oba odmítli s tím, že do hodně rizikových oblastí bychom se moc dostat neměli a pokud ano tak se případně dají koupit i na místě. Koupily se masové konzervy a zabalil můj nezničitelný vařič na suchý líh. Mít sebou vlastní jídlo jsme si na našich cestách zvykli a sem jsme to viděli jako nezbytnost, když člověk neví jak mu z místního jídla bude a kde v tý zemi může třeba skončit. Náš výlet jsme naplánovali na měsíc říjen, kdy jsme se tím podle knižních průvodců mohli velmi snadno setkat s končícím obdobím děšťů a tedy i případnými monzuny. Počasí ve Vietnamu je však velmi těžko předvídatelné a na tropickém jihu Vietnamu jsou i jiná období než na subtropickém severu a tak jsme spíš jen čekali co si na nás místní klima přichystá.

Ve středu jsme se tak pomalu a radostně loučili s hnusným sychravým počasím v Praze a vyrazili do Ruzyně, tedy již na letiště Václava Havla, vstříc novým zážitkům. Samotný let do Dubaje byl perfektní, tohle přízvisko jsem použil zcela záměrně. Pro toho kdo většinou lítal s ČSA tak se snad jinak ani let s Emirates nazvat nedá. Hodnotím jak prostor v ekonomické třídě, podávané jídlo a pití s drinky tak i velký displej, který má každý pasažér před sebou. V něm může sledovat let v reálném čase pomocí kamer umístěných na podvozku tak i na předku letadla, dále tu je výběr z desítek filmů včetně některých nových titulů a také z několika her. To vše znamená, že let místo nějakého přetrpění si dokáže člověk užít když popíjí vybrané pití a přitom se nerušen dívá na film. Lukáš by to možná hodnotil hůře protože ať už jsme letěli do Dubaje nebo z něj tak mu pokaždý kdosi sabotoval sluchátka a pokud vůbec fungovaly, tak v lepším případě slyšel jen na jedno ucho. Nedostatky sluchátek tak vyrovnával trénování minigolfu. Myslím, že pro rodinu s dětmi je to ideální možnost jak se jich na pár hodin „zbavit“ a možná by někdo i zvažoval je v tom letadle nechat po celou dovolenou a všichni by byli spokojeni.    

Vietnam 2012

Po příletu do Dubaje nás hned ovál teplý vlhký vzduch na který jsme se z Prahy už ani nepamatovali. Zbytek teplého oblečení, co jsem si ještě nesundali v letadle, tady už vůbec nebyl potřeba. Chvíli trvalo, než jsme se zorientovali v místním terminálu a než jsme se dostali ke schodům, které nás zavedly do hlavního prostoru letiště, tak jsme ušli několik set metrů. Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z největších terminálů na světě tak se není ani čemu divit. Jen odhadem má na délku pár kilometrů a pokud má člověk náladu se prodírat stovkami lidí co se kolem promenádují v prostěradlech, nebo při čekání spí různě poskládaní na sedačkách či přímo na zemi, tak zjistí, že je zde snad všechno co by člověk čekal od nákupní třídy. Kromě obrovského obchodu ve formě supermarketu a spousty dutyfree shopů jsou zde i vystaveny auta, lodě a ze stropu na vás bliká „létající talíř“. Já jsem moc náladu procházet se neměl, ale při devítihodinovém čekání člověku vyhládne a my se už z principu vydali hledat vouchery na jídlo zdarma, o kterém Lukáš slyšel, že by nám je měli někde vystavit. Pamatuji si, že jsme ten terminál prošli aspoň dvakrát než jsme našli zapadlý kout, kde jsme nakonec uspěli. Pak už si stačilo zajít pouze další dva kilometry než jsme se mohli najíst v jednom ze stánků na které naše vouchery platily.

Nevím jistě jak Lukáš, ale alespoň já jsem měl Dubaje po pár hodinách plný zuby a to jsme ani nevylezli z terminálu. Měl jsem dost toho lacinýho předvádění místního bohatství, který jde ruku v ruce s všudypřítomným kýčem třeba ve formě neumětelně načmáranýho stáda koní na zdi terminálu v délce 30 m jak běží do západu slunce a tak podobně. Pocit spokojenosti nezvyšovali ani vousatí „sympaťáci“ ve špinavých prostěradlech co si za sebou někdy doslova vlekli ženy v burkách. Myslím, že bych si minimálně s většinou z nich nerozumněl. Prostě jiná kultura a tak jsme s vděkem zapadli do irské hospůdky, kde člověk sice nechá za pivo hotové jmění ale zase se může v klidu a míru posadit a odpočinout si líp než na lavičkách. Kuřáci se taky nemusí mačkat v kuřárnách, kde o kvalitním odvětrávání slyšeli asi jen z doslechu, a tak tam někomu stačí jen vstoupit párkrát se nadechnout a splní si svojí dávku dehtu a nikotinu na zbytek roku. Nekonečné čekání nakonec přeci jen skončilo a my mohli pokračovat ve stejném typu letadla již přímo do Saigonu a doufat, že zavazadla letí s námi. Osm hodin v letadle uteklo ve srovnání s předchozím čekáním jako prd ve vichřici a my už přistávali ve večerním Saigonu, nyní známém jako Ho-Chi-Min (od roku 1978).

Již se zavazadly nás místní naháněč přivedl k taxíku a řidiči vysvětlil, kam se chceme dostat. Takovéto zprostředkování se určitě vyplatilo, protože nás taxikář nemohl natáhnout tak, jak s oblibou na letišti dělají pražští pepíci a hlavně jsme postupně zjišťovali, že s angličtinou to v této zemi není tak slavné jak jsme doufali. Jízda v taxíku, resp. první cestování po silnici v Saigonu se rozhodně nedá vypustit. Čekali jsme přeplněné silnice auty a skůtry ale ani to nás nemohlo připravit na holou realitu toho, že zde žádná pravidla neexistují a skůtr zde řídí snad všech devět milionů Vietnamců. Veškeré předpisy a znalosti dopravních značek jsou zde zcvrknuté na prosté troubení. Za to se však troubí neustále a na všechny v nejbližším okolí.        

Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012

Než jsem si trochu zvykl na sebevražedné kličkování skůtrů a jejich častou jízdu v prostisměru a vlastně ve všech směrech, tak jsme dorazili před náš hotel Hoang Hai Long s tygrem v logu. Hotel jsme měli rezervovaný, a i kdyby ne, tak pikolíci se stejně hned automaticky dali do vynášení zavazadel k recepci. Za ní nás přivítaly hned čtyři sličné recepční, asi aby si každý chlap mohl vybrat podle svého vkusu a ani né za pět minut už jsme byli v našem pokoji. Možná jsme měli době v recepci přidat aspoň o minutu víc, protože nás pikolík zavedl k pokoji s manželskou postelí. Stačilo však pár posunků na pikolíka a oba jsme za chvíli měli postel vlastní. Pokoj velký či malý akorát a vybaven klasicky, nechyběla jak televize, lednička, tak ani nezbytná klimatizace. Dokonce byl ve skříni malý sejfík na heslo. Koupelna se sprchou byla také k plné spokojenosti.

Po krátkém odpočinku po únavné cestě jsme hned vyrazili na první obhlídku města a hlavně jsme chtěli natrefit na směnárnu. Za dolary se zde člověk sice taky nají, ale žádný výhodný kurz při přepočtu na místní měnu člověk čekat samozřejmě nemůže. Když se řekne „bordel jako v Saigonu“, tak už přesně , co je tím myšleno. Ne, že by na ulicích byl opravdu nějaký velký nepořádek, resp. ne větší než by se dalo čekat, ale ten všudypřítomný zmatek popsatelný spíše jako chaos je jedinečný. Hned po prvních krocích z klimatizovaného hotelu, člověk zjistí, že je opravdu v tropech a spolu s vedrem a dusnem se musí poprat i s přívalem, často nekončících chodců a skůtrů s jejich všudypřítomným troubením. Chvíli trvalo než jsem si alespoň já zvykl na ty davy a neustálé se vyhýbání obchůdkům – spíše kárám s různými místními „pochoutkami“. I když tyto místní speciality, pouze položené na plechu a pařící se pod rozpáleným sluncem, nevyvolávaly žádnou reakci u našich chuťových pohárků. Nutno podotknout, že místní markýzy proti sluníčku opravdu nejsou stavěny pro moji postavu s výškou přes metr devadesát a tak jsem často musel působit jako obr v trpasličím království. Také naprostá většina obchodů nekončí resp. nezačíná vstupem do domu, všechny věci mají hezky rozestavěné už na chodnících a jejich majitelé se tam v tradičním posezu na kotnících zaobírají svým mistrovským uměním v práci s hůlkami, či jen nepokrytě pozorují kolemjdoucí, kteří kličkují mezi jejich jídelnou, obchodem a obývákem v jednom.

Hned jakmile jsme se trochu zorientovali a vyrazili směrem, kde naše mapka ukazovala nádraží a tedy potencionální směnárnu, jsme se dostali k první překážce, která začínala přesně tam co přechod pro chodce. Ne, že by tam snad místní přechody nebyly hezky vyznačený, to ne. Jen jsou v této zemi motoristy naprosto ignorovány, stejně jako chodci samotní. Styl přechodu silnice se tak podobá hře „Karle hni se“, kdy chodci procházejí mezi jedoucími skůtry. Tu se zastaví, tu poposkočí až se se štěstím dostanou na druhou stranu silnice. Nutno říct, že při pohledu na místní domorodce to nevypadá jako nějaký výkon. Stačí se dívat na blížícího se motorkáře a odhadnout jestli vás objede zepředu, zezadu nebo jestli čeká že uskočíte vy, prostě rutina hraničí s nudou. Asi bychom to hned od začátku viděli stejně, pokud by těch skůtrů neprojelo odhadem padesát za deset sekund. Prvních pár přechodů, než jsme chytili místní rytmus, tak bylo docela adrenalinových ale postupně se na tuto realitu dalo zvyknout celkem rychle a vlastně je i fajn, že se člověk nemusí zdržovat až naskočí nějaký zbytečný zelený panáček. Pár přechodů se semafory pro chodce je tedy i v Saigonu, pouze ale u zásadních křižovatek a ne vždy máte jistotu, že chodci nebo šílení jezdci na pidi skůtrech budou nějaká trapná světýlka respektovat. Po několika kilometrech, poblíž zmenšené kopie pařížské katedrály Notre-dame, jsme poštu i se směnárnou objevili. Oba jsme si vyměnili asi polovinu přivezených dolarů a ikdyž jsme znali místní kurz, tak nešlo potlačit úsměv když jsme místo pár set dolarů měli v peněženkách každý asi sedum milionů Dongů. Ve Vietnamu nemají kovové peníze, takže bankovky jsou v hodnotách od 500 až po 500.000 Dongů a aby nedošlo k omylu a kultu osobnosti bylo učiněno za dost, tak na všech z nich není zobrazen nikdo jiný než samotný Ho Či Min, tedy první severovietnamský prezident.   

Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012

Taky z tohoto důvodu se nám oběma podařilo minimálně jednou zaměnit půlmilionovou bankovku se stotisícovou, ale naštěstí jsme byli vždy čestnými prodavači upozorněni. Opravdu bychom na to asi hned nepřišli. Na první den toho při překonávání časových, teplotních a kulturních rozdílů bylo více než dost, ale ještě jsme se cestou zpět do hotelu stavili v obchodu K, tedy v „káčku“, které byly různě rozsypané po městě a všechny nádherně klimatizované. Po nákupu místních piv pro ochutnání s názvy Saigon, Tiger apod. jsme již zamířili k sladkému bezvědomí do našeho pokoje.

Ráno jsme se vydali na hotelovou snídani, kde naštěstí nechyběli klasické tousty, na které se dalo napatlat máslo, džemy či smažená vajíčka. Dále si hosté se silnějšími žaludky mohli samozřejmě vybrat i z více asijských pokrmů, ryb a naštěstí i z ovoce různých druhů. Z místního jídla jsem měl trochu obavy a tak jsem byl vážně rád, že hotelová snídaně mne plně uspokojila a hurá do bouřícího Saigonu. Množství lidí a skůtrů se ve městě zdánlivě nemění, aspoň z našeho pohledu. Vietnamci jsou všeobecně strašný pracanti a běžně vstávají v pět ráno, zato náš budíček byl jak jinak než dovolenkový. Ještě se musím vrátit k místní dopravě, která mne fascinovala dokonalým uskutečněním práva silnějšího. Dopravní předpisy zde jsou prakticky eliminovány a jedním z mála zažitých pravidel je, že přednost má vždy ten kdo má větší motorku. Pokud máte dokonce auto tak jste neoodiskutovatelným králem silnice. To pak i můžete zastavit všechny tři pruhy a začít se pomalu otáčet do protisměru zatímco zbylých dvěstě skůtristů v klidu čeká a ani pohoršeně netroubí a to nemluvím o majitelích kol, kteří jsou již naprosto odevzdaní. Přednost zprava či přednost jízdy na hlavní silnici zase u stejně velkých mašin bezpečně nahrazuje troubení. Dá se říci, že kdo má silnější zvuk klaksonu a nebo zatroubí rychleji tak jede první. Nutno říci, že ikdyž jsme viděli pár šílených situací tak tento systém asi nějak zázračně funguje, protože vyloženou nehodu jsme nezaznamenali.     

Přesto poškrábané laky, které byly k zhlédnutí na mnoha přibližovadlech nabízejí i možnost, že to byla třeba jen shoda náhod. Velmi výjimečně byl k shlédnutí i policista a jednou jsme i sledovali přímo vypisování pokuty mladé majitelce skůtru. Avšak jaký strašný prohřešek v mohla v tomto chaosu spáchat jsme se nedovtípili. Na silnici jsme se podle mapy vydali směrem blízkému parku za kterým v jedné z uliček mělo být muzeum Americké války. Jedná se samozřejmě o tu samou válku, kterou zde a jinde ve světě známe jako „válku ve Vietnamu“. Muzeum jsme rychle našli, už jen proto, že na dalších místních zahradách se moc tanků a letadel nevyskytovalo. Lukáš byl ihned ve svém živlu a poté co na mne vychrlil spoustu informací z kterých si matně pamatuju jen jeho nadšení nad jedním letadlem, které prý nikde jinde nemají, se nechal zvěčnit u tanku s bílou hvězdou na masce. Uvnitř muzea jsme si v nějaké řečnické místnosti zahráli na diktátory za řečnickým pultem a pak už jsme se nechali vtáhnout propagandistickou atmosférou této budovy. Jedním z hlavních, pokud ne rovnou tím nejhlavnějším účelem tohoto muzea je totiž jednobarevné zvýraznění amerických válečných zločinů a naprosté popření těch co páchal Vietkong, často na svých vlastních obyvatelích. No co taky čekat jiného, vítězové přeci píší historii.

Muzeum jsme opustili ani ne po dvou hodinách a šli dál prozkoumávat saigonskou metropoli. Já si dokonce s nehraným zájmem prohlížel nabídku pouličních prodavačů, protože jsem nutně potřeboval koupit nějaké žabky nebo přímo tzv. „vietnamky“, které v místním podnebí opravdu mají velký smysl. Nakonec se povedlo a ocenil jsem, že se tito většinou nehybní prodavači, často připomínající mnichy v hybernaci, nevnucovali a nechali mě v klidu vybírat. Možná to bylo i tím, že nevěřili, že bych se do nějakých z jejich pidibot dokázal vejít ale nakonec jsem uspěl. Byli jsme se samozřejmě také podívat na nějvětší místní řeku, která nese stejný název jako celé město. Prodrat se i takovou čtvrtinou města, zvláště za místních podmínek, dá celkem zabrat a to ani člověk nemusí mít na nohou nové sandále. Jako prakticky vždy jsme si však chtěli prošlapat pěšky co se dá, ikdyž to obnášelo pravidelné odmítání či ignoraci pořvávajících motorkářů a rikš coby místní taxislužby prakticky na každé křižovatce. Řeka Saigon je opravdu široká a druhý břeh je vidět jen stěží, první, co ale člověka upoutá je špína a odpad, který je součástí této řeky snad více než sama voda. To však nebrání mnohým rybářům stojícím na náplavce ve snaze o ulovení nějaké místní smradlavé ryby, na které si pak mohou pochutnat nadšení turisté. Kotví zde také velké množství menších a větších bárek, mnohé z nich nabízí okružní plavby. Chvíli jsme zvažovali cestu na Monkey Island za opičákama, ale nakonec jsme to vzhledem k nedostatku času zavrhli.

Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012

Večer jsme se vypravili opět k místu poblíž řeky a vybrali si jednu z restaurací se zahrádkou. Sedli jsme si k jednomu z mála volných stolů, který byl však toho dne již hodně použit a byl přeplněn nádobím a plným popelníkem. Pod stolem to nebylo o moc lepší a mezi podrážkami našich bot a zemí byly aspoň tři kila vyjedených lastur a škeblí. Jak jsme brzo zjistili, tak se to nevymykalo místnímu zvyku, kdy všechno co Vietnamci nesní nebo se jim už nelíbí, tak hážou pod stůl. Každou část restaurace měla na starosti jedna z více sličních asijských dívek v přiléhavých oblečcích a zvlášť u našeho stolu se často střídali. Ať už kvůli našemu „exotickému“ zjevu nebo proto, že jsme do sebe házeli pivo Saigon rychleji než dosud považovali za možné. Při odchodu si placení útraty vzal na starosti Lukáš a zároveň pro mě připravil slušnou zábavu, když se rozhodl dát dýško číšníkovi. Nevím ani kde se vzali, ale jakmile číšník dostal pár Dongů do ruky hned se kolem nich zjevilo dalších minimálně pět číšníků a hlasitě se dožadovali také náležité odměny. Lukáš nasadil rozpačitý úsměv a každého postupně obdarovával pár tisíci Dongy za děkování obdarovaných a stěžování jiných. Když se pak jeden z číšníků podíval, že za svoji piraní snahu dostal pouze dvatisíce Dongů tak se dal i s ostatními do smíchu. To už jsme s propuštěným Musílkem odcházeli a řešili co se to vlastně stalo. No asi jsme si měli dříve zjistit, že ve Vietnamu se spropitné nedává a nerespektování tohoto pravidla pak často může vyvolat buď určitou urážku či naopak snahu o vyluxování peněženky, kterou jsem mohl sledovat já.


Další dny jsme dále procházeli Saigonem, včetně obrovské místní tržnice, které je naše pražská tržnice opravdu hodně malým bratrem a na kterou jsme si vyhradili až poslední den před odletem. Když jsme se občas s někým dali do řeči tak rozhovor trval pouze pár sekund, kdy jsme vždy zjistili, že s angličtinou natož s jiným světovým jazykem jsou na tom místní opravdu špatně. O to více jsme se zakecali a vyzpovídali jednoho postaršího chlápka, když jsme zjistili že byl několikrát i v Praze a angličtina mu nedělá žádné problémy. Zeptali jsme se ho na místa, která bychom měli vidět a probrali s ním náš itinerář cesty, jak je to s údajnou malárií a proč se jeho krajanům tak moc líbí v naší domovině. Zmínce o malárii a moskytech se vysmál s vysvětlením, že na tu se dá narazit jedině v horách nebo v husté džungli kam jsme namířeno neměli a k tomu ještě přidal pár rad o vietnamských slečnách, které hojně líčí „pasti“ na cizince a mají prakticky vždy sbaleno pro případ, že by je někdo chtěl vzít dál na západ než do Číny a že bychom měli být na pozoru. S tím jsem mu musel dát za pravdu, když jsem den před odjezdem ze Saigonu dál, neodolal a zašel na masáž svých unavených chodidel. Masáž byla super a v jejím průběhu jsem sličné masérce odpovídal na její dotazy proč nejsem ženatý a pokud ne zda bych se chtěl oženit a podobně. Pokud by se někdo chtěl vydat do Vietnamu za krátkodobým potěšením s místnímí dívkami, tak asi moc problémů s tím uspět mít nebude. Po ulicích jezdí spousta naháněčů, kteří na vás a tedy na každého cizince buď volají „motoooriiide“ nebo „bum bum “ přičemž asi nemusím vysvětlovat co může znamenat to druhé zvolání často doprovázené vtipnými pohyby rukou. Další den v Saigonu jsme kromě pokračujícího nasávání místní atmosféry a prolézání uliček a krámků zamířili na nádraží umístěné na západním kraji města. Od centra, resp. našeho hotelu bylo takové 4 kilometry, ale vzhledem k tomu ruchu a chaosu všude kolem i cesta po svých vždy ubíhala celkem rychle.




Na nádraží nám paní za přepážkou vcelku ochotně a hlavně na Vietnam nezvykle dobrou angličtinou radila jak se dostat vlakem do našeho dalšího působiště, do Nha Trangu. Lukáš byl nadšený, když slyšel, jak málo stojí cesta vlakem, hned přitakal a koupil dva lístky na zítřejší ráno. Ta cesta však nebyla tak růžová jak zprvu vypadala. Po odhlášení z hotelu a rozloučení se se vždy usměvavými recepčními jsme se vydali směr nádraží. Cesta s bagáží nám připadala mnohem delší než předchozího dne ale připisovali jsme to jen té větší zátěži. Zhruba po čtyřiceti minutách chůze jsem začal pociťovat nejistotu ze zvolené cesty, kterou však Lukáš rozhořčeně zahnal s tím, že přece nemůžeme zabloudit. Po další půl hodině jsem si vyžádal mapu a zjistil, že jsme samozřejmě neodbočili tam kde jsme měli a od nádraží jsme asi tak stejně daleko jako když jsme vyšli a čas odjezdu vlaku se blížil. Nedalo se nic dělat a prvně jsme museli stopnout jedno z taxi, které se po ulici čas od času prodralo mezi hordami skůtrů. Na místě jsme tak byli včas, dokonce jsme zažili již zmíněné otáčení do protisměru a blokování silnice. Cena byla podle taxametru a také se nezdála nijak přemrštěná. Překvapení nás však čekalo ve formě vlaku. Lukášovo i moje nadšení z ceny jízdenky se rychle vysvětlilo po nástupu do vlaku nejnižší kategorie. „Nejnižší“ zde znamená, že vlak měl dřevěné sedačky z prken. Na každé ze sedaček, které se velikostí tak akorát hodili pro moji postavu, byli tři čísla značící tři místa pro cestující. Vlak měl také zamřížovaná okna a na stropě vagonu se plouživě točili dva ze tří větráků. Ten co se netočil by samozřejmě přímo nad námi. Cítil jsem se prostě jak Indiana Jones na jedné ze svých výprav, která měla trvat dlouhých osm hodin.             

Vlak se rychle zaplnil tou zcela jistě chudší částí místní populace, která na nás bez skrupulí civěla vždy, když měla příležitost. Děti procházející uličkou ještě vždy u nás zastavili a zablokovali tak i ostatní cestující hledající volná místa. Ta vedle mne naštěstí zůstala nějakou záhadou prázdná a jen jsem musel strpět Lukášova spolusedícího odnaproti, který je využíval na odkládání svých bosých nohou přes uličku. Přestože dlouhá jízda na tvrdých lavicích dávala našim půlkám zabrat, tak nám cestu velmi urychlovala neskutečná příroda, kterou jsme mohli sledovat i přes zamřížovaná okna. Důvod mříží nám spíše jen posunky vysvětlil bosý kolega, a to tak, že je to pro ochranu cestujících před dětmi, kteří si hrají u povalujících se odpadků u kolejí a nemají lepší zábavu než házet kameny na tyto železné oře. Nevím do jaké míry tomuto vysvětlení důvěřovat ale moc jiných mně nenapadlo. Cestou se lidé občerstvovali pokrmy, které byly nabízeny z pojízdných vozíků. Jejich vzezření, vůně i uskladnění nás natolik zaujalo, že nás ani nenapadlo ochutnat. Bylo však vidět, že ostatním zřejmě chutnalo protože své porce do sebe házeli jak při závodech. Průvodčí který se po vlaku občas procházel, svým neustálým šklebem připomínal spíše dozorce co kontroluje vězně. Také jsme z blízka zahlídli jak vrazil silnou facku jedné z mnoha prodavaček ve vlaku a strkáním taháním a křikem jí nevybíravě vyhodil z vlaku. Později jsme pochopili, že šlo asi o dělení zisku, kdy ostatní prodavačky dávali průvodčímu slušné desátky. Do Nha Trangu jsme přijeli až k večeru. Místo velkého rušného města kde jsme trávili poslední dny jsme se ocitli v klidném městečku, kde i provoz byl nezvykle řídký. Po krátkém hledání jsme našli i vhodný Indochina Hotel a ubytovali se.

Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012

Pokoj byl standartní, ale plný malých překvapení. Nejdřív si na mě v noci pochutnal komár protože jeden nejmenovaný spolucestovatel, kterému jsem nemohl přijít na jméno (jsem to já - pozn. LM :-), zapomněl zavřít okno. Ráno jsem zjistil, že nejen komár ale i miniaturní mravenci si na mě zobli. Měl jsem pocit, že od té doby si na mě mravenci nějak zvykli a skoro mě, k mému velkému nadšení, neopouštěli. Musílek si za to do mě nejednou rejpnul, jelikož on byl jejich kusadlům ušetře. Asi jim nevoněl. Ráno, po skvělé hotelové snídani, kdy jsme neviděli žádného jiného hosta, jsme vyrazili nejdřív samozřejmě na pláž. Nha Trang je čistě plážové středisko s kilometrovými písečnými plážemi, bary a restauracemi plnými turistů. Je to naprosto jiný svět, než ten, ze kterého jsme sem přijeli vlakem. Od pohledu ideální dovolenkové místo pokud Vám stačí krásné moře, písek a neustále rozžhavené slunce. Místní pláž je opravdu bezchybná stejně jako zmíněné bary. V okolí pláže jsou i klasické přidružené atrakce a také dlouhé řady stánků, kde se dá koupit všechno možné od nekonečných řad přívěsků, mušlí, vějířů až po všelijaké umělecké předměty. Přestože vše zde působí pouze turistickým dojmem tak pár metrů od hotelů kypí klasický rutinní život Vietnamců a v místních malých uličkách není moc těžké ztratit orientaci. Prakticky celý první den a vlastně i ten další jsme trávili na pláži sluněním na lehátkách a plaváním v moři. Číšník z blízkého baru nám pravidelně dodával ledové Cuba Libre až přímo k léhátkům a my se tak mohli krásně a nerušeně vyvalovat co jsme vydrželi.

Nazpět k hotelu jsem si ještě ukopl palec, protože z nějakého mě nepochopitelného důvodu jsou na chodnících skoro u každé křižovatky čtyři silné železné pruty trčící ze země asi deset centimetrů. Rozchodil jsem to cestou k baru a po prvním pivku už jsem zas měl pocit, že mám všechny prsty. Na recepci jsem chvíli musel přesvědčovat šetřivého Lukáše, kterému se nechtělo vyhodit peníze za okružní plavu po místních ostrovech ale nakonec jsem ho naštěstí udolal, protože to za tu cenu určitě stálo. (pozn. LM šetřílka - pár dongů skutečně stála pouze plavba lodí, na ostrovy se musel platit vstup v řádech stovek dongů:-)

Ráno nás vyzvedl minibus, který byl již plný turistů ze všech koutů světa a pozdravil nás náš nový průvodce Tommy Handsome. Handsome samozřejmě nebylo jeho pravé příjmení ale protože se považoval za extrémně okouzlujícího Vietnamce s úsměvem od ucha k uchu tak se takto pojmenoval. Minibusem jsem zajeli k přístavu a nastoupili na jednu z bárek, které byly od sebe k nerozeznání. Každý si na sebe navlíknul oranžovou záchrannou vestu až jsme vypadali jak holandští rowdies a loď vyrazila na moře. Tommy Handsome se ukázala jako dobrý bavič a taky znalec základních frází jazyků i písní od čínštiny až po němčinu. Jen ta čeština mu ještě dávala zabrat. Už samotná plavba kolem vietnamských ostrovů stála za to a všichni se tlačili, aby udělali nejlepší možnou fotku. Na prvním z ostrovů které jsme navštívili jsme dostali klasické ploutve, brýle a šnorchl a jali se objevovat podmořský život v okolí ostrova. Zhruba dvě hodiny této zábavy jsem si naprosto vychutnal a přinesl si ze dna úlovek ve formě nejlepších lastur co se daly najít. Lukáš zrovna nadšeným potápěčem není ale i on si myslím tuto část vychutnal.

Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012

Na druhém ostrově na nás po krátké plavbě a následné procházce čekalo podmořské muzeum ve formě velké pirátské lodi. Muzeum a ukázané rybky nebyly špatné ale rozhodně nic převratného co by člověk neviděl již mnohokrát jinde. Zajímavější byla vyhlídka z nejvyšší části lodi a hlavně venkovní umělá jezírka, kde se kromě velkých sladkovodních želv proháněli i žraloci. Sice to byli mrňousové, tak do jednoho metru, ale přesto je vidět jinak než v akváriu byl zážitek.

Před poslední zastávkou na třetím ostrově nám byl přichystán oběd z klasické místní stravy a vyzbrojeni hůlkami jsme se s jídlem myslím se ctí poprali. Stejně jako v používání hůlek, které jsem pak úspěšně používal i ve zbytku dovolené. Po jídle nám pak zahrála kapela tvořená posádkou lodi a nezpíval nikdo jiný než Tommy Handsome. Dokonce se jeden rozjařený člen posádky rozhodl zatancovat jako gejša a nezapomněl si vzít ani podprsenku a růžový ručník. Vzhledem k mé kontrastní výšce a k tomu že jsem zrovna seděl vpředu jsem byl posléze vybrán, resp. donucen vylízt k tanečníkovi, resp. tanečnici a chtěl se po mě tanec..omg, dvakrát jsem se uklonil a s omluvou, že se nevejdu ani pod strop, jsem za chvíli se smíchem raději utekl zpět do bezpečí. Lukáš zatím samozřejmě fotil co to šlo.

Na posledním navštíveném ostrově na nás čekal velký luxusní bazén, samozřejmě vybavený bar a také byli k dispozici další možnosti jako minigolf či odpaliště míčků. Prostě dokonalý relax. Očividně se jednalo o oblíbené místo rusky hovořících občanů, protože jich tam bylo snad víc než ve zbytku Vietnamu. Na cestě nazpět jsem si ještě s pár odvážlivci vyzkoušel jaké to je skákat šipky ze střechy lodi pěkných pár metrů nad hladinou moře a pak už nás čekal jen přístav a rozvoz zpět do hotelů. Tuhle okružní plavbu po ostrovech tak můžu bezezbytku jedině doporučit.

Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012
Vietnam 2012

      

You have no rights to post comments