Ve druháku na „VOŠce“ si několik z nás říkalo, že bychom mohli někam vypadnout. Někam do ciziny, abychom si to pořádně užili, ale zároveň si na to i tam vydělali. Nakonec z toho z více důvodů vyšla jasně Anglie, konkrétně Londýn. Naše plány byly takový, že dorazíme, ubytujeme se. Na lampě, hned vedle hotelu, najdeme skvělou nabídku práce, kde by hledali cizince pro sociální výzkum spočívající nejlíp v sezení, jedení a pití . Tam, že budeme týden lehce pracovat a pak si těžce vydělaných peněz užívat. Myslim, že každý musí ocenit bezchybnost tohoto plánu. Jak se termín dovolený blížil, postupně odpadávali slabší části tohoto plánu. Nešlo o nic menšího než samotný lidi. Spolužáci zjistili, že by si fakt museli zabalit věci do batohu, opravdu jet metrem na nádraží a tvrdnout hodiny v buse. Z tohoto postupnýho kolabování určitých jedinců zbylo už jen to tvrdý jádro tvořený mnou a Musílkem :) Při balení věcí jsme nic nenechali náhodě a pro jistotu, protože jsme jeli do neprobádané vesnice jménem Londýn, jsme sebou vzali každému asi 10 konzerv, chleba a miniaturní vařič na suchý líh, atd... V každym případě to ale i přes zdánlivou nesmyslnost můžu doporučit. Pokud jste tedy ochotný na zádech táhnout třeba 15 kilo, z toho polovinu jídla. Cesta autobusem z Florence trvající zhruba 20 hodin utekla jako voda. Hlavně asi proto, že jsme seděli hned vedle dalších cestovatelù, kteří krom jiných nesrozumitelných slov pořvávali něco o tom, že se „vožerou jak prasata v Sohu“ (čtvrť v Londýně). Nesrozumitelný byly proto, že na to Soho trénovali už od nádraží a pilně v tom pokračovali i v autobusu, kde s prodejem pivek nebyl problém. Tak jsme si i my dva řekli, že jim v tom budeme taky trochu sekundovat, ale naštěstí jsme to moc nepřehnali, takže jsme ještě byli schopný registrovat všechno, co nám ochotně o Londýně vypravoval náš řidič, pan Červenka. Jeho hlásek znějící jak rozehřátý konipásek byl fascinující a jeho hlas na nás působil jako několik jointů marihuany. V eurotunelu (tunel vybudovaný pod mořem mezi Francií a Británií) nás pustil z autobusu „abychom se proběhli po vláčku sem a tam“ a trochu si protáhli nožky. Jak si pamatuju, tak v tom vlaku cestující nejvíc uchvátil tam zabudovaný hajzlík, protože když se rozhlásilo, že splachování je jak v letadle, tzn. tlakem, utvořila se tam ihned relativně dlouhá fronta, aby si to všichni poctivě na svý vlastní prd*li taky vyzkoušeli. Po dlouhých hodinách jsme konečně v poledne dorazili do londýnský autobusový centrály Victoria coach station, vzali jsme si svý obří bágly a vydali se směrem k nejbližšímu hostelu, přesně podle Musílkova plánu. Bohužel byl absolutně obsazen a zjistili jsme, že stejně na tom jsou i všechny ostatní. Během krátkého rozhovoru nám recepční dodávali endorfin sdělením, že nepamatují, že by někdo přešel celý Londýn od Victoria station s takovejma báglama, ale pak nás stejně slušně vyhodili. V pozdní odpoledne už jsme zkusili i ten poslední hostel o kterým Musílek přesvědčeně tvrdil, že tam volno konečně bude. Nebylo „*#\≠!!“. Ostatní hotýlky, kterých bylo všude kolem víc než dost, byly tak třikrát dražší než by mohly naše studentský peněženky utáhnout. Přii večerním tragickým putováním Londýnem jsme si víc než budov, náměstí a krámků začali všímat různě polehávajících bezdomovců a dumali jsme nad nejlepším místem, který ještě nebylo obsazený nějakým smradlavým santusem. Když už jsme toho opravdu měli plný zuby, tak jsem sebral poslední zbytky sil a štěstí a šel jsem se podívat za jeden růžek, kde jsem objevil Cottage hotel, naši oázu v začínajícím pekle. Cena byla vůči ostatním hotelům stravitelná, recepčního, pokojskou a kuchaře tvořil v jedný osobě tichý muž, víc než jen připomínající trpaslíka z pohádky, jak postavou tak i svým cupitáním. Strašný začátek našeho výletu se obrátil a oba jsme pokojným spánkem vyspávali naši únavu až do druhýho dne. Ráno jsme se chopili znovunabyté optimistické nálady, já k tomu přidal mapu a šli jsme na průzkum Londýna, přestože jsme jeho valnou část prošli už o den dřív. Hned ten první den jsme oba shodně uznali, že na nějaký shánění práce nemáme jak čas, tak náladu a takticky jsme to odsunuli do neurčita. Nejdřív jsme zamířili na Trafalgar Square, kde jsme přes roj turistů vylezli na kašnu stojící v jeho středu. Musílek hned vyšplhal na sochu lva na okraji kašny a s širokým úsměvem se chtěl nechat fotit. No nezbývalo mi nic jinýho než tam pak vylízt taky :-). Během dne se všechny naše včerejší špatný momenty a proklínání Londýna vytratili a začali jsme vnímat jedinečnou atmosféru tohoto velkoměsta. Je pravdou, že lidí zde byly mraky, ale až na nudný skupinky turistů, co zablokovali celou silnici u každého sebekýčovitějšího krámku, ostatní lidé běhali sem a tam s jasným záměrem, aniž by vráželi do ostatních. Vv obchodech bylo živo ale ne přecpáno a zadýcháno od zpocenejch chronickejch „nakupovačů“, prostě celý to město budilo dojem plynulýho, ale zajímavýho organismu, bez zjevný potřeby se někomu podbízet. Pokud někomu tenhle popis města nedává smysl, pak vězte, že to není moje chyba :-).Večer jsme šli obhlídnout místní hospůdky. To, že dostaneme pouze 0,4 litru piva jsme věděli, ale když začal barman mícháním lžičkou v pivě tvořit něco jako pěnu, tak jsme dostali menší šok. Pít se to ale dalo, tak jsme se brzy uklidnili. Druhý den jsme se vypravili k Buckinghamskýmu paláci. Ty dvoumetrový čepice královských vojáků jsou ještě legračnější než v televizi. Zajímalo mě, jak tahle tradice medvědích kožešin na anglickejch hlavách vznikla. Třeba, že se snažili zvětšit výšku vojáka optickým klamem i za cenu toho, že bude vypadat jak šašek a nemůže ani kývnout hlavou protože by se překlopil. Ale po určitý době co se člověk mezi těma stožárama pohyboval mu to nakonec přišlo vcelku normální. Královnu jsme co? Královnu jsme neviděli a tak jsme se šli podívat do Hyde parku a Regent´s parku. Ten park by se dal přirovnat k obrovský voliéře. Kromě všudypřítomných holubů tam běhaly a lítaly snad všechny druhy ptáků od pelikánů až přes potápky. Nebyly tam žádný zábrany, ptáci si tam prostě pochodovali a nechali se i drbat od lidí, což jsem vyzkoušel na jednom obrovskym pelikánovi. Protože byl Musílek ve svém minulém životě minimálně vojenský kurýr, maximálně obětovaný pěšák museli jsme navštívit Imperial war museum. Musím ale přiznat, že nápad to byl excelentní. Měli tam vystavený všechny možný zbraně, kanóny, letadla, dokonce i napodobeninu části ponorky v životní velikosti. Takže zábava na celý odpoledne. Na zpáteční cestě jsme si chtěli koupit lístky na London Eye ale fronta od kasy měřila asi pět set metrů a stejně dlouhá fronta pak byla od samotného nástupu do těch kabinek, tak jsme s operativní rychlostí změnili plán a rozhodli se projet parníkem. Všem to doporučuju, projeli jsme pěknou část Temže viděli, jak se otevírá Tower bridge, no prostě paráda. Nešťastnou shodou okolností jsme ale vystoupili na konečný stanici toho parníku, tedy na druhý straně Londýna, než byl náš hotel a až pak jsem zjistil, že lístky byly na okružní plavbu. Nemá cenu tu teď někoho zbytečně obviňovat, ale měl bych chtít po Musílkovi polovinu ceny tý jízdenky nazpět až si tohle přečtě :-). Cestu zpátky do hotelu jsme ušli ale po svých, řekli jsme si, že zvláště v takovým městě je škoda ho vidět jen z autobusu. Večer jsme zas chtěli jít do hospůdky, tentokrát trochu víc do centra. Začal jsem cejtit problémy, už když jsem sbíhal schody v chodbě hotelu. Zapomněl jsem která noha je levá a která pravá, seknul jsem sebou na zem a skutálel schody jako Belmondo. Naštěstí jich bylo jen pár. Musílek v tu dobu akorát vykonával malou potřebu a když jsem mu na otázku „co to bylo“ zmučenym hlasem odpověděl, že jsem právě skutálel schody, tak vyběh z hajzlíku a ani nevim jestli stihnul dokončit to, co chtěl :-). Naštěstí jsem od něj první pomoc nepotřeboval a mohli jsme jít hledat pivko, který nebude s umělou pěnou. Po chvíli chození křížem krážem jsme jednu zajímavou hospůdku našli ale pak nastal problém… Nechali jsme v hotelu cigára a to byla zvláště u piva pro nás oba nepřekonatelná překážka. Losovali jsme, kdo se vrátí do hotelu, protože jsme tam měly velký zásoby a vyhazovat několik liber za nový cíga se nám nechtělo. Prohrál jsem a šel zpět teda já. Do našeho hotelu jsem rychlým krokem došel tak za deset minut, vzal cigára a šel zpátky. V tom jsem si ale vzpomněl na příhodu mýho strejdy, který málem umrznul v zimě v Krkonoších, když se vracel cestou, kterou už sice jednou šel, ale v opačným směru. Nemohl tu cestu prostě najít. A stejně jsem na tom byl i já. Věděl jsem směr, ale to bylo tak všechno. Když jsem tu hospodu hledal už asi dvacet minut, sklopil jsem oči a zeptal jsem se jednoho týpka, co šel kolem s partou jestli neví, kde je ulička Baker street, aspoň to jsem si pamatoval. Po druhým pohledu na toho chlápka jsem si řekl, že ten mi neporadí i kdyby to věděl, ale mýlil jsem se. Nejdřív mi sice začal vnucovat ať si s ním přihnu z flašky s vodkou, což jsem odmítl, a pak mi až nečekaně, ale bez váhání poradil a jdu rovně a třetí ulicí zahnu doleva. Šel jsem teda jak červená karkulka podle toho co řek. Když jsem pak zahnul do tý uličky a po třiceti metrech zjistil, že je slepá, nečekal jsem ani sekundu a hodně rychle jsem odtamtud vypad, abych čistě náhodou nepotkal tu samou partu, co mi tak dobře poradila. Už jsem si začal myslet, že Musílka nenajdu a sejdeme se až na hotelu, když se mi jedna šlapka zeptala, jestli něco nepotřebuju. Řek jsem, že potřebuju najít tu ulici a holka svůj rajón znala dobře, takže jsem přišel do hospody akorát včas abych viděl chudáka Musílka jak vedle něj sedí malá holka černý pleti s předkusem a něco do něj hučí. Chudákem by ho označil kdokoliv, pokud by na něj vrhnul stejnej o pomoc volající pohled jako tenkrát on na mně. Jak jsem zjistil, tak jsem mu překazil jejich společnou noc v našem hotelovým pokoji, resp. spíš jsem to překazil tý dvojnici od Dwayna Dibliho (pochopí jen milovníci RD, a co je RD pochopí jen ti, co uměj anglicky a možná ani ti ne).  Další den jsem se podívali na figuríny v Madame Tussauds, něco tam bylo zajímavý, něco míň. Dále ještě Westminsterskou katedrálu, parlament a nesmím zapomenout na „The Monument“, tu rozhlednu, z který je prý hezký výhled…sami jsme nezkusili ale. Prošli jsme tam toho ještì mnohem víc, ale to už moje pam컝 nedokázala pojmout, protože jak už to bývá, člověk si po sedmi letech pamatuje tak maximálně, jak boleli ty schody a co šeptala ta holka v hospodě do ucha Musílkovi („You look so sad“… nad tim se vždycky chechtám) a celkovou atmosféru Londýna, která i když to z tohohle článku nemusí vyznít byla jednoduše super a všem ji doporučuji!

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

Anglie 2002 - Londýn

You have no rights to post comments