Jak jsme nedoběhli Horskou výzvu
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Různé akce
- Vytvořeno 13. 8. 2014 10:00
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 1942
Lépe řečeno nedošli. Nebo také, že Horská výzva doběhla nás. Jelikož se pokládáme za celkem zkušené horské turisty, rozhodli jsme se s Lukášem udělat tým (Lucas&Lucas:D) na letošní poslední závod série Rock Point Horská výzva v sobotu 8. 8. 2014 v Peci pod Sněžkou. Děly se věci. Trasa měla původně vést přes Sněžku, ale několik dní před startem to zakázala správa Krkonošského národního parku. Organizátoři museli tudíž improvizovat a postavit trasu jinak.
Ta se tím pádem prodloužila o 2,5 km a nějakých 500 výškových metrů. Na start do Pece jsme přijeli asi hodinu v předstihu a letmým pohledem na závodníky okolo jsme odhadovali naše šance v závodě. Ty by se daly shrnout asi takto: vítězství – sci-fi, umístění mezi prvními 50 – prachbídné, umístění mezi prvními 100 – slabé, dokončení závodu - průměrné.
Závod odstartoval v pátek ve 23,50 poté, co nás moderátor akce asi 60x upozornil na to, že si ve tmě máme zapnout čelovky. Stádo závodníků se rozběhlo po Peci, divili jsme se proč běží, když mají před sebou ještě 67 km. Záhy jsme přišli na to proč. Na zelenou stezku vedl do kopce pouze úzký chodníček a tak se pod ním na silnici udělala zácpa. V té jsme byli nuceni trčet asi 15 minut. Pak jsme se již začali drápat vzhůru. Šlo to celkem dobře, protože jsme měli v patách dva vlčáky jednoho z psích týmů (samozřejmě i s pány) a ti nás nutili držet slušné tempo. Asi za hodinku jsme došli k Hrnčířským boudám a pokračovali na Liščí horu. Zezdola od Hrnčířek byl krásně vidět světelný had složený z čelovek závodníků. Ti nejlepší už byli na Liščí hoře, my tam došli za 40 minut.
Od bufetu na rozcestí jsme zamířili prudkým klesáním po modré stezce do Špindlerova mlýna. Cesta byla úzká a šlo se po ní ve tmě dost špatně (a to jsme si dokonce na doporučení moderátora zapnuli čelovky). Na první checkpoint ve Špindlu jsme přišli asi v půl čvrté ráno, popili trochu růžového iontového nápoje a snědli dva koláče. Pak se dostavil psí tým a tak jsme radši vyrazili do noci k dalšímu checkpointu. Motivující vlčáci v patách už nás moc nebavili.
Další checkpoint byl na Labské boudě. Prošli jsme Špindlem a okolo Jilemnické boudy zamířili opět do kopců. Pomalu svítalo a my zdolávali metr po metru horu Medvědín. Na Horních Mísečkách, tak okolo páté ranní, na mě padla krize. Krize s velkým K. Začalo se mi chtít zničehonic spát. Tak spát, že kdekoliv a jakkoliv. Usínal jsem při chůzi, pod různými záminkami jsem se zastavoval, jen abych mohl zavřít oči. Nakonec jsem takto doplácal až k Pančavskému vodopádu. Lukáš chtěl jít rychleji, tak jsem mu řekl, ať jde sám, odpoledne se uvidíme v Peci. Když jsem došel na Labskou boudu, už tam nebyl. Nechal jsem si na mapu potvrdit průchod checkpointem a pak jsem jen seděl, pil a jedl. To trvalo asi půl hodiny, do té doby, než jsem zjistil, že se mi vrací zpět síly. Mezitím opět dorazil psí tým, tak jsem s hrůzou ihned vystartoval na další etapu.
Ta vedla směrem na Špindlerovy boudy, takovým jemnějším stoupáním, takže se mi podařilo předhonit asi pět soutěžících. Od Špindlerových bud se mělo původně jít po hřebeni na Sněžku, ale jelikož to KRNAP zakázal, tak organizátoři změnili pohotově trasu. Bylo nutno opět sklesat až k Boudě u Bílého Labe a odtud táhlým stoupáním k Luční boudě. Tohle stoupání se nakonec stalo mým nejlepším úsekem závodu, Lukášovým zas nejhorším. Volal mi z Luční boudy, ať dám na stoupání bacha, že je tam krize. Já už svoji krizi ovšem měl na Labské a navíc toto byl terén pro mě. Schodovité šutry. Není nad trénink na eskalátorech pražského metra. Podařilo se mi během stoupání předejít dalších pět závodníků a za hodinu a půl jsem došel na Luční boudu. Prošel jsem checkpointem a zamířil k občerstvovacímu bufetu. Zde ovšem, k mému zklamání, už skoro došlo jídlo. Vyžrali ho soutěžící přede mnou. Musel jsem se spokojit s kombinací hrozinek a turistického salámu. Ještě na mě zbyla osminka oříškového koláče, abych tedy pořadatelům nekřivdil.
Pak jsem vyrazil na další etapu, menší stoupání k památníku obětem hor. Tam jsem jakžtakž vylezl, ale následné klesání k Výrovce a zejména od Richterových bud po červené stezce do Pece, to byl očistec. Klesání je úplně nejhorší, nesnáším ho. Na stoupání vám stačí dobrá fyzička a jde to. U klesání ne. Přitom si řeknete, že to vypadá tak jednoduše. Musíš běžet. Všichni okolo běží. Jenže to nejde. Stehna bolí úplně neskutečně, kotníky už radši ani necítím. Sebemenší pokus o běh by skončil pádem rovnou na ústa. Do toho volá Lukáš, že už je sice v Peci, ale na poslední etapu už nepůjde. Bolí ho kotník. Po hodině útrpného klesání jsem v Peci i já. Stále ještě odhodlán jít i poslední etapu. Studuji s Lukášem mapu a zvažuji možnosti. Studuji také stav svých kotníků. Nakonec mi vychází, že bych sice závod dokončil, ale tak po šesti hodinách. Diskvalifikován, protože se musí dojít ve dvou. Nerad, ale vzdávám to. Dávám si ještě řízek, který máme zahrnut jako hlavní jídlo v občerstvení. Při rozjuchaném koncertu kapely Jo!Ska (proč nikdo netancuje?) spráskaně odcházíme k autu. Tak příští rok. Jdu trénovat běhání z kopce.
