Náhodný článek

V horkém letním pátečním poledni přijíždíme do Vyššího Brodu. Je nás celkem 10 vodáků. Parkujeme auta u penzionu Inge. Martin volá půjčovnu lodí. Asi po třičtvrtě hodině příjíždí Ford Transit s přívěsem patřící půjčovně Kanak Branná, n
...

Facebook

Rumunsko 2006 - Rumunský deník

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

11.8.2006

14:40 odjíždíme z brněnské Zvonařky. My, účastnici zájezdu, všichni bikerky a bikeři, Terezka, Aleš, Renča a řidiči. Jsme v autobuse včetně kol ve vleku, která ještě netuší co je čeká, jídla v uličce, které tuší, že ho cesta zpět nečeká. A nakonec samozřejmě dobré nálady, která nás ani na vteřinu neopustí!

15:40 jsme na hranicích a je před námi krátký přejezd území našich slovenských sousedů. O necelou hodinu později projíždíme Bratislavou, přes Dunaj okolo největšího sídliště Petržalka a hurá na další a delší návštěvu. 16:50 hladce přejíždíme Maďarsko-Slovenské hranice
19:30 jsme malý kousek před Budapeští v Biatorbagy a odbočujeme směr Szeghed později přes Debrecen míříme směr rumunské hranice.



12.8.2006

0:10-2:200:10-2:20 na místní zvyklosti a poměry jsme prý strávili krátkou dobu na maďarsko-rumunském hraničním přechodu Nadili
6:00 Kolečko se (našemu vleku) polámalo. No a my si dáváme jednohodinovou nucenou pauzu, kdesi v probouzejícím se rumunském vnitrozemí zahaleném v ranní mlze. Jedem podél řeky Olt a po pravé ruce už můžeme sledovat první vrcholky Fagarase a jedinou překážkou na cestě k nám jsou povozy, které míří na sobotní koňský trh!
10:00 konečně čeká nás první etapa pod úpatím Fagarase. Po nepohodlné noci v autobuse je tato etapa velice příjemným protažením. Po místní cestě z podhorské vesničky Sambata de Sus jedeme k pravoslavnému klášteru v lázeňském městečku Statiunea Sambata. 

Naše cesta pokračuje přes městečko Victoria, ve kterém jsme se stavili na malé občerstvení, a typickou rumunskou vesničku Arpasu de Sus, s polorozbořeným mostem, prašnými cestami a spoustou dětí. Přijíždíme do města Cartisoara.

16:00 dnes budeme nocovat na tábořišti kousek za městečkem, přímo na začátku zítřejší etapy, na začátku stoupání k Balea Lac. Po očistě v říčce Laita pomalu stavíme stany, Renča nám vaří první večeři a nakonec si nás přišly prohlédnout i místní kravky. Po setmění se scházíme u kytary a trávíme příjemné chvilky plni očekávání dalšího dne našeho putování. Najeli jsme 59 pohodových kilometrů za 3 a půl hodinky čistého času.

13.8.2006

7:30 Probouzíme se do krásného a slunečného rána a před nám se tyčí Fagaras v celé své okouzlující kráse! Dnes nás nečeká nic jednoduššího než jeho náročný přejezd. Chystáme se pokořit toto pohoří po jediné vyasfaltované vysokohorské silnici v Rumunsku, proslulé Făgăraş Highway.
8:45 Jsme sbaleni a po vydatné snídani vyrážíme na cestu vzhůru. Můj řetěz odmítl v daném rozpoložení tuto cestu se mnou absolvovat a tak po krátké technické zastávce a jeho nýtování se vydávám i já na tuto horskou etapu.

Přibližně v polovině nekonečného stoupání a proplétání mezi místními motorizovanými turisty se nám naskytne nádherný pohled na vodopád Balea Cascada ale samozřejmě nejen na něj. V nesčetných serpentinách se můžeme nechat unášet výhledy do vnitrozemí. Teplota se pohybuje kolem příjemných 24°C. Po cestě nahoru několikrát nabíráme křišťálově čistou vodu z místních pramenů, je výborná!   

11:40 Po 32 kilometrovém stoupání, ve výšce 2045 m.n.m. jsme dosáhli vrcholu u jezera Balea Lac. Na náš vkus je zde přelidněno a tak si dosaženého vrcholu moc neužíváme a rychle mizíme v útrobách tunelu, který ústí na druhé straně sedla. Teprve zde se pohoří Fagaras ukazuje v celé své plné kráse a mi jsme tak opojeni nejen našim výkonem.
Zde na nás čekal autobus, a protože teplota se v této nadmořské výšce pohybovala kolem deseti stupňů celsia a celkem silně foukalo, v rychlosti si oblékáme teplejší vrstvy a po krátkém občerstvení vyrážíme. Přichází jeden z nejkrásnějších cyklistických zážitků našeho rumunského putování. Až neuvěřitelně překrásný sjezd k přehradě Lacul Vidraru. Cesta dolů nám postupně otevírá pohled na okouzlující vrcholky hor, na pastevce se svými stády ovcí a na další vodopády. Každá serpentina je prožitkem a radostí, v jedné na nás čeká silnice průjezd stádem koz hned další nám přináší obraz klidně se pasoucího stádečko koní. Opravdu neskutečné a pohádkové!    

15:30 Už před sebou vidíme přehradu, odbočujeme ze silnice na prašnou, no místy blátivou cestu, která vede podél jejího pravého břehu. Předjíždíme kolonu po výmolech poskakujících a marně se kalužím vyhýbajících automobilů. V tu chvíli je pro nás nepochopitelné kam že se to nové Octavie, Renaulti a Dacie vydali. Po několika kilometrech ale narážíme na kemp s malým hotýlkem a záhada je rozluštěna. Plácek, na kterém stojí stany, zaparkované vozy, vedle hořící oheň (dle dýmu je palivem snad vše kolem) a vedle spokojení kempaři na dece s hlasitou muzikou. Našli jsme zde malý stánek s občerstvením (pivo, limonáda, voda a jedny sušenky), stavíme „na jedno“ a rozhlížíme se kolem. U zpustošeného tenisového kurtu je přivázán trošku nervózní nasedlaný koník, za chvíli přijíždí lehce přiopilý jezdec a jeho kůň končí taktéž přivázán u plotu. Kolem nás se prohání tak pětiletý chlapec na opravdové motorové čtyřkolce, sotva dosáhne na opěrky nohou a na řidítka s plynem. Za zády si veze mladší sestru. Přijíždí nový Mercedes třídy C, z něj vystupuje zlatem ověnčený kempař. Přidává se k ostatním. Jsme tak trošku jako ve snu, jako by se zde zastavil čas …
Probudí nás hluk u nedalekého přeplněného barelu, který slouží jako popelnice. Oči nás neklamou, vidíme spokojeně se odpadky probírající kravku, které se na jednom z rohů větrem pohupuje napíchnutý igelitový sáček, občas jí od huby upadne nějaká ta pet lahev nebo plechovka. Vypadá to, že vůbec není u odpadků nováčkem. Po chvíli je zahnaná jejím majitelem a zároveň správcem areálu, dle mého názoru jen a proto, že u nás vzbudila takový zájem, ne že by mu to přišlo divné.
Pokračujeme dál k hrázi přehrady. Aleš nás připravoval na vojáky a zákaz focení. Takže asi tušíte jak velké je naše překvapení, když přijíždíme do dopravní zácpy s hromadou turistů. Na hrázi není k hnutí, každý fotí jako o život! Vojáka zpozorujeme až mnohem později, pevně svírá pušku v rukou a prodírá se davem. Ještě se pozastavujeme na opravdu nevkusnou sochou elektrárenského boha a odjíždíme. Čeká nás další z dnešních silničních sjezdů. Na jeho konci, přímo pod zříceninou Drákulova hradu, budeme dnes nocovat. Po večeři někteří volí zábavu v místní hospůdce, my však vyrážíme vzhůru po schodech.

Naše cesta pokračuje přes městečko Victoria, ve kterém jsme se stavili na malé občerstvení, a typickou rumunskou vesničku Arpasu de Sus, s polorozbořeným mostem, prašnými cestami a spoustou dětí. Přijíždíme do města Cartisoara.

16:00 dnes budeme nocovat na tábořišti kousek za městečkem, přímo na začátku zítřejší etapy, na začátku stoupání k Balea Lac. Po očistě v říčce Laita pomalu stavíme stany, Renča nám vaří první večeři a nakonec si nás přišly prohlédnout i místní kravky. Po setmění se scházíme u kytary a trávíme příjemné chvilky plni očekávání dalšího dne našeho putování. Najeli jsme 59 pohodových kilometrů za 3 a půl hodinky čistého času.

13.8.2006

7:30 Probouzíme se do krásného a slunečného rána a před nám se tyčí Fagaras v celé své okouzlující kráse! Dnes nás nečeká nic jednoduššího než jeho náročný přejezd. Chystáme se pokořit toto pohoří po jediné vyasfaltované vysokohorské silnici v Rumunsku, proslulé Făgăraş Highway.
8:45 Jsme sbaleni a po vydatné snídani vyrážíme na cestu vzhůru. Můj řetěz odmítl v daném rozpoložení tuto cestu se mnou absolvovat a tak po krátké technické zastávce a jeho nýtování se vydávám i já na tuto horskou etapu.

Přibližně v polovině nekonečného stoupání a proplétání mezi místními motorizovanými turisty se nám naskytne nádherný pohled na vodopád Balea Cascada ale samozřejmě nejen na něj. V nesčetných serpentinách se můžeme nechat unášet výhledy do vnitrozemí. Teplota se pohybuje kolem příjemných 24°C. Po cestě nahoru několikrát nabíráme křišťálově čistou vodu z místních pramenů, je výborná! 

11:40 Po 32 kilometrovém stoupání, ve výšce 2045 m.n.m. jsme dosáhli vrcholu u jezera Balea Lac. Na náš vkus je zde přelidněno a tak si dosaženého vrcholu moc neužíváme a rychle mizíme v útrobách tunelu, který ústí na druhé straně sedla. Teprve zde se pohoří Fagaras ukazuje v celé své plné kráse a mi jsme tak opojeni nejen našim výkonem.
Zde na nás čekal autobus, a protože teplota se v této nadmořské výšce pohybovala kolem deseti stupňů celsia a celkem silně foukalo, v rychlosti si oblékáme teplejší vrstvy a po krátkém občerstvení vyrážíme. Přichází jeden z nejkrásnějších cyklistických zážitků našeho rumunského putování. Až neuvěřitelně překrásný sjezd k přehradě Lacul Vidraru. Cesta dolů nám postupně otevírá pohled na okouzlující vrcholky hor, na pastevce se svými stády ovcí a na další vodopády. Každá serpentina je prožitkem a radostí, v jedné na nás čeká silnice průjezd stádem koz hned další nám přináší obraz klidně se pasoucího stádečko koní. Opravdu neskutečné a pohádkové! 

15:30 Už před sebou vidíme přehradu, odbočujeme ze silnice na prašnou, no místy blátivou cestu, která vede podél jejího pravého břehu. Předjíždíme kolonu po výmolech poskakujících a marně se kalužím vyhýbajících automobilů. V tu chvíli je pro nás nepochopitelné kam že se to nové Octavie, Renaulti a Dacie vydali. Po několika kilometrech ale narážíme na kemp s malým hotýlkem a záhada je rozluštěna. Plácek, na kterém stojí stany, zaparkované vozy, vedle hořící oheň (dle dýmu je palivem snad vše kolem) a vedle spokojení kempaři na dece s hlasitou muzikou. Našli jsme zde malý stánek s občerstvením (pivo, limonáda, voda a jedny sušenky), stavíme „na jedno“ a rozhlížíme se kolem. U zpustošeného tenisového kurtu je přivázán trošku nervózní nasedlaný koník, za chvíli přijíždí lehce přiopilý jezdec a jeho kůň končí taktéž přivázán u plotu. Kolem nás se prohání tak pětiletý chlapec na opravdové motorové čtyřkolce, sotva dosáhne na opěrky nohou a na řidítka s plynem. Za zády si veze mladší sestru. Přijíždí nový Mercedes třídy C, z něj vystupuje zlatem ověnčený kempař. Přidává se k ostatním. Jsme tak trošku jako ve snu, jako by se zde zastavil čas …
Probudí nás hluk u nedalekého přeplněného barelu, který slouží jako popelnice. Oči nás neklamou, vidíme spokojeně se odpadky probírající kravku, které se na jednom z rohů větrem pohupuje napíchnutý igelitový sáček, občas jí od huby upadne nějaká ta pet lahev nebo plechovka. Vypadá to, že vůbec není u odpadků nováčkem. Po chvíli je zahnaná jejím majitelem a zároveň správcem areálu, dle mého názoru jen a proto, že u nás vzbudila takový zájem, ne že by mu to přišlo divné.
Pokračujeme dál k hrázi přehrady. Aleš nás připravoval na vojáky a zákaz focení. Takže asi tušíte jak velké je naše překvapení, když přijíždíme do dopravní zácpy s hromadou turistů. Na hrázi není k hnutí, každý fotí jako o život! Vojáka zpozorujeme až mnohem později, pevně svírá pušku v rukou a prodírá se davem. Ještě se pozastavujeme na opravdu nevkusnou sochou elektrárenského boha a odjíždíme. Čeká nás další z dnešních silničních sjezdů. Na jeho konci, přímo pod zříceninou Drákulova hradu, budeme dnes nocovat. Po večeři někteří volí zábavu v místní hospůdce, my však vyrážíme vzhůru po schodech. Vzhledem k blížící se silné bouřce je náš noční zážitek po výstupu nahoru několikanásobně umocněn! Nakonec uléháme, v nohách poměrně náročných 89 kilometrů. Silná noční bouřka a vytrvalý déšť nás však nenechají spát. Většina z nás usíná až těsně nad ránem.   

Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník

14.8.2006

8:45 Proběhla snídaně, balení a sušení promočených stanů i ranní hygiena ve zkalené říčce. Scházíme se na breiefingu před autobusem, dozvídáme se plán dnešní etapy. Prý se jedná o odpočinkovou etapu, jen s „malým zádrhelem“ pro bikery na začátek. Jde o to trefit cestu přes kopec … do vesničky Seletracu. Je tam prý několik krásných prašných stezek, ale když chytneme správný směr, nemůže být problém. Užovkáři (neboli trekaři) pojedou radši po asfaltu okolo. Bezva, zase uvěříme Alešovi :-) a si nic netušící a vyrážíme.
Ve vesničce Arefa uhýbáme z asfaltky a vyrážíme hledat správnou cestu přes kopec. Vše je v nejlepším pořádku, směr jsme evidentně chytili správný, jen začíná trošku bahýnko. Kdo by se divil po celonočním dešti. Jenže za chvíli musíme slézt a kola vést, nést a jakkoli jinak tahat vedle sebe! Potkáváme ještě koňský povoz a svým očím nevěřící Rumun na něm jen kroutí hlavou, po našem dotazu na Seletracu a prosebných pohledech mávne rukou, naštěstí pro nás správným směrem.  

Bahno se ale i nadále nabaluje na pláště a plní vidlici, brzdové čelisti i přesmykače. Na zádech si za necelou hodinku neseme tak 30 kilogramů. Snažíme kola očistit a jít po louce ale po chvíli jsme zase nuceni sejít na bahnitou cestu a vše začíná od začátku.
Ve větší louži pod vrcholem, mimochodem všude kolem je nádherný výhled, umýváme kola, čeká nás posledních pár set metrů nahoru, už se těšíme se na sjezdík, asfaltku a autobus, máme toho plné zuby. Neopouští nás však dobrá nálada a tak cestou nahoru ještě trošku vtipkujeme. Nahoře jsou překrásné pastviny a louky, výhled na okolní lesy, nikde žádný náznak civilizace. Je to okouzlující.
11:00 Předjíždíme trojici, ta s kosami pravděpodobně vyráží na některou z okolních luk. Jedna z žen nás zdraví anglicky, což je pro nás velkým překvapením. Ačkoliv jsme to už v Rumunsku několikrát zkoušeli, anglicky se nám nikdy a nikde nepodařilo si s místními popovídat. Vyměníme si pár zdvořilých vět. Jakmile se dívka dozvídá, že jsme z Čech, chlubí se frázemi, které se naučila u rumunské kamarádky, která žije v Karlových Varech. „Miluju Tě“, „Jsi u mě tak krásně blízko“ a něco myslím o polibku nám naprosto upřesňuje v jakém oboru kamarádka pracuje. Snažíme se ještě pozeptat na správný směr do vesničky, to jen abychom si byli jisti. Místní obyvatelky pravděpodobně ještě nikdy nepřišly do styku s mapou a tak se loučíme a ujíždíme dál.
11:36 přichází první nezdar. Cesta, kterou jsme se rozhodli jet dolů, nenadále končí na jedné z pastvin, všude kolem je jen neprostupný les! Otáčíme se a na rozcestí volíme tentokrát druhou z cest, ta po krátké chvíli taktéž končí. Vracíme se tedy o dvě rozcestí zpět a odbočujeme ještě kousek nalevo. Přibližně po dvou stech metrech cesta taktéž končí na jedné posekané louce. Euforie z překonaných počátečních potíží se náhle vytratila a my stojíme na vrcholku a tápeme kudy dál. Teď nám je jasné, že to buď vezmeme znova přes nekonečnou bahenní koupel dolů, anebo prostě přistoupíme poslednímu zoufalému kroku. Oslovujeme tedy místního žence (sekáče chcete-li) a doslova rukama-nohama se snažíme dopátrat správné cesty dolů. Juanovi je podle našeho odhadu necelých dvacet let, snaží se nám cestu naznačit a pak nakreslit. Jenže ukazuje směrem, kde cesta končila a byl jen prorostlý les. Vytahuji tedy Studentskou pečeť, nato Juan odhazuje brousek a kosu do trávy a jde s námi. Zapaluje si cigaretu, má kšiltovku Chopers, dlouhé kalhoty a holinky. Cestou dolu telefonuje z nejnovějšího modelu telefonu Sonny Ericsson, na kterém nám ukazuje fotky svého psa a nádherného koně. Přicházíme k onomu lesíku, u kterého jsme asi tak před hodinou naší cestu vzdali. Juan ukazuje na stopy, které jsme na louce nadělali jak jsme hledali cestu a potutelně se usmívá, připadáme si jako … no přesně tak. Jedním krokem mizí v prorostlém lesíku. Tak tam by jste totiž se vydali jen a pouze, když by jste si byli jisti, že tam má nějaká stezka být. Po pár krocích jsme v hustém listnatém lese a všímáme si, že tudy dřív opravdu vedla cesta. Nyní je značně zarostlá a všude jsou popadané stromy. Je to temný les, a když Juan ukazuje na čerstvou (po nočním dešti se většinou stopy smejou, žejo?!?!) medvědí stopu, krve by se v nás nedořezal. Srandičky jsou tytam a začíná boj o život. V tretrách přenášíme kola přes stromy, podlézáme větve a prodíráme se, jen ten les je tak nějak hlubší a temnější. I Juan chce být rychle pryč, proto mi nese kolo a u medvědích stop se nervózně rozhlíží. Pro nás to byla věčnost ale tento tichý a nervózní pochod trval tak půl hodiny, než jsme se prodrali až k další pastvině s potokem. Sem se medvědi (pode stop a Juana) chodí napájet. Kousek za potokem už byla šotolinová cesta. Vyplavený adrenalin si zaslouženě užíváme, vtipkujeme a po zpevněné cestě sjíždíme (Juanovi jsme půjčili z odměnu kolo) do Salatracu. Cesta (odhadem tak 12km) nám trvala něco málo přes 4 hodiny! Juan si dává dvě pifka a na cestu mu kluci kupují ještě krabičku cigaret.
13:30 Už jsme dostatečně doplnili tekutiny, odpočali si a naše zásoba rumunských slovíček se o trošičku rozrostla. Loučíme se s Juanem a vyrážíme. Nás čeká ještě 50 pohodových kilometru rumunským venkovem, Juana 4km zpět lesem nahoru. Otázka je, kdo je na tom hůř? Máme toho plné zuby. Ještě nás čeká krásné stoupání, teď už opravdu prašnými (jak Aleš sliboval), serpentinami, projíždíme typickou vesničkou rumunského venkoa kde v jednom ze sjezdů málem porážíme procházejícího se vepře.     

Před námi je cesta podél vody do městečka Perisani a pak po rušné hlavní silnici E81 projíždíme městečko Brezoi.
17:00 Dojíždíme k autobusu jako první, Renča nás nervózně vyhlíží, už se nám vaří večeře. S napětím čekáme kdo dnes dorazí před večeří, kdo po večeří a kdo vůbec nedorazí. Už s umytými koly, plnými žaludky a postavenými stany zdravíme poslední zabloudilé. Uf! Jsme všichni. Nálada je euforická, odvážíme si domů další skvělé rumunské zážitky.

15.8.2006

Snídani nám zpestřují zvuky zvonků a posléze ukazující se stádo koz, které vyráží na pastvu.
9:30 Opouštíme Brezoi, přibližně po pěti kilometrech ještě doplňujeme velbloudí hrby a bidony na celý den. První část naší cesty je pohodová. Ve skupině nám po silnici utíká 30 km podél řeky Lotru jako voda.
11:15 Dojíždíme do městečka Voineasa. Je zde rušno, bouřka a vydatný déšť minulou noc zaplavily ulice bahnem. A tak je všude čil ruch, lopaty a koštata jedou na plné obrátky. Doplňujeme zásoby ovoce, sladkostí, pití (někteří i alkoholického) a konzerv. Dlouho se ale nezdržujeme, čeká nás jedna z nejkrásnějších částí našeho putování. Cesta proti proudu řeky k nehradě Lacul Vidru do nitra rumunských hor. Všude kolem nás krásné hluboké lesy, před námi se asi tak po dvou hodinách cesty tyčí přehrada. Na první pohled vypadá jen jako větší kopec, když jsme těsně na úpatí míjíme ozbrojenou stráž a už nás serpentiny vedou nahoru. Po kočičích hlavách si stoupání náležitě užíváme ale o to je krásnější odpočinek a panorámata nahoře na hrázi.
14:45 Od rána jsme vystoupali přibližně o 1000 výškových metrů. Nacházíme se přibližně ve výšce 1300m n.m. Hodnou chvíli se kocháme pohledem na přehradu, když už se nám zdá, že fouká hodně studený vítr přioblékáme se a přesouváme se k závětrnému místu. Neubráníme se pohledu zpět do údolí. Už už nasedáme na kola a chceme vyrazit ale dole vidíme další skupinku cyklistů. Škodolibost nám nedá a my se kocháme tím jak se malé barvené tečky pomalu prodírají serpentinami nahoru. Trpká cesta vzhůru je totiž z hráze vidět skoro celá. Kola zpět pokládáme, dohadujeme se kdo je kdo, a div se nezačneme sázet pak povzbuzovat a fandit. Je to krásné divadlo, na které vydržíme koukat, podle mého odhadu, tak hodinu. Stále někdo vyjíždí z lesa a chopí se této zkoušky s vervou. Jsme už skoro všichni, ještě klábosíme, je nám příjemně ale musíme dál. Vyrážíme na další nádhernou část naší dnešní etapy. Šotolinová cesta po vrstevnici se podél vody klikatí a každou chvíli nám skýtá nové a krásnější pohledy. Musíme totiž ještě objet přehradu. Konečně jsme dorazili do Obarsie. Městečko se stane na tři dny a noci naším tábořištěm.
17:20 Už je šero a teplota klesá na neskutečných a pro nás momentálně hodně chladných 6°C. Včera jsme se pekli v 30°C vedru na loukách a prašných cestách a teď oblékáme vše co máme, čisté špinavé, cyklo necyklo oblečení a snažíme se zahřát alespoň stavěním stanů. Holt už jsme opravdu konečně v horách. Otrlejší … musím se přiznat ... já také, ještě skáčou teď již do opravdu chladné horské řeky Lotru. Jdeme na dříví, zima nás přinutila rozdělat oheň. Alespoň se všichni scházíme, povídáme, někteří popíjí ale hlavně, kytara a zpěv je v plném proudu. Myslím, že první večer zde byl tím nejkrásnějším. Jasné hvězdy nad námi, obklopeni horami, tekoucí řeka za hlavou. Nádhera!
Vesnička Obarsia je tábořištěm pro místní sběrače. Všude kolem jsou postavené přístřešky z větví, igelitů a plachet. Před každým z nich stojí otřískaná Dacia, hoří oheň a hrají si místní ušmudlané děti. V následujících dnech je v okolí potkáváme. Sbírají zejména borůvky a houby, každý den to od nich místní vykupují a odváží do měst, kde to za trojnásobek možná i více prodávají.
Obarsia Lotru je také zajímává tím, že stojí na rozmezí několika (různorodých) pohoří. A to Paring, Capatani, Lotru a Sureanu.

16.8.2006

Ráno v Obarsii je teplé, dnes nás čeká teplo a modroha. Spěcháme abychom měli brzy v nohou první kilometry. Dnes nás čeká etapa po travnatém pohoří Surean. Dosažení prvního vrcholku nám trvá něco kolem hodiny, možná hodinky a půl. Chvíli jedeme po zpevněné šotolinové cestě, když les zřídne odbočujeme na bahnitou stezku a po výjezdu z lesa, přímo tam kde se před námi otvírají první výhledy, se plahočíme po travnaté kozí stezce. Je velice náročná, drkotáme se přes drny a vyjíždíme stopy v hluboké trávě. Všichni motáme nohy na Kašpárka. Následuje vrchol, na který se vysápeme z posledních sil, chvíli odpočineme, něco nafotíme …
brzy nám začne být chladno, takže oblečeme windstopper a už se těšíme na náročný technický sjezd v tomtéž terénu. Tudíž kolo zabořené v trávě po náby, čekajíce náraz na drn každou chvíli z každé strany, balancujeme na svých ořích. Někteří se předvádí, a to dokonalými ukázkami z lekce letajíci muži na báječných strojích :-). A takhle putujeme ještě několik desítek následujícíh minut. Vrcholků zdoláváme nakonec tuším pět nebo šest. Vždy z právě pokořeného vrcholku, vidíme travnatou stezku k dalšímu po zdolání i tohoto vidíme další a tak dál a tak dál …
Ke konci už se na vrcholky dostáváme po boku našich kol. Sil už není na rozdávání a také terén je náročnější. K autobusu a našemu tábořišti přijíždíme ze sedla Pasul Groapa Seaca po silnici 7A, která vede z Petrosani (Výchozího, vlakem dobře dosažitelného bodu, při přechodu pohoří Paring+Capatani).

17.8.2006

Dnes si od kola chce většina z nás odpočinout. Zaprvé nás zítra čeká náročná etapa a za druhé už včera jsme se navnadili chůzí po vrcholcíh. Rozhodujeme záhy a vyrážíme. Nejbližší nejvyšší kopec v blízkém okolí je Vf. Bora 2055 m.n.m. Malá parta nadšenců vyráží však na kolech průzkumnou etapu. Naše, pěší, větší skupinka je jim však v patách. Nedávnými povodněmi stržený most přes řeku překonává úspěšně jak cyklistický předvoj, tak mi pěšáci. Pobaveni právě se utopenou Dacií při pokusu přebrodit do pasu hlubokou řeku pokračujeme dál. Po pár kilometrech se kolegové snaží přemluvit oslíky ke společnému zdolání vrcholu …
Samozřejmě neúspěšně.
V půli cesty na vrchol, za hranicí lesa se zastavujeme u salaše. První nás zaujme pramen vody, hned po tom malá roztomilá štěňátka pobíhající v ohradě mezi kravincy. Za chvíli už ale máme pusy a tašky plné brynzy a v milém hovoru s místními jsme zataženi do Rumunské horské reality. Cigarety a studentská pečeť platí v tomto kraji za tvrdou měnu!            

Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník
Rumunsko 2006 - Rumunský deník

Vrcholek dobýváme po třech a půl hodinách stoupání v pohodové atmosféře plné vtípků. Výhled na Capatani a klid na vrcholku je nám odměnou. Uleháme do trávy, kocháme se, někdo duchapřítomný dokonce s sebou má i dalekohled a tak koluje napříč celou naší skupinkou. Nahoře se rozdělujme na dvě skupinky, jedna volí cestu zpět klečí a druhá po silnici, tak jak jsme přišli. Do tábořiště se vracíme nachlup ve stejnou dobu. Večeře už se nám pomalu vaří. Neotálíme a dnes naprosto bez problémů, jako staří rutinéři, se vrháme do ledové řeky k očistě.Čeká nás poslední chladná noc v Obrasii. Stejně jako minulé věčery se zahříváme u ohně zpěvem … a alkoholem.

18.8.2008

Ráno je mírně hektické, musíme opustit naše tábořiště, balíme vlhké stany, nakládáme vlek a vyrážíme. Jedeme po stejné cestě jakou jsme včera absolvovali po svých a tak to utíká jako voda, kterou nabíráme u salaše. Na hřebeni prorážíme snad stohlavé stádo ovcí. A až po pár kilometrech najdeme v klidu odpočívající pasáčky se psy a osly. Také vidíme stádo divoce se pasoucích koní. Nedokážeme se přiblížit víc než tři, čtyři metry a odměnou nám jsou uši dozadu s následujícím nastavením zadních partií směrem k nám. Velíme velice záhy k návratu na stezku. 

Po kameňačce dnes překonáme nejvyšší sjízdné rumunské sedlo Urdele (2.141 m) s luxusním výhledem na pohoří konce karpatského oblouku.
Odměnou za zdánlivě nekonečné stoupání (celkem 30km) okolo je famózní osmnáctikilometrový sjezd do obce Ranca (vyhlášené lyžařské středisko, momentálně se všude staví a renovuje) a následně Novaci, které je ve 400 metech nad mořem. Konečně civilizace, radujeme se! Dole nás hned praští přes nos neskutečné vedro, je přes třicet stupňů celsia!! Po třech chladnějších dnech, kdy teplota nepřesáhla osmnáctku, a nocích kolem nuly, je to pro naše těla velká rána! Navštěvujeme místní samoško-hospodu a vykupujme zde domácí pálenku, čokládu Milku a zmrzlinu. Pohodlně usazeni na přepravkách od sodovky a piva, s pocitem dobře vykonané cyklistické práce, debatujeme nejen nad naší skvělou pomalu končící dovolenou. Kousek za Novacci, spíme na louce (evidentně pastvině) za přítomnsti mladých kobyl i s hříběty, které v průběhu večera bezstarostně postupně ulehá, v prostoru mezi našemi stany, ke spánku. Nacházíme se nedaleko moc pěkné soutěsky, necelý kilometr od vstupu do jeskyně v Baia de Fier.

19.8.2008

Dopoledne tuto krasovou jeskyni navštěvujeme. Musíme se rozdělit na tři skupiny, zástup tolika turistů je zde pravděpodobně jen zřidkakdy. Vsadím se, že jen jednou d o roka, a to překvapivě v termínu kudrnovského zájezdu na kolech jihem Rumunska :-). Čekali jsme anglický výklad ale namísto něj nás čekala lekce podzemní rumunštiny.  

Po frekventované silnici se polovina z nás rozhoduje jet raději těch pár kilometrů autobusem do městěčka Horezu. Ušetřený čas věnujeme nákupu ovoce, přípravám na cestu, posezení v kavárně a nákupu suvenýrů. Podhorský relaxační den zakončujeme návštěvou pravoslavného kláštěra. Poslední společná fotka před autobusem a vyrážíme domů. Přes Petrosani a Haseg. Rumunsko-Maďarské hranice se nám podařilo dosáhnout už ve 23:00. Všichni postupně usínáme a zase se probouzíme, na sedadlech se vrtíme, semtam občas někdo něco špitne. Jedno je však jisté, jsou 03:00 a my se ještě nehli ani o píď na západ. Záminkou je celníkovi údajné nedodržení údajů uvedených na vstupním formuláři. Prý jsme se zdrželi v Rumunsku o den dýl. Nezajímá ho, že nás hodinu do toho „následujícího dne“ nechal tvrdnout za zavenou závorou. Aleš kývne na jeho pozvání do budky, po minutě se vrací s širokým usměvem na tváři a kapsou o pár dolarů lehčí! Můžeme jet!
Rumunsko je překrásná země. Nekonečná pohoří na Vás dýchají neskutečným klidem, nikdo zde nikam nespěchá, vše zde řídí příroda. Lidé v horách jsou srdeční, milí a upřímní. Nikde nás nidko neokradl, i když první noci uprostřed hor byly krušné. Až později nám někdo vysvětlil, že kdyby se nám cokoliv ztratilo, lidé by si viníka sami našli a zlynčovali ho. Nejvíc nebezpečně jsme se cítili v blízkosti civilizace a velkých měst. Na benzíkách se tak nějak nedařilo prodavačům vracet správně za nákup, kousek za hranicí na první pohled naprosto nevěrohodný týpek se nám snažil prodat hodinky a dřevěné šachy za nekřesťanské peníze a příběh s celníkem taky o něčem vypovídá. Když do Rumunska tak do hor. Lidé jsou zde jako všude na venkově otevření a uvnitř čistí.

Více na www.reze.cz

 

You have no rights to post comments