Náhodný článek

Po loňském fiasku v Krkonoších jsem se rozhodl znovu startovat na závodě seriálu Horská výzva. Tentokrát jsme utvořili tým s Honzou Martincem pod úderným názvem Suchdol Pilgrims. Čekalo nás 63 kilometrů nejtěžšího závodu LONG. Týden před

...

Facebook

Polská mise - Krakov

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Letos jsme se konečně odvážili jet do postkomunistické země. Naším cílem se stalo polské město Krakow. Jako způsob dopravy jsme zvolili, pro nás netradičně auto, konkrétně moji zánovní Felicii LX. Mělo to jednu nespornou výhodu, jelikož jsme jeli pouze ve dvou, mohli jsme do auta naskládat plno věcí, které jsme v Krakowě samozřejmě nevyužili. Našlo se tak místo pro tenisové rakety, spací pytle, baseballovou pálku a další životně důležité předměty. Plánování bylo velmi jednoduché a zabralo asi 1 hodinu. Na internetu na www.skoda-auto.cz jsem si v routeplaneru nechal vyjet plán trasy a pak vygůgloval asi 3 cenově dostupné hotely s možností parkování. Toť vše.

 

Ve středu 11.9.2008 v ranně-dopoledních hodinách se tedy naše Felicia vymotala z věčně ucpaných pražských ulic a vystartovala po dálnici D1 směrem Brno-Olomouc-Český Těšín-Czieczyn-Bialsko Biala – Krakow. Na polské hranice jsme dorazili asi za 5 hodin, z nich už je to Krakowa okolo 150 kilometrů, takže jsme očekávali, že už to bude „pijánko“. Jelikož jsme si, ale nezjistili, jestli se za polské dálnice platí či ne (samozřejmě, že NE, ale to jsem si zjistil až po návratu), báli jsme se bez známky najet na dálnici a zvolili trasu silnicemi druhé třídy. Za volantem jsem na tomto úseku seděl já a rychle jsem se měl za chvíli přesvědčit o pravidlech polského silničního provozu.

Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008

V první řadě mě překvapilo, že snad po každých 2 kilometrech byl přes silnici přechod a to i v místech, kde evidentně široko daleko nikdo nebydlel. Asi polovina z nich měla semafor, druhá ne. Na té druhé polovině se vždy na kraji vozovky kumuloval hlouček lidí. V Polsku se totiž na přechodu chodci zásadně nepouští a musí trpělivě čekat, až nic nepojede. Já jsem se, tímto pravidlem polských řidičů neobeznámen, pokusil v jedné vísce pustit přes přechod jakéhosi staršího pána a začal asi tak 200 metrů před přechodem zpomalovat a čekal že pán přejde. On se ale neměl k jakémkoliv pohybu , tak jsem usoudil, že tam jen tak stojí. Tudíž jsem zařadil a šlápnul opět na plyn. V té chvíli si ovšem dědula dodal odvahy a vlezl na přechod, já šel zprudka na brzdy, abych ho nepřejel, naštěstí včas uskočil a zíral na nás.

Tomáš se tedy neochotně odhodlal omluvit za mne , stáhl okýnko, a pronesl k zírajícímu staříkovi - „sorry“. Po úmorných 3 hodinách jízdy jsme konečně dojeli do Krakowa, kde jsme pomocí GPS na Tomášově mobilu našli jeden z vytipovaných hotelů a to konkrétně ubytovací zařízení s názvem Start. Na recepci jsme dostali cenu odpovídající asi 28Eur/noc se snídaní. Cena se nám zamlouvala, pokoj rovněž a tak jsme se rozhodli zůstat tam.      

Večer jsme se rozhodli vypravit do města. Autem jsme jet nechtěli a bohužel jsme stále ještě neměli vyměněny naše „euráky“ za polské zloté, takže zbývaly dvě alternativy. Tramvají načerno, nebo pěšky. Recepční nám prozradila, že do centra je to asi 20 minut tramvají, takže jsme usoudili, že to pěšky v pohodě zvládneme za půl hodiny. Trošku jsme však přecenili svoje síly, jelikož se z půlhodinky stala 1 hodina 10 minut. Do centra, lépe řečeno na hlavní náměstí (Rynek glowny po polski) jsme tedy dorazili okolo sedmé večerní, takže jsme stačili pořídit pár nočních fotek (Tomášovi to šlo lépe, moje jsou všechny rozmazané, protože se mi po celodenním svírání volantu trochu klepaly ruce), vyměnit si peníze (směnárny mají otevřeno dlouho) a zajít si na místní pivo značky Zywiec.

Zasedli jsme na jednu za zahrádek , kterými je náměstí doslova obsypáno a objednali si tekutý chleba. Ten nám natočili bez pěny a jeho chuť připomínala nějaké čistidlo. Pivo tedy Polákům moc nejde. Vyzunkli jsme 2 piva a vrátili se na hotel, kde jsme si potřebovali po celodenní jízdě trochu zdřímnout. Druhý den jsme se vydali na podrobnou prohlídku města, které jsme potřebovali zmapovat. Krakow je trochu nepřehledný, ale jde pouze o zvyk. Prohlídku jsme zahájili na královském hradu Wavel – dávném sídlu rodu Jagellonců.       

Na hradě jsme strávili celkem hodinku v klidu ho prošli a vraceli se zpět do města, když v tom se přihnala policejní kolona, která chránila nějakého hlavouna, který jel v džípu uprostřed. Vystoupili, hlavoun vylezl a vydal se s nejbližšími členy ochranku do hradu. Docela komické bylo chování dalších členů ochranky, kteří se před hradem začali fotit, doprovázející policajti začali pokuřovat a vtipkovat, no prostě pohoda na maximum. Naše kroky potom směřovali k hlavnímu náměstí, které jsme nafotili za dne (mimochodem jedná se největší středověké náměstí na světě o rozměrech 200 x 200 metrů).

V poledne nastal hlad a tak jsme se poohlédli po něčem k snědku. Já měl chuť na nějakou polskou specialitku, tak sem si dal u jednoho bufetu pokrm zvaný zapiekanka (Tomáš fádně kebab). Dostal jsem jakousi zapečenou bagetu, která vypadala, že má na vrchu nějaké mleté maso, sýr a kečup. Po prvním kousnutí sem ovšem zjistil, že maso není maso, ale zapékané houby. Musím přiznat, že sem si moc nepochutnal, ale z hladu jsem zapiekanku polknul.

Pak jsme prolezli tržiště se suvenýry, kde si můj spolucestovatel koupil opět šachy. Ty kupuje zásadně všude. Pak Tomáše napadlo, že musíme do polského národního muzea, abychom se trochu vzdělali. Já sice byl proti (ne, že bych byl nějaký primitiv, ale už mě krapánek pobolívaly nohy), ale nakonec jsem se nechal, lidově řečeno, ukecat. Po neúspěšném pokusu o proniknutí do muzea jako student, jsem nakonec zakoupil plnohodnotný lístek a vrhl se do víru historie a umění. Tomáš jako student prošel, vytáhl totiž nějaké potvrzení na papíře a ještě češtině. Bylo mu ovšem uvěřeno.

Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008

V historickém oddělení muzea jsme byli doslova sami. Nic převratného tam nevystavovali, historické dokumenty, ošacení, nábytek prostě klasika. Ve druhém patře byla výstava moderního umění, zde se již kromě nás nacházelo asi 5 návštěvníků. Některé obrazy byly hezké, jiné doslova odporné, nejvíc nás ovšem zaujala projekce jakýchsi bublinkových láhví na stěnu. Poté nastala poněkud trapnější situace, jelikož jsme se z labyrintu umění nějak nedokázali vymotat. Až po asi pěti minutách bloudění jsme konečně našli východ.

Pak jsme si šli konečně sednout do parku, kde si Tomáš umanul, že si musíme zahrát šachy. Nejsem žádným velkým příznivcem této hry, hraji to dost průměrně, ale souhlasil jsem s rozehráním partie. V polovině hry ovšem nastala průtrž mračen a následoval úprk na tramvajovou zastávku. Pro urychlení cesty do hotelu jsme se rozhodli svézt se do centra. Do zastávky dorazila velmi stará tramvaj, rok vzniku odhaduji tak okolo 1960.

Tramvaj ujela v pohodě asi 200 metrů, ale pak se začala hrozivě kymácet ze strany na stranu. Obvyklé to asi nebylo, protože ostatní cestující náhle zmlkli a já se zmohl pouze na suché konstatování -„se asi převrátíme ty vole“. Naštěstí řidič po chvíli srovnal balanc, ale na nás to bylo moc a radši jsme vystoupili na nejbližší stanici. Poté jsme k přepravě využívali raději novější typy tramvají. Předposlední den v Krakowě jsme zasvětili cestě na kopec Kosciuszky. Tomáš měl sice námitky, ale jelikož já sem předchozí den souhlasil s jeho nápadem jít do muzea, tak musel na oplátku se mnou vyšplhat na kopec.

Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008
Posko 2008

Cesta se trochu protáhla, kopec byl dále, než jsme původně odhadovali. Ale již za necelé dvě hodinky chůze jsme měli kopec přímo před nosem. Kopec Kosciuszky není útvar přírodní, ale uměle navršený. Jak jsem vydedukoval z polsky psané cedulky, byl navršen v předminulém století a trvalo to 40 let. Proč byl navršen jsem nerozluštil. Každopádně je z něj krásný výhled na Krakow, samozřejmě za hezkého počasí. Nám ovšem počasí nepřálo, bylo pošmourno a viditelnost dost bídná. Pak jsme už jen odtlapali do centra, kde jsme se odpoledne zdokonalovali v činnosti zvané zevlování. Páteční večer patřil samozřejmě návštěvě nějakého baru nebo klubíku.

My jsme zvolili podnik zvaný Ministerstwo, který byl asi něco mezi. Hrála tam dobrá muzika, pivo měli, tak jsme se uvelebili na baru, kde jsme popíjeli a veselili se. Veselit se bylo proč, jelikož jsme na ulici od nějakého naháněče dostali několik poukázek opravňujících nejen ke slevě na pivo, ale i na bonus představující frťana nějaké griotky ke každému pivu. Poukázky jsme spotřebovali všechny a kolem třetí hodiny ranní jsme vylezli z klubu. Byli jsme poněkud unaveni, takže nám hledání stanice nočního autobusu působilo drobné obtíže, nakonec však vše dobře dopadlo.

Ranní vstávání bylo kruté, panáčky účinkovaly velmi dobře a zejména to pociťovaly naše hlavy. Jelikož ale nejsme žádní začátečníci, vykopali jsme se z postelí a po sprše a snídani se vypravili zpět do naší vlasti. Cestou zpátky jsme se ještě na Tomášovu žádost zastavili v Osvětimi, která působí velmi velmi ponuře. Pak jsme Felicii jsme trochu šlápli na krk, zpět do Prahy přijeli za necelých pět hodin.

 

You have no rights to post comments