Zapomenuté dálniční mosty na Želivce
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Pěší výlety
- Vytvořeno 21. 12. 2014 21:20
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 3364
Nejkratší den v roce, 21. prosince, se vydáme na procházku kolem vodní nádrže Švihov na řece Želivka. Nádrž, dokončená v roce 1975, slouží jako hlavní vodní zdroj pro Středočeský kraj a Prahu. Trasa měří okolo třiceti kilometrů, tak budeme rádi, když dojdeme ještě za světla, což se nám ale nakonec nepovede. Výlet začíná v obci Nesměřice, kde parkujeme auto nedaleko hráze vodní nádrže.
Hráz dosahuje výšky 58 metrů a na délku měří 860 metrů. Veřejnosti je nepřístupná, je ohrazena plotem s ostnatým drátem. Ostatně správně by se k nádrži nemělo chodit i na neoplocených místech, jak upozorňují různě rozmístěné cedule s nápisy „Vstup zakázán, vodárenská nádrž, pásmo hygienické ochrany I. stupně“. Z Nesměřic se vydáváme po silnici na nahoru do kopce, směr Hulice. Cestou míjíme areál úpravny vody. Předjíždí nás místní myslivci, kteří si na jednom terénním autě vezou mrtvé divoké prase. Myslivost je v okolí Švihova nejspíš velmi populární, během našeho výletu mineme snad 30 lesních posedů. Pak procházíme Hulicemi a za fotbalovým hřištěm vcházíme na polní cestu. Ta nás po několika desítkách minut přivede ke dvěma nikdy nepoužívaným dálničním mostům. Mosty měly být součástí dálnice Plzeň-Košice, jejich stavba byla zahájena v roce 1939. V roce 1942 však byla přerušena a od té doby se už práce na nich nikdy neobnovily. V padesátých letech bylo rozhodnuto o stavbě vodní nádrže a mosty tím byly odsouzeny k postupnému zániku. Že vydržely až dodnes svědčí o poctivé práci stavitelů. Jako první scházíme k prvnímu, menšímu mostu, který měl překonávat potok Medulán. Ten se vléval do řeky Želivky, nyní se vlévá do vodní nádrže Švihov. Na most se dá jít z obou stran, z pravé normálně pěšky, z levé je nutno překonat asi dva metry vysoký betonový schod. Není to ale problém, protože do něj kdosi natloukl kovové skoby. V době, kdy jsme se tam nacházeli, byl o schod opřen i dřevěný žebřík. Od menšího mostu přecházíme k většímu. V lese je ještě viditelný částečný průkop svahem. V něm by vedla silnice propojující oba mosty. Průkop zůstal však dokončený pouze z půlky. Větší most je od menšího vzdálen pár minut chůze. Je dokončen asi ze dvou třetin, jeho délka je zhruba 200 metrů. V době naší návštěvy byl skoro celý zaplaven, nebyl vidět ani mostní oblouk. Hladina vody v nádrži totiž kolísá, v sušším období by byla vidět větší část konstrukce mostu. Při bližším pohledu uvidíte, že most je již nahnutý, projít se po něm ale ještě není nebezpečné.
Od mostů pokračujeme směrem k dálnici D1, potřebujeme se dostat na druhou stranu vodní nádrže. K tomuto účelu plánujeme použít dálniční most. Cesta k dálničnímu mostu není samozřejmě nijak značena, doporučuji se držet v kolejích traktorů, které tudy patrně jezdí těžit dřevo. Koleje končí u svahu padajícímu k bezejmennému potůčku. Potůček se dá bez problémů překročit, pak je nutno jít pár stovek do svahu lesem bez cesty a opět narazíte na koleje traktorů. Ty pokračují ke štěrkové cestě vedoucí pod dálniční most. Na most vedou schody a přejít se dá normálně po chodníku, který je oddělen od dálnice betonovými zábranami. Za mostem je nutné trochu improvizovat a jít lesem po „kančích stezkách“. Divokých prasat tu je asi taky hodně, soudě podle rozrytého mechu a již zmíněných všudypřítomných mysliveckých posedů. Pak již zase nacházíme vyjeté koleje po traktoru, které nás dovedou k silnici vedoucí z Borovska do Bernatic. Pokračujeme ale rovně přes silnici po lesní cestě směrem k nádrži. Mezi námi a Bernaticemi se nachází další bezejmenný potůček, plánujeme ho přejít u nádrže, podle mapy by se tam měl dát přejít po jakémsi valu. Zjišťujeme ale, že díky vysoké hladině nádrže je val z půlky zatopen, dá se tam projet tak možná na koni. Musíme se tedy vrátit zpět na silnici a po ní pokračovat až do Bernatic. Vzhledem k tomu, že je nedělní poledne je provoz velmi slabý, až do Bernatic nepotkáme jediné auto. Na informační ceduli u silnice zjišťujeme, že jsme procházeli národní přírodní památkou Hadce u Želivky.
Cedule nám sděluje:
Národní přírodní památka Hadce u Želivky chrání lesní společenstva habrových borů, štěrbinové vegetace skal a drolin na hadcích. Území je součástí evropsky významné lokality „Želivka“ soustavy Natura 2000. Území národní přírodní památky je z větší části nepřístupné kvůli ochraně vodní nádrže Švihov, veřejnosti přístupná část se nachází na východ od silnice Bernatice – Borovsko. Vyskytují se zde vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů – např. Kuřička Smejkalova, Mochna Crantzova hadcová.
A rovněž různě zajímavě zkroucené borovice. Jak jsem již zmínil v úvodu článku, i v přístupu do Hadců vám, kromě cedule, nikdo bránit nebude. Z Bernatic jdeme pěšky po silnici, provoz je už trošku větší, minou nás asi tři auta. Pak již konečně přecházíme na druhou stranu nádrže po mostě, který je součástí silnice 150. Most se nachází asi v polovině vodní nádrže (Švihov má na délku 39,1 kilometru) a je z něj krásný výhled na obě strany Švihova. Silnice je ale velmi rušná, jít po ní pěšky není nic příjemného. Dá se jít i po břehu nádrže, my však kvůli nedostatku času musíme po silnici. Na začátku obce Bezděkov zatáčíme vlevo na polní cestu, kde je chůze daleko příjemnější. Polní cesta ale končí, musíme přejít již třetí bezejmený potok vlévající se do nádrže. Cesta k němu nevede, musí se jít lesem dolů ze svahu (pozor na měkký terén, krásně jsem si tam ustlal), přeskočit potůček a zase po protějším svahu nahoru. Na vrcholu je již další polní cesta, která vás zavede do Všebořic. Zde procházíme kolem kostela svatého Jiljí se zajímavou dřevěnou zvonicí. Na konci obce zatáčíme doleva a po úzké asfaltové cestě do Radíkovic. Odtud vede v mapě neznačená polní cesta do Čejtic. Pak je nutno překonat Čejtický potok, ale k našemu překvapení přes něj vede cesta, takže není už nutné žádné šplhání do svahů. Čejtice opouštíme cestou okolo výcvikového tábora policejních psů. Průchod kolem něj je zážitkem, štěkot několika desítek psů budí skutečně respekt. Je půl čtvrté a rychle se stmívá, přicházíme k osadě Hrádek, která je vzdálena asi pět kilometrů cesty od cíle našeho výletu. Abych nezapomněl, cestou z Čejtic do Hrádku se dá několikrát sejít po cestě dolů k nádrži a ověřit si, že v Praze pijete skutečně čistou vodu. Z Hrádku je nutné opět vyjít na silnici. Tato malá okreska je spojnicí silnic 336 a 126. My ale po několika stovkách metrů zatáčíme doleva na polní cestu směřující k hrázi nádrže. Ta se pak mění v lesní, ne moc dobře schůdnou cestu. Zejména v létě se tudy asi půjde špatně kvůli vysoké trávě, která je naštěstí v zimě polehlá. Je zde taky dost ostružinových keřů s pěkně ostrými trny. Jeden z nich se mi v šeru zapíchne i přes kulicha do hlavy, což má za následek pár peprných nadávek na všechny ostružiny na světě. Pak je už tma úplně, takže trochu tápeme a scházíme z cesty. Musíme pak nedobrovolně traverzovat prudký svah vedoucí k patě hráze.
Závěrem. Výlet velmi pěkný, sice poněkud delší, ale dá se jít i volnějším tempem v letním období. Nás hodně tlačil čas, jelikož den v prosinci trvá jen 8 hodin. Navíc jsme si zapomněli čelovky a tak jsme chtěli dojít před setměním. To se nám sice nepodařilo, ale při setmění jsme byli už jen asi 1 kilometr od cíle. I přes zákazy si nemyslím, že pácháte něco nekalého, když se procházíte kolem Švihova, je nutno se ale chovat slušně a netrousit kolem sebe odpadky.