Lyžování Dva výlety na běžkách – Pec pod Sněžkou – Výrovka – Lesní bouda a v okolí Černé horyDva výlety na běžkách – Pec pod Sněžkou – Výrovka – Lesní bouda a v okolí Černé hory
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Lyžování
- Vytvořeno 13. 1. 2015 13:54
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 2141
Dnes se vydáme na lyže. První výlet je fyzicky náročnější, druhý je lehčí, stačí umět alespoň trochu jezdit na běžkách z kopce.
Výlet první: Pec pod Sněžkou – Výrovka – Lesní bouda
Délka - 17 km
MAPA TRASY
Vyrážíme z Pece pod Sněžkou krátce před polednem. Je konec prosince, lehký mráz, sníh je kvalitní prašan, který napadl minulou noc. Čeká nás 17 kilometrů, v první části pouze do kopce, pak pár kilometrů po rovince a dlouhý sjezd z kopce. Stoupání zahajujeme u bobové dráhy a míříme po červené turistické stezce na rozcestí v Modrém dole. Cesta je uježděná, místy to klouže, ale nečiní nám to zvláštní problémy. Samozřejmě Danovi s Lukášem to stoupá díky backcountry běžkám rychleji, já s Martinem ťapeme poctivě na klasických běžkách. Dan má navíc na lyžích tzv. tulení stoupací pásy, což je vynikající věc. Sice se už nyní nevyrábí z tulení kůže, jsou syntetické, ale zachovávají její vlastnosti. Tulení chloupky totiž umožňují v jednom směru skluz a v druhém drží na svahu. Asi po hodině odfukujme na rozcestí pod Modrým dolem, načež nám Dan sděluje, "tohle byla pohoda, teď teprve uvidíme". Bohužel má pravdu, pokračovat se bude lesem a poté po cestě na svahu vyznačené dřevěnými tyčemi. Backcountry běžkaři již mají také problémy, lyže se boří až tak 30-40 centimetrů pod sníh. První část lesa máme za sebou, stoupáme svahem nad Studničními boudami. Střídavě sněží nebo svítí sluníčko, dalo by se říci „aprílové počasí“. Cesta zde překonává 12 potoků, většina z nich je pod sněhem, asi tři je nutno překročit. Martin elegantně řeší problém s prokluzováním tím, že si skluznice lyže namočí do vody. Tím pádem se mu na ně nabalí sníh, jsou sice těžší, ale nekloužou. Mě tato myšlenka neosvěcuje, tak stále šlapu stromeček a podkluzuji a podkluzuji. Poté, co se mi potřetí zaklíní lyže za kosodřevinu, která pod sněhem není vidět dosahuje hladina mé trpělivosti maxima a vztekle dvakrát přetáhnu hůlkou opodál stojící smrček. Martin to vidí a křičí na mě, že mě Krakonoš ztrestá. Radši se smrčku omlouvám, člověk nikdy neví. Po dvou hodinách stoupání konečně vyjíždíme u chaty Výrovka.
Nutno ale uznat, že i přes náročné stoupání jsou výhledy z trasy Modrým dolem velmi pěkné a trasa není rozhodně turisticky frekventovaná. Cestou jsme potkali pouze dva chodce. Na druhou stranu prochází se lavinovým polem, tak je dobré si zjistit, který stupeň lavinového nebezpečí je vyhlášen. Při našem výstupu Horská služba oznamovala 2. stupeň, při 3. stupni a vyšším bychom touto cestou už nešli.
Na Výrovce si chceme dát k obědu pečená žebra. Mají je tu výborně kořeněné. Porce je veliká a stojí jenom 115 Kč. Čísník nám bohužel sděluje, že ve 14,00 už žebra došla. Prý máme přijít zítra dopoledne. Asi si je místní hosté dávají k snídani. Dáváme si tedy k obědu něco jiného, tuším, že boloňské špagety.
Pak se přesouváme po rovince k chalupě Na rozcestí a odtud doleva po červené stezce stoupáme na Liščí horu. Tam je ovšem stoupání daleko mírnější než Modrým dolem. Sjezd z Liščí hory je kluzký jako obvykle, dvakrát předvádím kvalitní „vozembouch“. Pomalu se stmívá, tak si dáváme ještě pauzu na Lesní boudě, na naši chatu to za světla stejně nestihneme. Bouda je známá svým chovem koz a kozími specialitami.
Po občerstvení sjíždíme přes Lučiny a do sedla pod Kolínskou boudu, odkud se vydáváme již za svitu čelovek. Odtud lesem, zkratkou po modré k Javořímu potoku, lyže radši neseme. Dan sice na běžkách jede, ale já tam jezdím nerad i ve dne. Je to celkem sešup a stromy jsou tam zatraceně blízko cesty. Od Javořího potoku krátce vystoupáme na cestu nad Thámovými boudami. Zde se připojíme na stopu, která vede z Černé hory až k rozcestí nad Vlašskými boudami. Z kopce to ve stopě jede moc pěkně. Naštěstí tam odstranili závoru, o kterou jsem se málem přerazil při podzimním návratu z cesty do Karpacze. A od Vlašských bud sjíždíme po cestě do Velké Úpy. Tam už to jede samo, cesta je široká a není vydřená. Doma na chatě jsme kolem šesté.
Výlet druhý – Okolí Černé hory
Délka - 17 km
Z chaty se dnes vyhrabáváme časně, již po desáté dopolední. Naším cílem je Černý důl, původně hornické městečko nacházející se na západním úbočí Černé hory. Z Úpy stoupáme vzhůru kolem Vlašských bud a pak po stopě do Sedla pod Kolínskou boudou. Tam se na chvíli zastavujeme a klábosíme. Za okamžik se ze zatáčky vyřítí na běžkách jakýsi muž neurčitého věku, huláká ať „nefilozofujeme“ uprostřed cesty a pak hodí ukázkový „vozembouch“. Radši pokračujeme ve výletu po žluté turistické značce z kopce směr Černý Důl. Cesta vede po zasněžené silnici, kde jezdí sněžné skútry. Je celkem uklouzaná, takže je nutno celou dobu usilovně brzdit. U říčky Čistá přejíždíme na modrou stezku, cestou míjíme naučnou stezku Černý Důl – Berghaus. Začíná u dvou odstavených důlních vozíků.
Z historie hornictví v Černém dole
S největší pravděpodobností se nikdy nedozvíme, kdy zavítali do údolí říčky Čisté první lidé. Z roku 1383 máme písemnou zprávu, kde se hovoří o drcení železné rudy v Železném dole. Můžeme tedy předpokládat, že to byli hledači drahých kovů a nerostných surovin, kdo se tehdy odvážili do divokých hor již dávno před tímto letopočtem. Největší rozmach hornictví a založení osady nastal však o mnoho let později za doby Kryštofa Gendorfa, báňského rady a důlního podnikatele ve východních Krkonoších. V roce 1564 uděluje král Ferdinand I. Habsburský Černému Dolu „horní práva“. Obec tak byla osvobozena od všech poplatků, mohla po dobu pěti let získávat z okolních lesů pro doly i na otop, stavět sloupy na zpracování rudy a využívat vodních toků. Největší prosperita místních dolů se odehrála pravděpodobně mezi lety 1550 - 1624, kdy se dobývalo stříbro a především zlato v dolech Sv. Antonín, Pomoc boží, Sv.Kryštof a Sv. Trojice blízko centra dnešní obce Černý Důl a na Špičáku. Výnos z dolů a zpracování rud živil v dobách největší prosperity údajně stovky horníků s rodinami. Na lokalitě Berghaus (v překladu Horský Dům - cca 3 kilometry od Černého Dolu proti toku říčky Čistá), nazvané podle již zbořené boudy, se stříbro dobývalo ve štole Alžběta a sirné rudy v několika menších dolech. Po roce 1636 jsou černohorské doly zmiňovány jako opuštěné a teprve začátkem 18. století je obnoven důl Sv. Kryštof (přejmenován na Sv. Michal) a do podzemí umístěno vodotěžné kolo. Vedoucí těžařstva však v roce 1713 zmizel i se šesti soudky zlatého šlichu (výplavek těžkých minerálů, který zůstává po odstranění lehkých minerálů rýžováním) a práce ekonomicky ztroskotaly. Údaje z pražské královské mincovny hovoří o odvodu 4068 kg zlata z Černého dolu, ale s největší pravděpodobností se nejedná o výtěžek za celou dobu činnosti dolů. V pozdějších letech již docházelo jen ke krátkodobým, bezvýznamným pokusům o obnovení dolů a hornická činnost se znovu rozbíhá až v padesátých letech 20. století, kdy jsou prováděny rozsáhlé důlní práce na průzkum uranových rud.
V roce 1963 byla v Černém Dole postavena nákladní lanovka. Dopravuje vápenec vytěžený v lomu západně od obce do Krkonošské vápenky v Kunčicích nad Labem. Lanovka je celkem výraznou dominantou obce. Celkem měří 8350 metrů a jejích 250 vozíků dokáže dopravit až 100 tun materiálu za hodinu.
Přijíždíme na okraj Černého Dolu a sundáváme běžky. Dál musíme pokračovat pěšky, na cestě je příliš mnoho štěrku. Procházíme kolem textilní továrny Mileta, původně Menčíkovy textilní továrny. Je to poslední fungující textilní továrna v Krkonoších. Na začátku 20. století jich tu byly desítky.
Pomalu dojdeme až do centra, jdeme na polévku do restaurace Pošta. Rozhodně nedoporučuji. Moc tu netopí a Martinovi přinesli cibulačku místo objednaného hovězího vývaru.
Rozhodujeme se přiblížit skibusem do Jánských Lázní. Bohužel má celkem komplikovaný jízdní řád, ve kterém se moc neorientuji. Skibus příjíždí téměř včas, má asi jenom 5 minut zpoždění. Nastupujeme a rozjíždíme se. Dan sice namítá, že máme jet jiným směrem, ale to nám nekazí náladu. Začne to být podezřelé až když se skibus vylidní a vjede do jakéhosi oploceného chatového resortu. Zde zastavuje a to už začíná být podezřelé. Martin se jde zeptat autobusáka, zda jede do Jánských Lázní. „taky tam dojedu“ procedí mezi zuby autobusák a nastartuje motor. Tentokrát už vyjíždí správným směrem a tak za necelou hodinu ježdění skibusem jsme v Jánských Lázních (vzdálenost Černý Důl – Jánské Lázně = 6 kilometrů).
Zde si já, Martin a Dan kupujeme lístky na předraženou kabinovou lanovku Černohorský Express. Jednosměrná jízdenka stojí 140,- Kč. Lukáš nasazuje na běžky tulení pásy a šlape sjezdovku nahoru pěšky. Černohorský Express je nejen předražený, ale také přeplněný. Na volnou kabinku čekáme snad 20 minut ve frontě.
Na Černé Hoře odpočíváme ve skvělém Kiosku u Staré lanovky. Oproti restauraci Pošta je to nebetyčný rozdíl. Skvělé jídlo, pivo, obsluha a spolustolovníci.
Pak si konečně po několika hodinách nasazujeme běžky a už za tmy sjíždíme zpět kolem Černé Boudy a přes Václavák zpět do Velké Úpy.
Ještě jsem si povšiml na Černé hoře zajímavé služby, kterou provozuje místní skiresort. Jelikož je v „holportu“ se skiresortem Pec pod Sněžkou, platí zde jedna permanentka. Abyste se mohli přesunout na sjezdovkách z Černé hory do Pece a nemuseli jezdit skibusem, můžete využít rolby Skitour. Ta vás sveze od stanice lanovky Černohorský Express ke Kiosku u Staré Lanovky. Odtud sjedete do Sedla pod Kolínskou boudou, tam vás nabere další rolba a odveze k Pražské boudě, odkud pohodlně sjedete do Pece.
Foto: Lukáš Musil, Martin Pavlíček