Náhodný článek
Dnes se vydáme na okruh na severovýchod od Prahy. Vyrážím v květnovém nedělním ránu z Dejvic do Troji po známé cyklotrase okolo Stromovky. Na to, že je půlka května, je celkem zima, 9
Kanada 2009 - Vancouver
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Kanada
- Vytvořeno 27. 3. 2009 12:05
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 2178
Na jaře roku 2008 jsem se rozhodl jet na dovolenou do kanadského Vancouveru. Výběr destinace byl velmi jednoduchý, pozval mě tam kamarád, který tam společně s přítelkyní pracovali a zajistil mi ubytování přímo u nich v domě za skvělou cenu. Stravování tamtéž, takže nebylo co řešit a třetího března jsem vyrazil s British Airways přes Londýn do Vancouveru. Cesta přes oceán trvající 11,5 hodiny uběhla celkem rychle. Sice jsem neměl výhled z okénka, ale seděl jsem v business class, takže „nekonečný“ výběr filmů z PTV a také nekonečný výběr nápojů. Přistání proběhlo kolem šesté hodiny večerní místního času. Na letišti mě už čekal Honza se svojí zánovní, ale spolehlivou Mazdou 323.
Cesta z letiště trvala cca 30 minut a už jsme byli doma. K večeři jeho přítelkyně Michaela připravila hovězí steaky, no já moc velký hlad neměl, jedl jsem dost v letadle a navíc ještě bylo cca 4 hodiny ráno „mého“ času, ale steaky jsou steaky, tak jsem je spořádal, krátce jsem pokecal a šel hned spát, abych co nejrychleji vyrovnal časový posun. Ráno po snídani museli Honza i Michaela do práce, tak jsem se vydal prozkoumat Vancouver sám.
Asi 10 minut chůze od domu se nacházela stanice nadzemky Skytrain a odtud cesta do centra trvala 20 minut. Takže shrnuto luxusních 30 minut času od domu do centra. Centrum bylo celkem šedé, plné mrakodrapů, navíc byla ještě docela zima, takže mě potěšil reklamní šálek teplé irské kávy, kterou mi před kavárnou Blenz vrazila do ruky jakási slečna. Krátce jsem tedy proběhl centrum downtown a vydal se směrem ke Stanley parku, který se nachází na poloostrově u Tichého oceánu. Tento park je mezi místními velmi oblíbený, nachází se zde pláže a spousta atrakcí. Trochu jsem ovšem podcenil jeho rozlohu a jal se ho obcházet dokola. To mi nakonec trvalo asi tři hodiny, bylo to totiž rovných 15 kilometrů. Nutno říci, že jsem nelitoval. Jelikož byl všední den a pošmourné počasí, tak jsem potkal pouze pár lidí, o to víc jsem měl času se kochat oceánem a místní faunou a flórou. Pak jsem se vrátil zpět do domu, kde jsem si potřeboval dát hodinku šlofíka.
Po večeři jsem se již všichni vydali na pivko do nějaké místní restaurace. S Honzou jsme moc dobře neudělali, protože jsme se rozhodli pít od každé značky jedno pivo. V hospodě měli sedm značek čepovaného piva, takže ráno to byl celkem bolehlav. Další den ráno měl Honza dovolenou, tak jsme vyjeli na prohlídku druhé části města spojené s návštěvou Granville Islandu. Toto místo je zmiňováno v mnoha průvodcích, mě ovšem moc nezaujalo. Poobědvali jsme ve fastfoodu v obchodním centru, kde to přímo při požírání hamburgerů s jedním místním „fastfoodistou“ seklo, takže jsme měli oběd zpestřený příjezdem záchranky. Pak jsme odešli na molo Canada Place, ze kterého je krásný výhled na letiště hydroplánů. To mne samozřejmě velmi zaujalo a strávili jsme tam tak asi dvě hodiny. Pak jsme se šli ještě podívat do vnitrozemí Stanley parku (které jsem neviděl, protože jsem předchozí den strávil jeho obcházením). Nutno ještě dodat, že bylo mnohem hezčí počasí a tímpádem lepší výhled na centrum.
Konečně nastal vysněný den a v pátek jsme odjeli lyžovat na Cypress. Toto lyžařské centrum se nachází skoro přímo ve Vancouveru, pokud nenarazíte na zácpu v centru, asi 40 minut cesty od našeho domu. Přivítalo nás nádherné slunečné počasí a skvěle upravené sjezdovky. Lidí zde nebylo mnoho ( ve Vancouveru bydlí spousta asiatů a ty lyžování moc nebaví). Po zapůjčení lyží, hůlek a bot jsme vyrazili na sjezdovky. Lyžování bylo perfektní a výhledy rovněž viz. foto. Nikdo se výrazněji „nerozsekal“, takže jsme se unaveni, ale nezraněni, za tmy vrátili domů. Na Cypress již připravovali olympijskou sjezdovku pro akrobatické lyžaře, která byla krásně zasněžená, na letošních televizních záběrech z února 2010 byla k nepoznání.
A už tu byla dlouho očekávaná sobota a výlet do USA. Cesta směřovala do Seattlu, muzea firmy Boeing, pak menší prohlídka města downtown Seattle a poté nakupování v outlet center Tulalip. Vyrazili jsme již v 7:00 ráno a za hodinku jsme byli na hranicích s USA. O hranicích panovaly hrůzné pověsti od skenování očních duhovek až po prohlídky tělních dutin. Po menším čekání ve frontě aut dostala naše malá Honda zelenou a vjeli jsme před závoru. Z budky vylezl jakýsi hromotluk v uniformě, vypadal spíš jako zápasník wrestlingu. Koukli jsme na sebe smutnými pohledy, protože prohlídka dutin začínala dostávat reálné rozměry. Naštěstí hromotluk neměl nakonec zájem cokoliv prohlížet ani kontrolovat, pouze protáhl naše biometrické pasy čtečkou a pustil nás do USA.
Po asi třech hodinách cesty po nudné americké „highway“, zpestřené pouze zastávkou na snídani v „Mekáči“ v jakémsi americkém zapadákově, jsme dorazili do Seattlu, konkrétně na místo zvané Boeing Field. Zde se nachází nejstarší výrobní závod firmy Boeing, ze kterého vzlétaly první prototypy proudových Boeingů 707. Dnes se zde vyrábí Boeingy 737. Nachází se zde rovněž firemní letiště, v době našeho příjezdu zrovna odlétalo bílé neoznačené letadlo, po dotazu mi jeden se zaměstnanců sdělil, že se jedná o speciál FBI s vězni. Možná si ze mě dělal srandu kdoví. Muzeum je pěkné skládá se z hlavní haly a pak z venkovní expozice. Po návštěvě muzea jsme se přesunuli do centra Seattlu. Zaparkovali a i přes absenci amerických dolarů jsme zaplatili pomocí parkovacího automatu, bral totiž platební karty. Oběd, tradičně u McDonalds, jediné co mě překvapilo narozdíl od McDonalds v jiných zemích, které jsem navštívil, byl výdej jídel na čísla. Nejdřív jsem objednal, zaplatil, dostal číslo a pak čekal ve frontě na jeho zahulákání afroamerickým pracovníkem, který přede mě prásknul tác s požadovanými „pochoutkami“. Pak jen krátká procházka Seattlem a hurá za nakupováním. Míša nakupovala s chutí, já rovněž, protože ceny značkového oblečení jsou tam poloviční než v tuzemsku, jen Honza se trochu šklebil, ale nakonec si džíny taky koupil. Vrátili jsme se až pozdě večer, tak jsme si dali studenou večeři a šli spát.
V neděli musel Honza pracovně na jakýsi veletrh, takže jsem dopoledne prospal a odpoledne se jel s Míšou podívat do gigantického nákupního centra Richmond. Jeho prolezení zabralo skoro 2 hodiny a to jsme se skoro nikde dlouho nezdržovali, celkem se zde nachází 250 obchodů. Večer jsme zašli na drink do centra Vancouveru, samozřejmě již i s Honzou. V pondělí jsme nechali auto doma a vydali se s MHD Vancouver do rezervace Capilano stylem Skytrain, lodní Seabus a nakonec konvenční autobus. Asi za hodinu a půl jsme dorazili na místo určení. Hned u vchodu nás zarazila astronomická výše vstupného 26.95 CAD (asi 500 korun). Indiáni, kteří park provozují jsou skuteční vyděrači, asi mají málo ohnivé vody. Park to není veliký, hlavní atrakcí je Capilano bridge a pak prolejzačka korunami stromů a to je vše. Nám přálo kupodivu štěstí na zajímavé počasí, ráno sněžilo a park pak vypadal pod čerstvým sněhem skutečně atraktivně. Odpoledne jsme se vrátili do centra Seattlu, poklábosili v kavárně a vrátili se zpět domů. Večer jsem zašel s Honzou na své poslední pivo na kanadské půdě. Druhý den mě čekalo již jen balení kufrů, které díky nákupům a věcem, které jsem vezl Míše a Honzovi, získali dvojnásobný objem, takže jejich uzavření vyžadovalo nadlidskou námahu. Pak již jen krátká procházka po okolí, cesta na letiště (naštěstí jsme vyrazili dříve, protože kvůli jakési přestřelce gangů uzavřela policie část čtvrti Richmond, kterou se projíždí na letiště), jsem nastoupil do jumba společnosti British Airways a vydal se přes Londýn zpět do své domoviny.
