Okolo Irska cestička

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 
Kategorie: Irsko
Vytvořeno 22. 11. 2013 9:03
Napsal Lukáš Musil
Zobrazeno: 2604

Začátkem října 2011 jsme se s kamarádem z fotbalového mančaftu shodli, že by byl dobrý nápad vyrazit  do Irska. V říjnu je tam obecně hnusně, což se nám oběma moc líbí, dali jsme brífink v hospodě na Urale, Václav zajistil ubytování, já letenky a mohlo se frčet. Ve slunném pátečním odpoledni nasedáme na palubu Airbusu irské národnosti společnosti Aer Lingus. Během letu svačíme lovečák, který improvizovaně krájím klíči od bytu, čímž budím pohoršení u dvou náctiletých slečen sedících před námi. Myslím si, že je pohoršuji svou lakomostí, tak nabízím, že jim taky odkrojím. Moje ochota se, ale nesetkává s úspěchem a slečny si radši kupují od letušky sendvič za 10 euro.

Po přistání v Dublinu míříme do půjčovny automobilů a vyzvedáváme si Nissan Micra II generace, dále zvaný mikrák. Jedeme se ještě kouknout na pobřeží Irského moře a pak už půjčený mikrák parkujeme před hostelem skoro v centru Dublinu. Večer jdeme lehce na pivo, prohlížíme noční centrum Dublinu a jdeme spát na hostel. Máme dormitory pro 8 osm lidí, spolubydlící v noci v jednom kuse courají sem a tam, takže se moc nevyspíme a ráno už před sedmou vyrážíme do Belfastu. Již před devátou jsme na hranicich v Dundalku, kde čekáme až otevřou Tesco, abychom si koupili snídani.

Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011

 Překročení hranice mezi Irskem a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska není nijak patrné, pouze z dálničních ukazatelů zmizí dvojazyčné nápisy a zůstávají pouze anglické. Po příjezdu do Belfastu parkujeme mikráka a jdeme si prohlédnout pěšmo Belfast, není tu nic zásadního, pár historických staveb, jinak klasické provinční město. Vydáváme se ještě do katolické čtvrti, dělnické domečky a místy i celkem nepořádek, není to moc přívětivé místo, na barácích vidíme první muraly. Václav muraly nadšeně fotografuje.

Muraly jsou velkoplošné obrazy malované na veřejném prostoru, např. zdi domu,plotu, ohradě. Vyjadřují protest vůči určité nesvobodě. Mají původ právě v severním Irsku.

V místním bistru obědváme kuře na kari. Cestou zpátky do protestantské čtvrti míjíme jednu tzv. mírovou zeď oddělující katolickou čtvrť od protestantské. Měří přes pět metrů. Za chvíli startujeme mikráka a jedeme směrem k přírodnímu útvaru Giants Causeway.

Giants Causeway neboli obrův chodník je čedičový útvar skládající se z 40000 sloupců. Vznikl před asi 50 miliony lety a je to nejnavštěvovanější přírodní památka severního Irska. Je kousek od městečka Bushmills.

Odpoledne prší, a je vůbec hnusně, takže nikde ani moc nestavíme. U Causeway už sice neprší, zato vane silný vítr, což dělá některým japonským turistům problém s udržením rovnováhy. Jsou totiž velmi kluzké, upřímně, místy to dělá potíže i mně. Pár desítek minut balancujeme na pokličkách, a pak jdeme zpátky k autu. Prší čím dál víc, jsme zmoklí jak slepice. Do Derry (chcete-li Londonderry po britsku) přijíždíme už za tmy. Jdeme se trochu projít a dáváme si hamburgra jakémsi obskurním bistru. Je sobota, blíží se desátá večer a městem začínají povykovat první přiopilé skupinky. Nám se moc chlastat nechce, jsme unaveni, tak jdeme po pár lahváčích spát.

V hostelu s honosným názvem Paddys Palace máme tentokrát dvojlůžák, sice se sprchou na chodbě, ale oproti předchozí noci je to zlepšení. Recepční je jakýsi bosonohý hipík, ale je v pohodě (jako je ostatně asi pořád). Na neděli vstáváme časně, již kolem osmé a jdeme prohlédnout město. Skoro na každém rohu narazíte na různé malůvky nebo nápisy vztahující se k Bloody Sunday. Bez muralů to samozřejmě taky nejde, Václav je stále nadšeně fotografuje. Město je liduprázdné, na ulicích je ještě bordel z předchozí po irsku prokalené sobotní noci.


Bloody Sunday – Krvavá neděle je nešťastná událost, která se odehrála v neděli 30. ledna 1972. Ten den pořádala Severoirská asociace pro občanská práva protestní pochod proti britské vládě. Na potlačení protestů byl povolán 1. prapor britského výsadkového pluku vedený podplukovníkem Derekem Wilfordem. Zásah byl velmi brutální, bylo postřeleno 26 lidí, z toho 14 zemřelo. Zpívá se o ní také v písničce kapely U2 – Sunday, bloody Sunday.

Přes pěší most míru otevřený před půl rokem, jdeme ještě na hradby, kde je výhled na celé Derry. Most míru byl postaven pro “zlepšení vztahů” mezi katolíky bydlícími na pravém břehu řeky Foyle a protestanty bydlícími na levém břehu. S prohlídkou Derry jsme hotoví za necelé tři hodinky a pokračujeme dále.

Stavíme se v Letterkenny, mají zde krásnou katedrálu. Odpoledne nás čeká procházka k hradu Glenveagh. Je asi 14 kilometrů tam i zpět přírodním parkem rovněž s názvem Glenveagh. Movitější turisté jezdí po parku minibusy, my se přesunujeme po vlastních. Zase prší, ale už nám to ani tolik nevadí, zvykli jsme si. Blížíme se k západnímu pobřeží, míjíme horu Errigal vysokou 752 m.n.m. Už se pomalu stmívá a my teprv vyjíždíme. Máme vytipovaný hostel Gweendore. Ve tmě a dešti se proplétáme úzkou silničkou mezi kamennými zídky pastvin, auto potkáváme pouze zřídka. Za šílené průtrže mračen příjíždíme mezi skupinu baráčků asi kdesi v pastvinách.

Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011

Zde se má hostel nacházet. Zvoníme u chalupy s malým názvem hostelu, který si už nepamatuji. Otvírá nám kouzelná babička. Hostel je její. Splácne ruce prohlásí “poor babies” a hned nám vaří čaj. Dává nám klíče od naší ubikace, je to pokoj pro 6 lidí, budem v něm jenom 2. V tomto nečase sem skoro nikdo nejezdí. Jdeme spát, babča zatopila a déšť příjemně bubnuje na okno. Spí se zde opravdu dobře. Ráno nás čeká překvapení. Po zazvonění budíku odhrnuji záclonu a mžouravě zírám z okna. Pohled mi doslova vyráží dech. Přestalo pršet, vyjasnilo se a z okna se naskýtá nádherný pohled na mořskou zátoku. Václav taky zírá, já se jdu sprchovat. Sprcha se ale nachází za nevytápěnou předsíňkou, tak je v ní šílená zima. Sprchování teda rychle ukončuji a jdeme snídat z Tesco zásob, které si vezeme sebou.

Loučíme se stařenkou provozující hostel a pokračujeme dál v naší cestě. Jdeme se ještě proběhnout po pláži opodál ale za pár okamžiků už mikráka tůrujeme k vrásnitým útesům na pobřeží Atlantiku. Menší procházku nad útesy beru ležérně, dávám si cigárko. Svěží mořský vzduch zde má grády, výborně se tu kouří. Václav mi po chvíli mizí z dohledu a objevuje se až za necelou hodinku. Vyšplhal se až na nejvyšší útes.

Dále pokračujeme na Sligo. V přístavu se rozvalují na šutru dva divocí tuleni. Ve Sligu si dáváme asi hodinovou pauzičku. Korzujeme místními ulice a přicházíme k místní řece Garavogue. Ta vypadá, že se každou chvíli vyleje z břehů. Stále prší. Nás ještě ten den čeká asi 200 kilometrů přes celé Irsko. Další vytipovaný hostel se teď nachází uprostřed přírody v rezervaci Glendalough jižně pod Dublinem.

Je už hustá tma, projíždíme stále větší louže, pak už i potoky rozvodněné na silnicích. V jednom takovém potoku málem uvízneme, když mikrák jedoucí na dvojku začne nebezpečně zpomalovat, naštěstí se po podřazení opět rozjíždí. To už mohlo mít hloubku tak 40 cenťáků. Konečně jsme v obci Glendalough, ale nemůžeme k hostelu. Řeku tekoucí městečkem se rovodnila a přepůlila městečko ve dví. Místní nás uklidňují, že je to normální za silných dešťů tady normální a za dvě hodiny za půjde projet. Trpělivě čekáme, domorodci mají samozřejmě pravdu a za dvě hodinky můžeme k hostelu.Zde nám ovšem oznamují, že je plno. Úplně. No to potěš koště. Jinam už radši nepojedeme, kdoví kde je zas v okolí nějaká vodní past na mikráka. Nedá se nic dělat , musíme zajet do lesíka a spát v autě. To ovšem není nic pro mě a můj strach z lesních zvířat. Dáváme si pár pivek na kuráž a jdeme spát. Po dvou hodinách se budím, musím na malou. To s těma pivkama nebyl zas tak dobrý nápad. Všude kolem auta je černočerná tma. Celý les nás určitě pozoruje. Radši startuju auto a jdu se vyčůrat za světla z rozsvícených dálkovek mikráka. Aspoň jsem v autě trochu zatopil, venku je kolem nuly a v autě jakbysmet.

Budíme se do mlhavého rána. Lezeme rozlámáni z auta a pokoušíme se o rozvičku, abychom alespoň trochu prokrvili ztuhlé svaly. Navštěvujeme ještě přírodní rezevervaci s místním “monastery”, starodávným opuštěným klášterem. Pak nás naštěstí čeká jen pár desítek kilometrů do Dublinu. Mlha se vybírá, poprvé za dobu naší irské cesty bude svítit sluníčko. Jedeme pohodovým tempem. Kolem jedenácté už parkujeme před hostelem. Máme dvoulůžkáč, na koupelnu už kašlem. Recepční z východním přízvukem je dost nepříjemná, ale nám náladu nezkazí.

Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011
Irsko 2011

Do centra je to asi 20 minut pěšky, tak si vychutnáváme Dublin za slunného dne. Cestou sledujeme zásah místních hasičů, není to nic vážného, asi někomu bafnul vařič. Korzujeme ulicemi a náměstími a pomalu je čas na oběd. Nic složitého, volba je jednoduchá McDonalds nebo Burger King. Žel oba fastfoody jsou narvané k prasknutí, zjišťujeme, že ta v poledne chodí na oběd místní školáci. Po půlhodině úmorného čekání konečně dostáváme pár nasládlých housek s mletým hovězím a jdeme nakouoit pár suvernýrů. V pozdním odpoledni se jdeme ještě mrknout na palírnu Jameson, nic zvláštního a přes dublinský hrad jdeme zpátky do hostelu. Spaní tam je nic moc, jakási pařba na vedlejším pokoji probíhá celou noc. Moc se nevyspíme. Ráno je už zase pošmourno. Vracíme kamaráda mikráka do půjčovny a erární dodávka nás hází na terminál dublinského letiště. Let do Prahy má zpoždění. Nuda ale nebude, v hale probíhá koštovačka irské vhisky, tak se jí rádi zúčastňujeme. Čekání pak netrvá tak dlouho a na letu zpátky jsme se taky trochu vyspíme…