Cyklotrasy - Čelákovice - Benátky nad Jizerou - Milovice -Praha
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Cyklovýlety
- Vytvořeno 22. 9. 2014 9:52
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 4690
Další cyklotrasa začíná srazem na pražském Masarykově nádraží. Krátce před devátou vyjíždíme vlakem směr Kolín, za necelou půl hodinu budeme vystupovat v Čelákovicích. Trasa se dá rozdělit na dvě části. Delší cca 90 kilometrů počítá s návratem do Prahy na kole, kratší cca 60 kilometrů počítá s návratem do Prahy vlakem z Čelákovic. Z nádraží sjíždíme dolů městem, chceme se napojit na labskou cyklostezku. Trochu bloudíme městem, takže rada jak se nejrychleji dostat z čelákovického nádraží na labskou cyklotrasu zní: stále dolů po hlavní silnici, která pak zatáčí doleva, až na náměstí, tam vpravo kolem radnice, hned první doleva mezi paneláky a pak stále rovně, až se napojíte na cyklostezku těsně před jezerem Mezi Mosty.
To je v podzimním ránu přikryté mlhou, takže pokračujeme směrem lázně Toušeň, kde přejíždíme po mostě přes Labe do obce Káraný. V Káraném přejedeme další most přes Jizeru a hned za ním sjedeme vpravo do lesa. Je houbová sezóna, takže v lese je houbařů, jak zajíců. Kupodivu každý si v košíku, nebo tašce nese nějaké úlovky. V lese není cyklotrasa nijak zvlášť pečlivě značena, takže občas jedeme po jiné lesní cestě, než jet máme. Důležité je však dostat se do obce Skorkov, což jde více směry. Ze Skorkova se jede polní cestou do Tuřic a odtud po silnici a nadjezdem přes silnic R10 do Sobětuch. Na tomto úseku poprvé trochu stoupáme, ale nijak výrazně. Ze Sobětuch opět polní cestou do Kochánek, kde vidíme zajímavou svatební kolonu. Nevěsta s ženichem jedou expediční Tatrou. Z Kochánek je to již asi jen pět kilometrů do prvního cíle trasy – Benátek nad Jizerou. Zdálky je již vidět místní zámek.
Původ jména Benátky nad Jizerou pochází od biskupu Jana z Dražic, který zde nechal vybudovat v polovině 14. století městečko, které pojmenoval Nové Benátky. K použití jména Benátky ho sváděla místní krajina protkaná vodními toky. Zámek Benátky nad Jizerou pochází z poloviny 16. století. Vybudoval ho purkrabí Fridrich z Donína. Tomu již k bydlení nevyhovoval blízký dražický hrad. V roce 1599 zámek koupil císař Rudolf II, který zde nechal vybudovat observatoř pro svého dvorního astronoma Tycha de Brahe. Poté zámek střídal majitele, posledním soukromým byl na přelomu 19. a 20. století Ferdinand Kinský, který zámek v roce 1920 prodal městu. Nyní zde sídlí městský úřad a dále muzeum Mladoboleslavska a Muzeum hraček.
Silnice k zámku je z kostek (kočičích hlav) a poměrně prudce stoupá. Je to největší stoupání této cyklotrasy, ale není dlouhé, asi 500 metrů. Kdo chce, může kopec za necelých 10 minut vytlačit. Prudké stoupání končí na náměstí, odkud je to již jen kousek do zámecké zahrady. Na zámku se ten den točí jedna svatba za druhou. Pravděpodobně se tam brali také těžkotonážní tatrováčtí novomanželé, které jsme potkali v Kochánkách. Chvíli relaxujeme v zámecké zahradě a pak sjíždíme zpět do města. Chceme podobědvat, ale najít restauraci, která vaří, je zase problém. Hotelová restaurace u zimního stadionu je rezervována jak jinak než pro svatbu, jedeme tedy dál do města. Míjíme pár heren, pak restauraci, která ovšem o víkendu nevaří. Pak se na nás usměje štěstí a nacházíme restauraci Bruch. Už jsem nikdy nechtěl psát gastronomické okénko, ale tentokrát udělám vyjjímku. Bruch je klasická čtyřka až pětka. Lokál je tak ze tří čtvrtin naplněn hosty. Vypadá to, že Bruch je u místních oblíben. V rohu je cedulka se zákazem kouření v době obědů, hosté ji ovšem vůbec nerespektují. Pravda, není na ní uveden čas odkdy dokdy, takže si ji asi každý přebere dle svého. Po minutě k nám přichází veselý výčepák. Nabízí hotovky na ručně psaném menu, nebo smaženou klasiku v minutkovém menu. Volíme smaženou klasiku v podobě tří smažáků. Alena chce polévku, co mají venku napsanou na ceduli. Výčepák se směje, že to psal včera a zapomněl smazat. „Polívka neni, mladá pani.“ Smažáky jsou u nás celkem rychle, asi za 15 minut. Tatarku ale ve výčepákových rukou nevidíme. To se ví, co by tam dělala, má tři pytlíkové tatarky v kapse a slavnostně s nimi pleská o stůl. Smažák ujde, není to aspoň prefabrikát od Novaca. Při placení nám výčepák už tyká, asi jsme mu padli do oka. Při odchodu nám od pípy mává. Podrženo, shrnuto. Bruch je zahulená čtyřka, ale v nouzi se tam jíst dá. Výčepák byl až na extempore s tatarkou celkem rychlý a Martinovi vrátil asi 30 korun na stravenky. Ceny přijatelné, za pivo a smažák s hranolkami a tatarkou jsem platil 120 korun. Z Benátek pokračujeme po silnici 272, která táhle stoupá až ke golfovému resortu. Odtud následuje klesání přes místo zvané „pozorovatelna“. Už z názvu je znát, že se nacházíme v bývalém vojenském prostoru Milovice. Silnice v lese totiž zničehonic přechází z asfaltového povrchu na povrch tvořený žulovými kostkami. Kostky jsou totiž, z hlediska trvanlivosti, vhodnější pro přesun těžké vojenské techniky. Silnice vede kolem bývalého letiště používaného sovětskou armádou. Jsou tam sice cedulky se zákazem vstupu, ale je absolutně nikým a ničím nehlídané. Pouze jsou dobře zatarasené všechny vjezdy pro auta, takže pokud si chcete na přistávací dráze zadriftovat, čeká vás zklamání. Nedostanete se tam. My na letišti strávíme 20 minut. Co je skutečně obrovské je přistávací dráha, která je v celkem obstojném stavu. Hangáry a provozní budovy letiště jsou již velmi poničené. Z hlavního hangáru je sklad starých pneumatik. Přesouváme se do Milovic-Mladá, tam byly za komunistů kasárna a byty sověrských důstojníků. Městečko působí celkem příjemně, veškeré domy jsou již v rukou civilistů, zrekonstruované, ale jejich původní určení je stále poznat.
Počátky vojenského výcvikového prostoru Milovice sahají až do roku 1904, kdy zde Rakousko-uherská armáda zřídila vojenský tábor. Po skončení I. světové války ho zabrala československá armáda, pak německý Wehrmacht, po skončení II. světové války opět československá armáda, která ho zcela uzavřela pro civilisty. K 1. 7. 1950 byl usnesením vlády ČSR zde zřízen vojenský újezd. Od konce roku 1698 zde sídlila okupantská sovětská střední skupina vojsk. Žilo zde až 100 000 vojáků. Újezd byl zrušen k 31. 12. 1991 po odsunu sovětských vojáků. Co si neodvezli sebou, to bylo pak zdevastováno a rozkradeno.
Letiště Milovice bylo uvedeno do provozu v roce 1929, kde se zde usídlil 1. letecký pluk Československé armády. Během 2. světové války zde Luftwaffe vybudovala betonovou dráhu a využívala letiště k výcviku. Od roku 1968 zde sídlilo velitelství sovětské skupiny středních vojsk, 236. stíhací bombardovací pluk a část ze 131. letecké divize sovětského letectva. Sověti letiště značně rozšířili. Zvětšili přistávací dráhu na délku 2800 metrů a šířku 60 metrů, postavili několik desítek hangarů a technických budov. Kromě stíhacích letadel Mig-21 a Mig-23, zde operovala i velká transportní letadla Iljušin Il-76 a Antonov An-12. Sověti letiště opustili v roce 1991 a poté chátralo až doposud. Nepatrnou část letiště využívá dnes letecká škola. V lednu 2014 bylo rozhodnuto o demolici hangárů, zůstat má stát pouze jediný jako historická památka.
Z Milovic sjíždíme po silnici 332 do Lysé nad Labem. O víkendu se po ní dá jet, provoz není moc hustý. Houstne ovšem v Lysé, kde musíme sjet k Labi a za mostem Bohumila Hrabala se napojit opět na labskou cyklostezku směřující do Čelákovic. Z mostu je nutno kolo snést po schodech a pak pokračovat obtížnějším terénem po břehu Labe. To se nelíbí části pelotonu, který cedí mezi zuby nevybíravé výrazy. Cyklostezka se ale naštěstí po asi 2-3 kilometrech odpojuje od Labe a směřuje do Přerova nad Labem. Odtud se dá opět vrátit k Labi, my ale jedeme lepší cestou po silnici přes Císařskou kuchyni do Čelákovic. Tomáš odtud jede vlakem zpátky do Prahy, trojčlenný zbytek pelotonu pokračuje na kolech. To znamená vrátit se v Čelákovicích opět k Labi na cyklotrasu 0019 a pak přejet v Lázních Toušeň na cyklotrasu 241 směřující do pražských Satalic. Odtud trasa stále mírně stoupá, jede se přes Zápy a Radonice. Půlka trasy je ovšem velmi hrbolatá. Jedná se o původně rozpadlou asfaltovou silnici, změněnou bez oprav na cyklostezku. Druhá půlka se jede po klasické silnici. Loučíme se v Satalicích, já sjíždím přes Kbely na vltavskou trasu A1 a pak do Dejvic. Martin s Alenou pokračují na Zahradní město.
Délka: 90 km
Obtížnost - střední, lehká stoupání, pouze těžký terén na cyklotrase 0019 do Přerova nad Labem
Trasa:
Čelákovice nádraží – Masarykova ulice, Sedláčkova ulice, náměstí 5.května, ulice Rybářská, ulice Na Stráni
Most před Lázněmi Toušeň – cyklostezka 0019
Káraný – cyklostezka 241
Nový Vestec most – cyklostezka 241
Skorkov, Tuřice, Sobětuchy, Kochánky, Benátky nad Jizerou – cyklostezka 241
Benátky nad Jizerou – bývalé letiště Milovice – silnice 27212, pak doprava silnice 3322,3321
Milovice – Lysá nad Labem – silnice 332
Lysá nad Labem – Litol – silnice 272 směr Praha
Most Bohumila Hrabala – po schodech dolů
Přerov nad Labem – cyklostezka 0019
Císařská kuchyně – Čelákovice – silnice 2454
Čelákovice – Lázně Toušeň – cyklostezka 0019
Lázně Toušeň – Zápy – Radonice – Praha Satalice – cyklostezka 241