150 kilometrů v sedle Praha-Slapy-Praha
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Cyklovýlety
- Vytvořeno 23. 7. 2014 15:50
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 2374
V nyní panujících tropických vedrech není špatné se občas zchladit na koupališti, v rybníce nebo ve vodní nádrži. Já jsem se rozhodl pro Slapy, konkrétně osadu Oboz, kde mají kamarádi chatu. Vyrážím v neděli v sedm ráno z Dejvic, provoz není skoro žádný, a tak lehce proplouvám pražskými ulicemi. Sjíždím Chotkovými sady, pak po Mánesově mostě na Smetanovo nábřeží, kde najíždím na cyklotrasu A2. Na náplavce za Mánesem míjím parník Vyšehrad. Ten, který atakoval před měsícem ve zdymadlech Martina a spol. (více v reportu Na Orlík proti proudu Vltavy).
Na Á dvojce se po ránu vyskytovalo pouze pár bruslařů a běžců, takže se dalo na kole krásně projet. Kolem osmé jsem přijel k Lahovickému mostu, po kterém jsem přejel na levý břeh Vltavy. První navigační chyba. Dobrých třicet minut se motám v polích a mokřinách mezi Vltavou a Berounkou, abych pak prozřel a zjistil, že jsem měl jet po pravém břehu Vltavy až do Zbraslavi. Ve Zbraslavi sice jsem, ale na opačném konci než jsem zamýšlel. Musím se nyní vyšplhat za Zbraslaví nahoru a pak sjet zpátky k Vltavě. Koukám do mapy, a v ulici Nad Kamínkou to vypadá, že se dá podívat na velký lom firmy Kámen Zbraslav. Směřuji tedy do ulice Nad Kamínkou, ovšem vidět tam není ani kamínek. Lom je za plotem s ostnatým drátem, navíc ještě zakrytý křovím. Napojuji se na cyklostezku Mníšeckou M. Druhá navigační chyba. Měl jsem se vrátit a sjet k řece. Zaslepeně sleduji cyklostezku a stále stoupám ulicí Na Baních, přejíždím Strakonickou dálnici a vjíždím do lesního úseku, kde cesta stoupá ještě více. Svůj navigační omyl zjistím, až když se z lesa přede mnou vyloupne obří vysílač. Cukrák. Sjíždím do Jíloviště a následně do Trnové. Trnová je zvláštní satelitní městečko se spoustou kruhových objezdů a silnicemi ze zámkové dlažby. Trasa Mníšecko M padá stále dolů, až se vyloupnu konečně v Měchenicích u Vltavy. Pokračuji po silnici 102 (alias cyklostezce 7 – Vltavská) přes Davli do Štěchovic. Zde mě čeká výzva dnešního výletu - Štěchovický kopec. Čtyři kilometry, 230 metrů stoupání, 22 minut jízdy. Pro mne. Cestou mě totiž předjíždí pár pelotonů cyklistů na silničních kolech. Asi zde trénují na vrchařské prémie. Na kopci se trochu rozdýchávám, je deset dopoledne a začíná být pěkné horko. Pokračuji dál po silnici 102 směr Chotilsko. V Krámech u kapličky točím doleva dolů, projíždím Prostřední Lhotou kolem muzea Špýchar. Teď už je pěkné vedro, teploměr ukazuje 30 stupňů. Na Oboz je to ještě 18 kilometrů, většinou střídavě z kopce a do kopce. Roviny si zde moc neužijete. Konečně sjíždím do Cholína k vodní nádrži Slapy. Odtud mě čeká ještě poslední kopec do Křepenic. Není tak hrozný jako Štěchovický kopec, ale v předpoledním vedru se neskutečně táhne. V půl dvanácté jsem v Obozi. Alena s Martinem grilují výborné kuřecí prsa naložené v papriko-víno-borůvkové marinádě a pak se jdeme koupat.
V půl páté vyrážím zpět do Prahy. Ještě je sice kolem třiceti stupňů, ale slunce už nepálí tak brutálně jako přes poledne. Osvěžen slapskou vodou a dvěma pivky zdolávám první kopec z Oboze do Křepenic. Do Štěchovic se nechci vracet stejnou cestou, tak v Křepenicích uhýbám doleva na Nalžovice a Radíč.
Zámek Radíč
Původně rytířská tvrz, která byla v 17. Století přestavěna na barokní zámek. Ten často střídal majitele z řad šlechticů. V roce 1939 ho zakoupil František Oberthor, prezident československých bank. Ten zámek i přilehlou kapli opravil, ale oboje mu bylo sebráno komunisty v roce 1949. Pak byl ve správě Státního památkového úřadu využíván jako depozitář a původní mobiliář byl zničen nebo rozkraden. Na konci devadesátých let byl zámek vrácen rodině Oberthorů a následně prodán. Nyní patří soukromé společnosti Kavalen Beta. Zámek je otevřen pro veřejnost v sezóně od úterý do neděle 10,00 do 17,00. Vstupné činí 95 Kč. U zámku stojí kaple Navštívení Panny Marie z roku 1683. Před kaplí jsou umístěny sochy sv. Víta a Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa z roku 1713. Ty dal k ozdobě zámku Radíč vytesat rytíř Šebastián Losy z Losenau.
Cesta opět klesá a stoupá jak na tobogánu. Mám spotřebu vody jak velbloud s prázdnými hrby. Od rána už ve mně zasyčely 4 litry. Mám ještě litr a půl, snad to bude stačit. V Křečovicích jsem zapomněl vyfotit JZD známé z filmu Vesničko má Středisková a hledám ho až v Neveklově. Samozřejmě neúspěšně a vracet do Křečovic se už nehodlám. Z Neveklova vyjíždím po Pražské směr Slapy - Třebenice. Cesta stále nenápadně stoupá až ke Stromči. Předjíždí mě Martin s Alenou (autem) a pak na mě čekají v bufetu na vyhlídce nad přehradou. Tankuji jednu kofolu, konzultujeme, zda jet od hráze nahoru do kopce a pak dolů Štěchovičákem nebo si cestu zkrátit okolo Svatojánských proudů. Vítězí Svatojánské proudy. Třetí a poslední navigační chyba. Od vyhlídky je krásný sjezd dolů k přehradě, libuji si nad průměrnou rychlostí z kopce přesahující 40 km/h. Na přehradě už mám na tachometru ujetých slabě přes 100 kilometrů. Sjíždím pod hráz a mířím si to ke Svatojánským proudům. Míjím značku zákaz vjezdu cyklistů. Jedu dál, vracet se už nebudu, času není nazbyt, je po sedmé večer.
Podrobněji popisovat cestu svatojánskými proudy nebudu, řeknu jen toto. Na kole tam nejezděte. Třetinu cesty budete kolo tlačit, další třetinu nést a poslední jakžtakž pojedete. Tyto tři úkony je nutno samozřejmě vykonávat na přeskáčku, takže z kola sesednete a zase nasednete přibližně osmdesátkrát. To vše za nepřátelských pohledů a občasných jedovatých poznámek od místních trampů. Ale jinak nic proti Svatojánským proudům, byl jsem tam i pěšky a je to hezká vycházka. Z proudů jsem se vyhrabal za hodinu a půl nad Štěchovickou přehradou u přečerpávací elektrárny.
Přečerpávací elektrárna slouží k vykrývání výkyvů při spotřebě elektrické energie . Docílí toho tak, že v době mimo špičku, (např. v noci), využije přebytečné elektrické energie v síti k pohonu čerpadel, které načerpají vodu pomocí potrubí do vodního nádrže umístěné na vyvýšeném místě nad přehradou. Ve špičce se pak voda nahromaděná v nádrži pustí potrubím zpět dolů a pomocí vodních turbín umístěných dole pod potrubím vyrábí elektrickou energii. Původní štěchovická přečerpávací elektrárna je z roku 1947. Ta byla uzavřena v roce 1991 a od roku 1996 je v provozu nová, která ale využívá vodní nádrž a potrubní systém z elektrárny původní. Výkon elektrárny je 45 Megawatt. V České republice jsou již jenom tři další přečerpávací elektrárny – Dalešice u Třebíče, Dlouhé Stráně v Jeseníkách a Černé jezero na Šumavě.
Po průjezdu Štěchovicemi jsem se napojil opět na silnici 102, která byla, jako každou neděli, na Prahu ucpaná auty. Na kole se dá ale úspěšně jet i zácpou a tak jsem za 40 minut dorazil do Zbraslavi k mostu Závodu míru. Tam jsem již správně přes most přejel a napojil se na Vltavskou cyklostezku A2. Jelikož mi došla voda, musel jsem kousek za mostem v bufetu ještě tankovat jednu malinovku. Pak následovala rutinní jízda vltavskou cyklostezkou k Vyšehradské skále a nervy drásající průjezd večer přelidněnou náplavkou k Mánesu (jak tam bylo ráno krásně mrtvo).
Koho by zajímalo jaké jsem měl po 150 ujetých kilometrech pocity, shrnul bych to následovně: prvních 100 kilometrů mě bavilo, dalších 40 už byla nutnost ujet, posledních 10 už mě nebavilo vůbec (ale našel bych i peprnější výraz).
Přibližná mapa trasy (chybí průjezd oblastí Svatojánských proudů z důvodu zákazu vjezdu)
Mapa na www.sportstracker.com, je tam jenom cesta zpět, ale je na ní průjezd Svatojánskými proudy (kolem 40. kilometru) 
