Facebook

Články

Deník polární výpravy

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

28.6.07
Den První

Naše Polární výprava vyráží jednotlivě pravotočivě slavnostně z Rokytnice před osmou hodinou ranní. Ve složení Alda, Jouza, Radko a Renča (kdo je vedoucí výpravy, učitel, primitiv a lékárník ukáže až čas).

 

Naloženy máme konzervy, těstoviny, chleby, spacáky, kolo a dva pruty. Sabáky nemáme. Všichni jsme Češi. Přes Polsko se s lehkostí probloudíme k německé hranici Görlitz (první narážka na sobi). Němečtí celníci nám chvilku závidí=okukují Pussy Wagon ale nakonec mají slitování a nechávají nás jet dál. Pokračujeme po dálnici přes Cottbus (druhá narážka na sobi), Berlin do Starslundu. Pomalu pokukujeme po benzínce, máme ještě tak pětinu nádrže ale nechceme nic ponechat náhodě. Když po sto kilometrech odbočujeme směrem na město Sassnitz dochází nám poprvé nafta. Doléváme tedy z kanystru. Za prvním obzorem je ve své plné kráse objevuje benzina ESSO. Machrujeme máme přeci dolito 20litrů a tak jedeme a nezastavujeme. Město Sassnitz leží na ostrově. S výhledem na stavbu nového velkého mostu popojíždíme chvilku v zácpě ještě po starém mostě přes moře. Protože máme ještě spoustu času do odjezdu trajektu. Dáváme si v šest hodin pauzu u benzínky a Renča si dává první kratičkou etapu na kole. Simulant předstírá chřipku. Odpočíváme při romantickém západu slunce na pláži v přítomnosti labutí, racků, slimáků, ruských pneumatik a rezavých trubek.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Inu DDR! 22:30 stojíme ve frontě na trajekt. 22:45 stojíme poslední ve frontě na trajekt! 22:55 opravdu dnes pojedeme trajektem? 23:08 jako poslední se naloďujeme a odrážíme od pevniny. Rychle hledáme místo na spaní a unaveni po náročné nonstop jízdě bereme za vděk koberci v odpočívárně a usínáme. Ve 2:50 jsme dosáhli Švédského pobřeží – s dánskou vlajkou. Zavedeme udílení Jouzovi ceny už dnes? Ještě jednou a trudomyslné zapíšeme navždy do deníku! Přístav Trelleborg rychle opouštíme protože nás čeká ještě něco málo přes sto kilometrů do Ales Stenar přes Ystad. Pomalu svítá, jede se nádherně. Rada starších – Alda rozhodla, že si počkáme na východ slunce zde. Parkujeme v malinkém přístavu a vybíháme cca 700metrů do kopečka. Lonely Planet říká, že toto místo je prezentováno jako Stonehenge Švédska. Bezesporu vyzařuje totéž mystické kouzlo. Je to největší švédské uspořádání kamenů do tvaru lodi. Je dlouhé 60 metrů a bylo pravděpodobně postaveno kolem roku 600 našeho letopočtu. Proč, to nikdo neví. V pět hodin ráno po tom nepátráme a rozhodneme se dospat deficit. Náš nemocný kolega Radko starší dostává na noc Aspirin. Budíček předběžně stanoven na 8:00. Najeli jsme 706km.

29.6.07
Den Druhý

    Po vydatné snídani v přístavu vyrážíme v 9:00 za slunečného počasí směrem na Karlskronu. Vládne pohoda napříč celou naší polární výpravou. Blahorodí Alda se hned po ránu chlubí Peřinou! Cesta je výborná, kilometry nám pod koly opravdu rychle ubíhají a před polednem vjíždíme do městečka Karlskrona, jak Lonely Planet říká: jde o město, které bylo vždycky významnou námořní základnou, a jehož přežití vždy záviselo na moři. Pro svou dobře dochovanou námořní architekturu ze 17 a 18 století bylo zapsáno na seznam UNESCO. My se však těšíme na druhé z lákadel tohoto města, neobyčejnou příbřežní pevnost Kungsholm. Bloudíme… Bloudíme u nádraží… Bloudíme také u přístavu… Nikde žádný ukazatel, žádný záchytný bod. Vzdáváme se a vracíme se zpět na silnici E22, která míří přímo na sever. Naším dalším cílem je město Kalmar. Snad budeme úspěšnější. Jó jen tak mimochodem Lonely Planet také píše, jak si jeden nejmenovaný člen naší výpravy záhy všiml, při výjezdu z města, že Kungsholm je na ostrově! Tímto činem a bez komického převleku si tedy Jouzek vysloužil svůj první zápis do Deníku! Na záchod stavíme u McDdonalda a zjišťujeme důvěryhodný celosvětově platný BigMac index. Švédsko se nám zatím nezdá extrémně drahé. Simulantovi se už daří lépe. Na dalším odpočívadle stavíme na oběd. Vaříme těstoviny se Špagetkou, kterou si ke spokojenosti všech dochutíme kečupem, bylinkovou solí, někteří sýrem a nebo olivami. V půl třetí už jsme na zámku v Kalmaru. Naším průvodcem je Marcus, který nám zapáleně vypráví o tom jak zde byla podepsána v roce 1397 Kalmarská unie, která sjednotila Švédsko, Norsko a Dánsko pod jednu korunu. Neměla však dlouhého trvání. Dozvídáme se, že v místní hladomorně končili dánští špehové, že královny (a nejen ony) spaly v sedě, protože věřily, že když si lehnou smíchají se jim tělní tekutiny a ony zemřou. Dozvídáme se o jednom z nejvýznamnějších a ekonomicky myslících Králů Švédska, Gustavu Vasovi a jeho hloupějších synech, následnících trůnu Erikovi a Johanesovi. Náš upovídaný průvodce nám ukazuje renesanční přijímací místnost královny, dvě tajné chodby a vypráví u prostřeného stolu o tom jak zde probíhaly i několikahodinové hostiny.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Velmi barvitě předvádí dvorního ochutnavače krále Gustava a nebo také praktiky s tyčinkou (u nás známe spíš s peřím) v krku přejedených jedlíků. Jen ti bažanti jsou prý moc modří na to aby se jedli! Nakonec procházíme kaplí, která byla vystavěna pro svatební obřad, který se zde nikdy nekonal. Jakmile se Marcus zmíní o nejhloupějším Králi jejich dějin, který ztratil téměř všechna dobytá území, Jouzovi začnou hlavou vrtat ukradené věci z českých území. Zákeřně se vrhá s touto otázkou po skončení výkladu na chudáka Švéda v dobovém oblečení, který z celé prohlídky udělal velmi příjemnou záležitost. Tváří tvář Jouzovi se sice snaží ale tušíme, že prohrál, když společně odchází z vyšší instancí na recepci aby zjistili jak to tedy opravdu byla a kde ty věci jsou. Nakonec, asi nejspíš jen proto, že je gentleman, nechává se Jouza ukonejšit ženou, taktéž v dobových šatech, která přesvědčivě tvrdí, že všechno vrátili! Ještě se tedy jdeme projít po nádvoří a opevnění okolo zámku. Děláme pár momentek s děly namířenými na moře a sami zamíříme na pevninu, jdeme se projít centra města. Všude na chodnících kolem je spousta obyvatel pohybujících se na městských kolech (záměrně je nenazýváme cyklisty). Hlavní pěší zóna je obsypána krámky a kavárničkami. V jedné z nich si dáváme kafe a píšeme zakoupené pohledy. Jistý člen naší výpravy píše domů stylově, používá Runy. Otázkou je zda dopis vůbec někdy dorazí do Čech! Po E22 opouštíme Kalmar, přehlížíme, a tím pádem tedy i zapomínáme oslavit, prvních tisíc kilometrů naší cesty. Už nám zbývá odhadem jen krásných sedm a půl! Následně úspěšně míjíme tři kempy … z toho jeden nechtěně, viď Renčo. A ve čtvrtém končíme dnešní dávku 399kilometrů. Těšně před kempem si však ještě dodáme potřebnou dávku adrenalinu na náhodně objeveném lanovém mostě přes záliv. Zlí jazykové tvrdí, že jde o řeku nebo dokonce rybník. Voda opravdu není slaná. Zákeřní jedinci pod vlivem Acilpirinu, při návratu přes most, pokouší dostatečnou dávku odvahy jiných členů naší výpravy. Chudák, ženská, nemá to lehké! Poprvé máme trošku problém, ač jazykově anglicky i německy vybaveni, se domluvit na recepci v kempu. Vnutí nám roční známku do kempů ve Skandinávii, asi jen čas ukáže jak moc nás napálili. Jouza se neosvědčil jako elektrikář, pájku nemáme a nabíječka do auta je rozebraná na pérka, drátky a objímky. Máme dvě vybité Nokie. Oslavujeme nález klasické nabíječky na 220V. Mámě dvě nabité Nokie. Den zakončujeme příjemnou večerní diskuzí a čtením z průvodce u rybníka … Renča ale pořád věří, že tam je slaná voda. Jouza hledá peněženku. Také si prohlížíme dosud nafocený materiál. Jouza stále hledá peněženku. Alda Jouzovi říká, kde má peněženku. Jouza už si také prohlíží fotky. Je asi 15 stupňů celsia a tak i Alda se odhodlá ke spánku pod širákem. Prouzovi si ustlali v autě. Usínáme za občasného řevu polekaného hejna kachen.

30.6.07
Den Třetí

    Zaspali jsme … ale jenom trošku. Jouza trošku víc, nemůžeme ho dostat ze spacáku. To je na zápis do Deníku, no ale zatím ho nebudeme ani jíst jídla máme dost a čeká nás ještě dlouhá cesta na sever. Nevěří, že sedm hodin. Vaříme rychlou snídani. Začíná poprchávat, přístřešek nám zachraňuje naší suchou kůži. Začíná lejt jako z konve a přístřešek tedy zachraňuje mokrou kůži i posledním vytrvalcům venku. Při mytí nádobí rozebíráme ponorkovou nemoc, máme jasné a barvité představy, fantazie pracuje na plný výkon. Dnes nás čeká dlouhá cesta až do Stockholmu, pořád na sever. Hrajeme si Kabáty: Hlavní je neuhnout, dobře zvolit svůj směr … Cestu znám, a neměním směr…. dojdu přece k řece plný ryb až tam na sever…. Tankujeme naší druhou nádrž a Alda se dozvídá tvrdou realitu, že i dolů, cestou ze severu budeme muset kupovat naftu. Uchlácholen, že vše je opravdu v pořádku spočítáno, naplánováno a dokonce i vynásobeno dvěma, za chvíli zase spokojeně odpočívá na zadním sedadle Pussy Wagonu. Řídí Simulant a naviguje Jouza. Naštěstí nikde není třeba uhnout z „naší“ E22 a pravděpodobnost, že mineme hlavní město Švédska je téměř nulová. Renča vzadu na sepisuje Deník. Sušíme první opravdu skrz promočené oblečení. Pořád vládne pohoda i když a jak by řekl filmový klasik chčije a chčije! Renča a Alda nechávají navigátora a řidiče soustředit se na svojí práci a usínají a za poklidného předení Pepinky. Je 12:30 minut, nebe je stále zatažené, prší a mi přijíždíme do Stockholmu. Navigátor výborně našel parkoviště v centru na nábřeží a vysloužil. Spíš ze zdvořilosti platíme parkovné 10 SEK na jednu hodinu, zdržujeme se však krásných osm hodin. Vyrážíme opravdu svižným krokem do víru velkoměsta. První zastávkou jsou veřejné záchodky. Pokračujeme již procházkovým tempem na Stockholmskou radnici Stadshuset, kde se každoročně uděluje Nobelova cena. Po nábřeží a přes několik mostků se dostáváme ke Královskému paláci, právě proběhla výměna stráží ze které vidíme už jen odcházejíc davy a královskou kapelu naskakující do dodávky. No když to vezmeme z té lepší stránky, Stockholm jsme nepřejeli, už jen vychytat timming. K našemu velkému překvapení na stráži kolem celého Paláce stojí dvě ženy a dva muži. Smí se hýbat, ba dokonce komunikovat s okolím. Alda se hodlá k jedné ze stráží ženského pohlaví přidružit a vyfotit, je odkázán do patřičných mezí, za černou čárou. Chceme se podívat do Parlamentu, bereme za kliku ale máme smůlu, je zavřeno, jsme trošku zklamáni. Jaký je však náš údiv, když se při zpáteční cestě dozvídáme, že Parlament je moc hezká budova o pár set metrů vedle „našeho“ Parlamentu. Lonely Planet opravdu nelže, o Parlamentu píše krásně a podrobně, jen jsme zvolili Jouzu, který měl jediný úkol pro tento den - předčítat a interpretovat výklad v průvodci J. Tak snad příště budeme mít šťastnější den a strefíme se. Holt jsme teprve na začátku naší cesty a musíme kooperaci v rámci Polární výpravy odladit. Navštěvujeme Královskou zbrojnici, kde jsou vystaveny exponáty ukazující historii a vývoj nejen výzbroje královského vojska. V několika místnostech máme možnost shlédnout královskou korunu a brnění Gustava Adolfa, jeho dochovaný štít, ve kterém si prohlížíme díru po vystřelené testovací kulce.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Ve vedlejší vitríně je vycpaný jeho kůň, který byl střelen do krku, včetně celého postroje. Vše je výborně dochováno. Čteme si popis událostí z bitvy u Lützenu. Nejdříve byl Gustav jen lehce postřelen ale pak ho jeho zraněný splašený kůň zanesl před nepřátelskou linii, kde po několika dalších zásazích umírá. Na dochovaných oděvech jsou patrné díry po kulkách a zaschlá krev. Následuje prohlídka slavnostních oděvů, výzbroje pro přehlídky, dětských hraček a obuvi. Zde menšinu naší výpravy, která je zde primárně pro přilákání sobů, zaujalo třeba kopyto střevíčků Gretty Garbo. V podzemní části jsou stáje, ve kterých jsou k vidění ručně zdobené dřevěné královské kočáry, spřežení a jiné dobové povozy, sáňky a postroje. Za vytrvalého deště pokračujeme klikatými kamennými uličkami do centra Stockholmu – Gamla Stanu. Ačkoliv je tato část města obklopena vodou , protkána množstvím mostků, kanálů a ostrovy působí velice kompaktně, příjemně a nenásilně. Všude kolem je lodní doprava v plném proudu od malých plachetnic, soukromých motorových lodí přes vodní taxi až po trajekty. Prohlížíme si výstavu Wild Life jedná se o velkoplošné fotografie zvířat Steva Blooma. Pořád prší a tak se sice hladoví ale těšíme do Vasamuseeum. Je půl čtvrté a posilněni rychlým párkem v rohlíku vcházíme do muzea, nikdo z nás netuší, co monumentálního a krásného nás čeká. Vstupujeme do obrovské tmavé a vlhké haly s nezaměnitelně vonícím vzduchem, ve které je vystavena loď Vasa, která se v roce 1623 krátce po vyplutí na moře potopila a zamířila přímo ke dnu. Jen díky chladnému baltskému moři a jeho konzervačních vlastnostech byla dochována skoro v původním stavu. Po několik let trvajícímu vyzdvižení v roce 1961 byla loď sestavena jako skládačka i se svými neuvěřitelnými dřevěnými sochami a roku 1990 poprvé vystavena. Muzeum popisuje historii doby, boj dvou vnuků Gustava Vasy. Protestanta a švédského krále Gustava Adolfa a katolíka Sigismunda, polského krále. Celé dvě hodiny prohlížíme neskutečně dochované artefakty zachráněné z lodi, expozice o lodním válčení ze 17.století a teorii o plavbě a navigaci. Jakoby jsme se přenesli o několik set let zpět, všichni dokonale nasáváme atmosféru oné doby. Zkoumáme složení stopadesátičlenné posádky a litujeme chudáka kuchaře a jeho pomocníka na palubě. Na počítačové hře se Renče podaří loď vymyslet sice skvěle ovladatelnou a dobře vybavenou, potopí se však při prvním fouknutí větru. Aldova loď je sice nepotopitelná a výborně vyzbrojená ale naprosto neovladatelná. Oba dostáváme vyhazov od krále a do lodního inženýrství se prý už ani virtuálně nemáme motat! V celé hale je udržována konstantní teplota a 30ti procentní vlhkost tak aby lodi bylo co nejméně ublíženo.Protože jsme zvědaví proč se loď potopila dáváme si také desetiminutovou lekci Švédštiny, každý teď máme svou teorii, kterou naprosto rozbije anglický průvodce o pár minut později. Na potopení lodi nebylo nic tak prozaického, jak jsme ze Švédského výkladu nesprávně tušili ale pohoupouhá shoda náhod. Zafoukání větru a otevřená dvířka pro děla, která měla vypálit čestné salvy! Odcházíme z muzea, nabiti novými poznatky a okouzleni krásou lodi mezi posledními. Venku už svítí sluníčko, teplota vystoupala určitě o deset stupňů nahoru. Je šest hodin a pomalu se vydáváme zpět na nábřeží. Nakupujeme pár suvenýrů na růžku hlavní nákupní třídy abychom později zjistili, že se dají koupit o třetinu levněji asi o sto metrů dál. Potkáváme zde první takystejněhloupé čechy. To už se ale na parkovišti u nábřeží všichni členové schází k prvnímu slavnostnímu aktu této výpravy. Za zvuků famfár přilepujeme sobí samolepku pravou zadní spodní palubu PussyWagonu. Ušmajdáni a unavení míříme ještě na rychlou zastávku u Globem arény. Místo je vylidněné a vládne zde ticho před bouří, resp. před koncerty a zápasy. Málem také přicházíme o samozvaného průzkumníka výpravy, který mizí v útrobách luxusního hotelu Globen, v naději, že si uvnitř arény zabruslí. Vyhlížíme, ze kterého z oken bude defenestrován, abychom jeho pád zbrzdili, jsme přeci kamarádi! Na výjezdu z města nás čeká první zácpa, dovolte mi upřesnit, že jde o první výskyt zácpy dopravní zácpa, té druhé máme habakuk všichni! V deset hodin kousek z městem stavíme u strýčka Maca a vařímě si k večeři rýží s tuňákem a zeleninou. Odpočívadlo je snad nejšpinavější co jsme kdy viděli, na záchod je třeba přes benzinku, jsou tu hejna dotěrných komárů a poblouzněných a myší gymnastek. Jedná z nich se přišla předvádět s novým cvikem tzv.saltos metros chodníkos a ještě u toho blbě hvízdala, radši po jídle balíme a jdeme hledat lepší místo na spaní. Odpočívadlo o pár kilometrů dál nám bude dnešní noc útočištěm. Po příhodě s převlékáním do pyžama a svatebčany usínáme těsně před půlnocí ještě za světla v autě a na autě. Dnes jsme najeli 355km vesměs deštivých kilometrů.

1.7.07
Den Čtvrtý

    Dnes jsme zase zaspali ale jenom trošku. Vstáváme po sedmé hodině ranní do zamračeného ale nedeštivého dne. Z obyčejného parkoviště se nakonec vylouplo pěkné zázemí se záchodky a teplou vodou a tak jsme v klidu vydatně posnídali, umyli nádobí a vyrazili za naším dalším cílem. Tím se pro dnešní ráno stává Gamla Uppsala – pohřebiště pohanských králů z cca 9. století, před příchodem Vikingů do Švédska. Scházíme do údolí k severskému statku z roku 1751. Procházíme si veškeré budovy zemědělské usedlosti představujeme si ten nesmírně náročný a drsný život švédského zemědělce. Někteří nevybití jedinci si dávají ještě jedno kolečko kolem rynku na chůdách. Všechny budovy tam, stejně jako téměř v celém Švédsku jsou natřeny typickou červenou barvou, která je vedlejším produktem těžby mědi. Zajímavostí však může být, že tento skanzen je i v dnešní době obydlen a místní obyvatelé mají velkou část i když ne tak početného zvířectva a pěstují potřebné plodiny, na stejném místě za jen lehce vylepšených podmínek jako jejich předci staletí před nimi. V Uppsale navštěvujeme také zdejší protestantský kostel, který stojí na místě, kde v 8. století bývala pohanská svatyně. Uvnitř zapalujeme svíčky a jedeme dál. Cestou nás do očí praští pro Skandinávii neuvěřitelná stavba – nedokončené odpočívadlo – Dragon Gate. Nejen že se jedná o megalomanskou kopii čínského městečka, vše je dovedeno k dokonalosti, stavba se hemží malými žlutými šikmookými dělníky a stroji Made in China. Nechybí ani několikametrová socha bohyně milosti. Odjíždíme do Falunu. Čeká nás zhruba ještě 100km. Navigátor usnul a tak jedeme bez jediného zaváhání přímo k cíli. Jouza starší se však k radosti zbytku výpravy, zasloužil o první velkou botu, čímž si zajistil tento zápis do deníku, a my míříme na exkurzi po letišti Arlanda. Ve 14:15 přijíždíme do Falunu. Vaříme si k obědu luxusní bramborovou kaši s párkem. Alda výrazně přehodnotil přístup k vábničce na sobi slovy my tě nemít tak tu nebýt J . Objevujeme úžasné zázemí, všichni se nemůžeme dočkat objevené teplé sprchy. J ak se později ukáže jen někteří jsou vyvolení a mají to štěstí, že jim teplá voda za 10SEK poteče. Tak se tedy vydáváme přes Visitor centrum do měděného dolu a okolních budov. Renča po prohlídce bere kolo a na necelé tři hodiny se od zbytku výpravy odpojuje.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Zbytek (Alda a Jouzouvé) navštěvují skokanské můstky, na jeden z nich – určitě ten menší – 90m vylezou, projdou si centrum města a vydají se hledat tábořiště. Na prvním smluveném místě setkání se koná nedělní seniorská párty a tak dávají Renče pomocí sms vědět, že se dnes nocuje na domluveném stanovišti č.2 u jezera. Ta se vrací z malého výletu po okolním venkově. Opravdu 99% místních stavení má červený nátěr, jsou upravována a pozemky jsou zemědělsky využívány. Na loukách v okolí se pasou ovce, koně, kozy, krávy okolí domů je upravené a uklizené. Silnice je mírně frekventovaná a na rozdíl od jižní části Švédska jsou zde už i malé kopečky. Cesta se chvílemi vlní i borovicovými lesy. Největším podfukem dne se pro Renču stávají dvě Felicie pick-upy, které se v primitivním přestrojení pomocí masky a předního a zadního znaku vydávají hrdě za Němky z rodiny WV. Alda se se slovy, každá mi vždycky zobala z ruky, snaží několik minut uhnat nebojácnou kačenu na piškoty. Kdyby pravděpodobně nebylo zbytku pohybuchtivého osazenstva okolo, podařilo by se mu to i u této Švédské holčiny. Také nás čekal první velký úkol hodný mistra provianťáka, a tím bylo přerovnání veškerých zásob jídla, které vezeme s sebou. S údivem zjišťujeme, že nám kamsi zmizela jedna přepravka. A to jsme teprve čtvrtý den na cestě. Nedočkavě také sledujeme okolí a čekáme na vhodnou příležitost k rybolovu. Přeci ty pruty nevezeme nadarmo. Zatím jsme nevyřešili ani otázku vykuchání a připravení ryby k servírování. Rozhodně to ale nebude lehké natož veselé, nikdo z nás to totiž neumí. Jsme však rozhodnuti vytrvat a příležitost na severu si zarybařit nenecháme upláchnout mezi prsty. Bohužel jezero je hojně využíváno k joggingu a jiným aktivitám a v létě zde na drsném severu ani nehrozí, že by tma ukryla čtyři pytláky na břehu. A tak při hře na koloušky stavíme propisotu (protože poprchává) přístřešek a za denního světla uleháme ve 23:00 do spacáků. Dopisujeme deník a chvílemi smíchem nemůžeme ani vrchní palubě (Jouza&Jouza) převyprávět naše právě zapsané poznámky. Komáři jsou všude kolem nás takže zapalujeme smradlavé vonné tyčinky abychom jim alespoň chviličku byli odporní a nechutnali jim. Dnes jsme najeli 258 km.

2.7.07
Den Pátý

    Vstáváme do ranní mlhy, která pokryla celé okolí a postupně ustupuje přes jezero na druhý břeh kolem sedmé hodiny. Kolem půl desáté vyrážíme do nového slunečného dne směrem na městečko Mora. Zde se každoročně koná jeden z nejnáročnějších běhů na lyžích tzv. Vasenloppen – Vasův běh, který měří přes devadesát kilometrů. Procházíme si informační centrum, studujeme profil trati a jména vítězů. U památníku je také vystavena socha Gustava Vasy s datem 1520. Ještě chvíli se snažíme najít přístup na internet (marně) a poté už hurá na medvědy! Do parku Björnen nedaleko městečka Orsa přijíždíme krátce před jedenáctou hodinou. Procházíme recepcí a dozvídáme se o krmení Rosomáků a medvědů hnědých, na které si určitě počkáme. Procházíme celým parkem s ohromnými výběhy. Naší pozornost upoutá ohromně velký (3,1 metru vysoký) Kamčatský medvěd Petr. V běhu na deset metrů podél plotu vyhráli medvědi v čele s Norbertem, s prstem v nose lehce nad Jouzkem, o tři délky a kdoví, jestli se za bukem ještě doteď nesmějí. Ještě chvíli pozorujeme mladou samici s letošními mláďaty, jak spí, hrají si, probíhají se ve výběhu a jako perličku na závěr máme možnost tyto šelmičky nakrmit. Přijíždí chovatel a rozdává nám jakostní pomeranče a mrkve, chvilku se to v nás pere, vitamíny by se po pěti náročných polárních dnech docela hodily ale nakonec v nás vítězí láska ke zvířatům a ovoce taháme z kapes a házíme jim ho do výběhu, přeji je nenecháme umřít hlady. Každopádně oni nám nazpět nic neházejí, hodinky ukazují pomalu třetí hodinu a my bychom taky rádi něco snědli. Vaříme rychlé ale výborné těstoviny s boloňskou směsí dochucené kukuřicí a bazalkou. Užíváme si pohodu a vstřebáváme zážitky z celého dopoledne. Jouza starší klimbá a se slovy pohoda tabáček protrhává zpuchřelou textilii kempinkové židličky. Sedí zaklíněn s koleny pod bradou téměř na zemi. My se smíchy pomalu válíme. Tuníme nový nepoužitelný kus nábytku v použitelný a vyrážíme. Při startu Renča s Aldou předvedou téměř akrobatický nástup za jízdy do Pepinky. Alda se po tomto výstupu obává, zda zranění, které utrpěl nebude mít vliv na funkci …… kuchaře.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Jouza usedá za volant a za připomínek vzadu odpočívajících se nedá odradit od tréninku jízdy s hnojem – čili brzda, plyn, ostrá pravá, ostrá levá. Omláceni na duši ještě jednou kufrujeme, řidič ani navigátor za to nemůžou. Dřevění medvědi a drahá nafta rozhodí pozornost i zdatnějších a trénovaných jedinců. Ale zápis si tímto vysloužili, medvěda jsme díky nim viděli i zezadu. Již delší dobu chceme natankovat ale čím déle jedeme, tím jsou ti hajzlíci dražší a dražší, volíme taktiku vyčkávání do poslední kapky. Nu což, kanystr máme plnej a první trénink v Sassnitzu na mostě ukázal, že si to můžeme dovolit. Úspěšně přehlížíme a tím pádem zapomínáme oslavit i jubilejní dvoutisící kilometr naší cesty. Míjíme křižovatku návratu, kterou za několik málo dní znova projedeme schováváme prozíravě plnou plechovku Gambrinusu. Akce musí být rychlá a nenápadná, proto z našeho středu vybíráme nejschopnějšího a se svými 193 cm, nejmíň nápadného jedince, který ukládá na frekventované silnici artefakt pod veřejné osvětlení. Hledáme kemp na poloostrově pracovně nazvaném Šťovík, který objíždíme do kola a nakonec dnešní 402 km dlouho etapu ukončujeme v kempu se zatím nejlepším zázemím naší výpravy. Teplé sprchy, čisté toalety a korýtka na mytí nádobí taktéž s teplou vodou jsou samozřejmostí. Na druhém konci kempu je malinké přístaviště plachetnic a majáček. Utopenci mizí v pánské části výpravy, zatímco Renča se trápí ještě hodinku na kole. Kolem půlnoci uleháme do auta a přístřešku.

3.7.07
Den Šestý

    Vstáváme, světe div se, opravdu s budíkem v sedm hodin a třicet minut. Vychutnáváme si snídani na břehu jezera za ostrého slunečního svitu, je 17°C a vše nasvědčuje tomu, že bude teplý den. Balíme, myjeme nádobí a v půl deváté vyrážíme vstříc dalším zážitkům. Dnes, půjde-li vše hladce, opustíme Švédsko. První zastávkou by měly být rytiny z doby kamenné v Glöse. Navigátor nás naprosto přesně vede podle spolehlivé mapy tak daleko, že si děláme několikakilometrové kolečko na štěrkové cestě v lese, a u vytěženého dřeva naše bloudění naštěstí ukončí kamion resp. řidič, který jej zde nakládá. Z bludného lesa nás vyvádí a ukazuje správnou odbočku . Za chvíli už jsme na cestě k potoku, kde je na kamenných deskách vyryto stádo losů asi z roku 4000 př.n.l. V blízkosti rytin je také k nahlédnutí zrekonstruovaná chýše z doby kamenné. Muži z naší polární výpravy se snaží o návrat k životu v dané době a předstírajíc odchod na lov zavírají Renču v chýši poblíž ohniště. Prohlížíme si také repliky lyží, saní a sněžnic. Přes silnici se ještě pouštíme kousek do lesa, kde je výstava na téma lovu losů do pastí. Jdeme po jedné z migračních cest losů a skutečně postupně nacházíme dvě pasti. Zde také začíná epizoda, která příznačně začíná slovy:“Pane Jouzo, vy jste tankoval?„, jejímž hlavním hrdinou a producentem je Jouzek. Vše končí nacpaným pytlíkem od tatranek v nádrži a později nákupem univerzálního (jak se později ukáže trošku pochybného) víčka na pumpě o pár kilometrů dál. V poledne přijíždíme k vodopádům Riftafalet. Jak se zdá podle ruchu na břehu jedná se o vyhledávané místo vodáků. Míjíme skupinku v neoprenu oblečených švédů ale to už slyšíme z dálky hukot vody. Vodopád je poměrně členitý, burácí a v dostatečné blízkosti je osvěžující sprškou jemných kapiček. Děláme společné foto a jdeme se podívat ještě trošku dolů po proudu, kde jsou zavěšeny branky pro vodní slalom. Velíme do tanku v tank a míříme do hor. Naším cílem je lyžařské středisko Åre, kde v únoru vybojovala Šárka Záhrobská zlatou medaili pro české lyžování. Kousek před městem ale ještě svezeme švédského stopaře, lyžaře a pracovníka call centra, který spěchá do práce. Poprvé také uplatňujeme píšťalku, to když ho upozorňujeme na skutečnost, že jsme ho o tři sta metrů přejeli ale jsme připraveni ho vzít. S německým turistou a evidentně fanouškem lyžování si u dolní stanice lanovky povzdechneme nad skutečností, že nám nad hlavami visí pouze plakát Anjy Pärsonové. Ve městečku vládne čilý stavební ruch a tak jen nabereme v íčku mapku a ještě kousek se šplháme k nejvýš položenému hotelu ve Švédsku (590 m.n.m.) Sjezdovky jsou posety downhillovými tratěmi a sjezdaři každého věku a pohlaví na celopérech. K obědu si mažeme chleby, dojídáme poslední zeleninu, balíme batohy s oblečením a vyrážíme pěšky k horní stanici lanovky. Aldovi se nechce věřit, že půjdeme po sjezdovce nahoru má chuť se po prvních 500 metrech otočit, po 1km s námi nemluví a po 2km plive plíce a peprně nadává na kopce, které taky mohly být přeci v údolí, alespoň kvůli němu. Nakonec ale vytrvá a jako správný seveřan se nevzdává. Nakonec vyloudí úsměv na dolů scházející důchodce, nastartuje motor, který spaluje tuky, řadí třetí rychlostní stupeň a pádí kupředu. V sedlech ještě leží sníh, vidíme jezera široko daleko, chvílemi se nám otvírá také pohled zpět do Are. Hned za první mezistanicí lanovky a po nevěřícných pohledech předtím z kopce jdoucích je ním jasné, že zde se chodí spíš dolů. Osamoceni stoupáme nahoru kamenná pole se střídají s travnatými pláněmi, čím jsme výš a výš přecházíme i pole sněhová. Vyznačenou trasu jsme ztratili hned ze začátku a tak jdeme po červené sjezdové trati pro cyklisty. Dnes je pro ně vršek zapovězen a tak za celou hodinku a půl tvrdého výstupu nepotkáme ani živáčka. Nahoře na vrcholu StormKöket ve výšce 1274 m n.máme nastoupáno přibližně 700 výškových metrů. Utíkáme se před větrem schovat do útrob konečné stanice lanovky. trošku se najíme, napijeme a čeká nás závěrečná část výstupu. Kamenitá stezka na vrchol Areskutans je sama o sobě náročná, nám však k tomu fouká i velice silný vítr.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Ochlazuje se a tak bereme mikiny, šusťákové bundy a čepice. Jsme nahoře v 15 hod 30 minut a rychle bereme za vděk přístřešku kde jsou ve dřevě vyryty vrcholové údaje i některých výprav před námi. Neleníme a ihned potom co se posilníme čokoládovou tyčinkou vrýváme do dřevěného trámu také náš vzkaz. Děláme skupinové foto a mažeme rychle dál po hřebenu, honem do závětří. Výhledy byly neskutečně krásné a daleké ale vítr nám byl silným nepřítelem, dlouho jsme se nezdrželi. Náročný výstup tak během chvilky střídá tvrdý sestup. Panuje uvolněná atmosféra a padají první vtípky. Jako kamzíci skáčeme dolů po kamení a ihned poté co nejmenovaný člen naší výpravy úspěšně skočí do podmáčené trávy a je až p kraťasy od bláta zažíváme nejkrásnější chvíle od počátku naší polární výpravy před šesti dny. Přibližně 500metrů vzdušnou čarou pod námi zahlídneme stádo sobů. Následuje úprk, uvědomujeme si, že vítr fouká od nich k nim, že nás nemohou cítit. Přiběhneme k malému zlomu, kde je vidíme v celé své kráse. Stádo je rozděleno na dvě části. První, pravděpodobně samice s mláďaty v klidu pokračuje dál, přes sněhové pole, kde se chvíli zdržují. Samci vteřinu co vteřinu větří směrem k nám ale poté pokaždé v klidu vykračují spodní částí sněhového pole, pomalu krok za krokem, dál dolů do údolí. Těžko říci na jak dlouho jsme byli diváky této podívané. Nevěřícně na sebe zůstáváme koukat a Jouzkovi, který stádo první zahlídne hlasitě a hrdě sdělujeme, že si tímto odčinil veškeré kufrování a vysloužil si svůj první velký kladný zápis do Deníku výpravy. Ještě několik minut jsme ohromeni a promítáme si zážitek před očima, diskutujeme tom, co jsme viděli a shledáváme první nedostatek v připravenosti. Stále si pleteme sobi a losi, Alda předstírá, že má načteno, a že má jasno. Ještě chvíli se hádáme a uznáváme, že má jasno. Úspěšně si pak zbylí členové výpravy pletou pojmy s dojmy, losi se sobi, ještě několik hodin! Hřeben se stáčí zpět do sedla a naše cesta je zakončena strmým klesáním podél sjezdovky. Po čtyřech hodinách utaháni ale spokojeni s vysokohorským výkonem naskakujeme do Pepinky. U hotelu ještě chytáme wi-fi přístup na internet a tak odpočíváme a postupně posíláme domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny vzkazy a fotečky z cest. Po šesté hodině vyrážíme směrem na Norsko. Cestou ještě zastavujeme u druhých vodopádů tohoto dne Tannforsen. Tento vodopád je mnohem vyšší a masivnější. Rozbouřená voda padá rychlostí kolem 700m3/s dolů aby se o padesát metrů dál mohla jako poklidná říčka vlévat nevinně do dalšího z rozlehlých švédských jezer. Čteme si o historii medvědího kamene (Björnstenen), který ještě na jaře roku 1992 rozděloval vodopád na dvě části. Při Aldových parodiích Buriana se při cestě nazpět k autu zase, již poněkolikáté dnes a stejně jako každý den výpravy, smějeme od srdce! Dnes k večeři vaříme rýži se zeleninovým tomatovým mixem s tuňákem. Na cestě do Norska ještě tankujeme do plné nádrže a přejíždíme hranice. Hledáme kemp k přenocování ale v okolí Trondheimu se nám family camping zdá pekelně drahý. Chvíli tedy bloudíme podél pobřeží a při západu slunce, pár minut po půlnoci, usínáme. Jouzové na zadní plošině, Alda na sedačkách a Renča na svém oblíbeném místě na střeše. Ráno plánujeme brzy stávat abychom stihli v Lonely Planetu zmíněný Trondheimský rybí trh. Je teplá noc a červánky nad obzorem jsou romantickou tečkou za náročným, 352km dlouhým, dnem.

4.7.07
Den Sedmý

    Vstáváme brzy a to do teplého norského rána, chceme stihnout Trondheimský rybí trh. Vyrážíme v sedm hodin. Hned nacházíme místo k zaparkování u centrálního nádraží nedaleko přístavu. Poučeni ze Stockholmu a také proto, že nemáme ani jednu norskou kačku, neplatíme nic a zdržujeme se pět hodin! Město je tiché, ještě spí. Jenže rybí trh taky, ten otvírá celkem překvapivě až v deset hodin. Míříme tedy do centra, cestou vybíráme v bankomatu. Kluci se otáčí za téměř každou sukní a konstatují, že se jim Norsko začíná po trošku rozpačitém začátku líbit. Trondheim, bývalé hlavní město a po Oslu a Bergenu třetí největší, se teprve začíná probouzet. O jediný rozruch se v osm hodin ráno postarají běžci připravující se na svůj běh poklusem všude v uličkách. Epicentrem města je náměstí Torget, zde pod dohledem samotného krále Olafa Trygvassona na sloupu už je připravován ovocný trh. V informačním centru se vybavujeme letáky a mapkou. Prohlížíme si sochu místní vyhlášené uklízečky a vyrážíme ke katedrále Nidaroskatedralen. Jedná se o největší středověkou stavbu ve Skandinávii. Byla vybudována koncem 11.století. její západní fasáda je poseta sochami biblických hrdinů a norských biskupů a králů. V blízkosti je arcibiskupství a jeho okolí je těsně po půl deváté liduprázdné. Chvíli zůstáváme na lavičkách a píšeme smsky domů dokud se na náměstí nevynoří početná japonská skupina (někteří členové naší výpravy v nich rozpoznali severokorejce na dovče). Ještě uzavíráme sázku zda desetiletá holčička, jenž v ruce drží jednookou zrcadlovku, umí fotit. Poté co započne sérii nikdy nekončících snímků jedním stiskem spouště se s úsměvem na rtech vydáváme do arcibiskupství. Zde je také státní vojenské muzeum, které otevírá za necelou půlhodinku. Alda se nedočkavý vrhá po hlavě do hlavně. Děla totiž zdobí vchod do muzea. Chvilku lelkujeme odhodlání vyčkat otevírací hodiny, přichází však panna klíčnice, které se nás zželelo a otvírá nám o chvilku dřív. Prohlížíme si staré meče, brnění a kanóny. Seznamujeme se s historií dánské vojenské základny, která se zde nacházela (1700-1900) a při Aldově fundovaném výkladu a osvětě si prohlížíme výstavu věnovanou II. Světové válce v Trondheimu. Vcházíme na malebný červený staroměstský most Gamle Byro, ze kterého je krásný výhled na Bryggen, řadu skladišť u řeky pocházejících z 18. a 19. století. Poté, co Jouzek s Aldou zaznamenají přímý zásah do čerstvého červeného nátěru mostu, se bavíme pohledem i na ostatní červené turisty a turistky, které o tom na druhé straně u obchůdků s pohledy nemají ani páru. Zjišťujeme jak moc je Norsko drahé, a kafe odkládáme na neurčito. Podél další rarity, výtahu pro cyklisty, vybíháme na pevnost Kristiansen. Tu za druhé světové války používali nacisté jako vězení a popraviště pro členy norského odboje. Při vchodu do pevnosti upoutá naší pozornost skupina vojáků, kteří zde nacvičují palbu z děl. Z ptačí perspektivy si prohlížíme Trondheim a po epizodě, při které by se hodil dalekohled pánskému osazenstvu scházíme zpět do centra. Dáváme si rozchod. Jouzové navštěvují sportovní obchod, již otevřený rybí trh a Renča s Aldou se snaží vyřešit problém se špinavým senzorem fotoaparátu, píší pohledy a procházejí si pěší zónu. Při společné debatě se shodnou na tom, že město a okolí vůbec je plně globalizováno.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

V přístavu se snažíme připojit na internet k alespoň z jedné jejich bezdrátových sítí ale marně. Alda vyhlašuje Trondheimskou Wi-fi síť, kterou se mimo jiné také chlubí v průvodci, za vopruz roku. Míříme na sever „naší“ E6tkou. Nedaleko městečka Namsos se teplota přes 29°C nedá vydržet, autě se vaříme, a taky jsme trošku nedospalí. Stavíme u jednoho z fjordských pobřeží a dáváme si po obědě siestu. Voda příjemně ochladí, chlapi na chvilku usínají. Začíná odliv i na fjordu je docela znatelný. Balíme a po páté hodině vyrážíme, zase pro změnu na sever. Cesta už tolik neutíká, silnice se klikatí podél fjordu, projíždíme tunely a mosty, nahoru a dolu, pořád dokola. Navigátor konečně prohlašuje náš atlas na vítěze ceny nejvíc napikaču a Alda bere po pár hodinách Norsko na milost, otvírají se před námi ohromující výhledy. Stavujeme se v kempu, kdes úmysly se projet na čtyřmístné drezíně zjišťujeme, že je jen dvou místná, šlapací a ještě pekelně drahá. Kupujeme tedy v místním kiosku nálepku pro Pepinku s losem, sprchujeme se (někteří za pět norských teplou vodou a inženýři, techničtější typy, studenou za deset švédských) , čepujeme sladkou vodu osvěžení se vydáváme směr daleký sever. Hned na prašné cestě za plotem místního letiště vidíme prvního losa! Je to kusanec ale celý zmatený a naháněn letištní hlídkou směrem od plotu a kempu mizí v lese. V půl jedenácté přijíždíme do městečka Solstad odkud nám za pár minut jede trajekt napříč fjordem. Kvitujeme super cestovku Jouza travel. Za chvilku se naloďujeme a užíváme si chviličku relaxu na lodi. Jouzek má hlad a tak si v kantýně kupuje večeři. Za deset minut, těšně před příjezdem do přístavu, je zahájena výprodej jídla a tak se nají i Alda s Renčou za deset. Smějeme se až se za břicho popadáme, Jouzek si s pláčem taky dává ještě jeden výprodejový kousek! Vyjíždíme směrem na Torghattan děravou skálu. Na druhé straně je příroda ještě krásnější a malebnější. Jak objíždíme pobřeží míjíme upravené louky, otvírají se nám výhledy přes vodu na protější pobřeží a hory. V nízkém listnatém lesíku těsně u silnice jsme zahlídli dalšího losa! Neleníme a na prašné cestě otáčíme auto a vracíme se pomalu zpět, bohužel už se trošku vzdálil a poté co otevřeme dveře zavětří a utíká do lesa z našeho dohledu. Nabíráme tedy zase správný směr a pár set metrech vidíme na louce dalšího (nebo možná toho samého utečeného, kdo ví). Stavíme na odbočce, otvíráme dveře a Renča s foťákem vyráží ulovit pár pěkných záběrů. Los je ale poměrně daleko, přeci jenom jsme něco četli o vábničce v průvodci. Tak tedy ačkoliv Alda kryje záda kapesním nožíkem, neodvažujeme se blíže. Los nás ještě chvíli pozoruje a pak ladnými skoky mizí v dáli. Jouza travel má přeci jen něco do sebe, všechno šlape jako hodinky. Jedeme podél pobřeží ještě asi hodinku, cesta se klikatí, pokaždé se nám otevře nový a nový pohled slunce nízko nad obzorem, hory, lesy a moře. Přejíždíme zvláštní a vysoký most do zatáčky a hledáme místo k přenocování. Tři malé norské holčičky na nás vykuleně hledí ale skvělou angličtinou trošku plaše jsou proti, když se jich ptáme, jestli smíme zůstat na krásné posekané, pravděpodobně jejich, louce u moře. Nedaří se ještě několik kilometrů a tak dojíždíme až přímo kempu v Troghatttanu. Je půlnoc a tak se rozhodujeme zůstat, nic dalšího hledat nebudeme. Nejenže kemp není drahý a teplé sprchy není třeba platit, je tu i přístup na internet, malá kuchyňka a také pračka. Jouza starší skáče do moře a proplouvá si zátoku. Vaříme večeři, posíláme domů maily a kolem druhé hodiny unaveni usínáme za zvuků mořských vln narážejících na pobřeží. Dnes jsme najeli 404km po náročných klikatých fjordských silničkách.

5.7.07
Den Osmý

    Vstáváme do dalšího slunečného norského dne kolem osmé hodiny. V poklidu vaříme snídani a splétáme plány na dopoledne. Není kam spěchat času máme habakuk. Jouzové se půjdou podívat do děravé skály Torghatten, Renča se projede na kole a Alda vyřídí emaily, pohlídá prádlo, které dáváme do pračky a postará se o oběd. Už od Náchoda se těší jako malé děcko na brambory. Sraz u auta máme na půl dvanáctou. Scházíme se už v jedenáct ale zdá se, že máme nabouraný časový harmonogram. Může za to prádlo resp. pračka, která než se uvolnila trvalo to asi hodinku a naše prádlo se bude taky prát taky asi hodinku a tři čtvrtě. Čekání na oběd si krátíme úklidem, počítáním zásob a vyprávěním zážitků z dopoledne. Po výborném párku s brambory alá Alda balíme. Vytváříme také spleť ze šňůr pro sušení právě dopraného prádla, které se budeme snažit cestou usušit. Venku je opravdový hic, kdo by kdy věřil, že jak pojedeme víc a víc na sever, bude nám větší a větší vedro! Alda skáče číst… přemýšlet … spát mezi sušící se směsici. Cesta je tak klikatá, že se nedá psát ani deník, stahovat fotky a tak si pouštíme muziku pro dobrou náladu. Nezapomněli jsme!!! Slavíme třítisící kilometr a pobízíme Pepinku do dalších tisíců slovy jen tak dál holka. Napojujeme se na silnici E6 a mastíme jí na sever. Ve vesničce Holijande míjíme dva cirkusové stany. U jednoho se srocují davy, druhý je opuštěný. Cestou si také odskakujeme k peřeji Mjonsen ?? Kde pod stresem z nedostatku jídla závidíme srovnané zásoby Skotského autokarového zájezdu. V Mo i Raně si dáváme siestu u benzínky. Jouzek koupil noviny a tak si dáváme rychlolekci norštiny. Koukáme na počasí, máme stejnou teplotu jako Řecko a vyšší než Londýn. Prostě Jouza travel začíná být aspirantem na nějaké ocenění. Chvilku kroužíme po Mo i Ranských kruháčích než trefujeme správný směr k ledovci Svartisen. V kiosku s informacemi se dozvídáme kudy k ledovci (nejsme přeci Maňáci abychom čekali na první ranní lodičku. Jouza vede ještě milou konverzaci o ledovci s majitelkou. Děláme válečnou poradu a po hlasování 3:jednomu ženskému hlasu v osm hodin vyrážíme vstříc novým zážitkům, podél jezera, za ledovcem. Někteří členové naší výpravy podcenili obuv, nechali odpočívat trekové boty v autě a tak si asi při čtvrtém překračování vodopádu morkou nohou trhají pomyslné vlasy z plešaté hlavy.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Vůbec cesta kolem jezera má osm kilometrů a to né ledajakých. Jdeme mokřinami, houštím, přeskakujeme několik vodopádů ale pořád se držíme při pobřeží jezera. Prodíráme nástrahami pravé norské džungle asi hodinu a čtvrt. Je to docela náročná procházka ale kupředu nás ženou myšlenky na ledovec, všichni jsme zvědaví. Je prý druhý největší v Norsku, údajně snad i druhý největší v Evropě. Potkáváme mladou skupinu rakušáků, kteří se s námi na chvilku dávají do řeči. Vypadají unaveně ale snad je potěšíme, když se od nás dozvídají, že do kempu to není ani hodinka cesty. Nás trošku vyděsí svými čísly o náročném výšlapu. Nicméně nepropadáme trudomyslnosti. Kolem vodopádu, které protékají dírou ve skále vybíháme nahoru. Jdeme dlouho po skále, na kterém před několika stovkami let byl ještě ledovec a první co cítíme těsně předtím než poprvé ledovcový splaz zahlídneme jsou závany ledového vzduchu. Cestou nahoru se tedy ještě přioblékáme. Držíme se rad rakušanů a podél mohylek stoupáme. Splaz je neskutečná masa ledu plného trhlin, pod kterou sníh odtává a protká až do jezera. Šplouchání je slyšet. Kluci chvilku sbírají odvahu ale nakonec si jdou sáhnout. Renče se až zatají dech, když je vidí jak malincí a bezbranní proti tomu kolosu jsou. Děláme společné fotky. Jouza si, jak později na fotce zjišťujeme, na sebe vzal masku fotbalisty Horvátha. Sedíme vedle ledovce v okouzlení. Polární kruh je od nás vzdušnou čarou necelých osm kilometrů a tak rozebíráme diskusi na téma polární den a polární kruh. Jouza se nám za pomoci hlavy, klíčenky a možných i nemožných pohybů snaží vysvětlit, otáčení zeměkoule, sluneční paprsky a jejich směr a lámání. Docela se nasmějeme, chvílema nemá dost rukou a nohou aby celou tu sluneční soustavu okoučoval. Ale snad jsme všichni pochopili o co vlastně jde. V jedenáct hodin, když už se dávno sluníčko schovalo za okolní hory, se vydáváme na sestup. Míjíme značky, které ukazují jak ledovec ustoupil od roku 1980. V přístavišti dáváme svačinku, Jouza chytá nedaleko v křoví kabelovku. Vůbec se nám nechce zpět do houští. Kluci toho mají chvílemi plné zuby, vtípky už šli trošku stranou. Přesně podle rozpisu naší uznávanou cestovou o jednom muži přicházíme do kempu v jednu hodinu v noci. Alda padá za vlas na zadním sedadle, Jouza se jde konečně oholit, Renča si dává očistu v ledovcovém jezeře. Všude jsou kolem hovada a komáři, mrtví však usínáme jen co zalezeme do spacáků. Jak později Alda glosoval usnul na půl cesty spacákem. Dnes jsme díky našemu super řidiči najeli pohodových 295km a nachodili náročných cca 20km.

6.7.07
Den Devátý

    Vstáváme po desáté hodině opět do slunečného a velmi teplého dne. Hned o rána nám život znepříjemňují komáři a hovada. Noc byla jedna z nejchladnějších co jsme dosud zažili. Rakušáci, které jsme včera večer potkali na cestě u jezera odjíždí a ptají se jak ledovec. Prohodíme pár slov a loučíme se. Renča má od rána, co slezla ze střechy, špatnou náladu. Probíhá očista u jezera a vaření polévky k snídani. Čepujeme pitnou vodu a úprkem, celí poštípaní, mizíme. Při vjíždění na hlavní silnici jsme měli málem nehodu, náš jinak skvělý a pozorný řidič Radko přehlédl zleva jedoucí tranzit naložený pražáky. Pomalu míříme po arktické dálnici na náhorní plošinu.. Vzduch se trošku ochladil, jsme ve výšce kolem 600m n.m. ale okolo se drží sníh. Ve 12:39 na 66°33´severní zeměpisné šířky protínáme polární kruh. Proplétáme se stovkami mohyl a mohylek, zapisujeme náš záznam na jeden z kamenů té největší mohyly tak jak to udělali už stovky lidí před námi. V suvenýrech nakupujeme certifikát, píšeme pohledy a odpočíváme. Toto místo má zvláštní magickou atmosféru a nádech.Ještě chvilku si ten pocit vychutnáváme ale cítíme přeturistováno a tak velíme odjezd, směr sever. Po již staré známé E6tce sjíždíme do zeleného svěžího Nordlandu. Vaříme rýži s tomatovou omáčkou, kterou Alda nezapomene již klasicky oglosovat slovy nebe v hubě. Renča má pořád špatnou náladu. Pokračujeme dále k přírodnímu fenoménu Saltstraumen. Jedná se o úžinu, která je dlouhá 3 km a široká 15m, kde slapový proud způsobuje to, že se jeden fjord vlévá do druhého. Výsledkem je vířivý vodní chaos, v němž se nejdřív na jednu a pak na druhou stranu mele přes 400 miliónů kubíků vody.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Přicházíme asi hodinku po nejsilnějším proudění. Víry jsou stále velmi patrné. Sedíme na pobřeží a sledujeme stále se měnící scenérii, po chvíli naši pozornost na sebe strhnou rybáři. Ti čekají na svou příležitost, třpytkami lákají dravce. Asi po hodince pozorování jsme viděli dva utržené vlasce, jednu skoro utopenou manželku rybáře, jednu omylem chytlou rybu za ocas a jeden docela slušný úlovek, akorát tak k večeři a spoustu nahození. Kluci už jsou celí natěšení na jejich rybářskou zkušenost, jen se stydí vytáhnout nádobíčko teď a tady, to aby neshodili ostatní rybáře okolo, tak si věří. Po sedmé hodině nastává období nejklidnější hladiny a začátek přelévání vody na druhou stranu. Po chvilce tedy nasedáme do vyhřátého auta a pokračujeme dál přes město Fauske do Bodo. Lehce nacházíme přístav, zjišťujeme zítřejší odjezdy ale hlavně také cenu. Ta je hodně vysoká. Vyšší než jsme čekali a tak máme celý večer o čem přemýšlet. Cestou do kempu kolem letiště ještě nakupujeme chleby a nějaké další základní potraviny do zásoby. Zítra míříme na Lofoty a tam čekáme ceny ještě vyšší než ty astronomické zde. Kemp nacházíme krásný, u pobřeží s výhledem na zasněžené vrcholky. Prozíravě večeříme a celí nedočkaví se chystáme konečně také nahodit naše vypůjčené chorvatské pruty do moře. Návnadou nám bude zbytek paprikáše. Chleba nás přeji jenom dnes stál dost peněz. Po chvilce snažení, kdy naštěstí nikdo nepřišel k úrazu měníme taktiku. Jako třpytky nám v lovu dravců v zátoce a klidné vodě poslouží zátky plechovek od piva. Ještě chvíli se u prutu střídáme než trháme vlasec a jdeme spát. Ono to rybaření asi nebude taková legrace jak to vypadá. Pruty jdou zase hezky do rakve na střechu a my po bezvadné teplé sprše míříme do spacáků. Renča ještě píše deník a když jde spát, ještě vyfotí v 1:30 minut východ slunce. Lidé z kempu sedí všude kolem na kamenech a scenérií pozorují. Noc nepatří k nejteplejším ale to nevadí, jen kdyby tolik nefoukalo. Alda i Renča z přístřešku jsou každou chvíli vzhůru. Jouzové v klidu spí na palandě. Dnes jsme najeli 281km.

7.7.07
Den Desátý

    Vstáváme v osm hodin do větrného a celkem chladného dne. Po noci hrůzy, kdy nás bičoval silný vítr a fackovala plachta od příbytku si už na snídaní si oblékáme dlouhé rukávy a dlouhé kalhoty. Kluci trošku hudrují musíme totiž šetřit chlebem a tak jsou ke snídani cornflakesy s mlékem, kterého máme opravdu hafo. Balíme a vyrážíme do nedalekého norského leteckého muzea. Otvírá nám Donatella Erekcionová v pyžamu, u které za několik málo vteřin k potěše pánského osazenstva také kupujeme lístky. Muzeum je rozděleno na část civilního a vojenského letectví. Rozkládá se na obrovské ploše. V první vojenské části je ve svém živlu Alda zato druhou část, zejména pak kompletní kontrolní věž si užívá Renča. Sledujeme pár přistání letadel z nadhledu dalekohledem. Těsně před odchodem si tak pořádně užíváme interaktivní část muzea, kde se u vzduchového tunelu střídáme při řízení modelu letadla, zkoušíme co všechno umí proud vzduchu, jak vzniká vztlak atp. Po dvouhodinové prohlídce si na parkovišti dáváme rychlý oběd a připravujeme prostor pro hru na schovávanou. Rozhodli jsme se snížit cenu trajektu schováním dvou odvážných členů naší výpravy, později prý také hrdinů, do útrob pussy vagonu. Přejíždíme městečko Bodo za stálé prosby schovaných o trošku vzduchu. Naštěstí dnes opravdu není teplo a tak jim nehrozí smrt přehřátím, mrazem ani hladem. V Přístavu je narváno a po chvíli se dozvídáme, že se na trajekt ve dvě hodiny téměř stoprocentně nevejdeme. Kluci vylézají z úkrytu a spřádáme plány na odpoledne. Další trajekt nám jede až v 17:45. Řadíme se do fronty a domlouváme se. Kluci si na chvíli skočí na internet vyřídit poštu a do centra města na procházku a Renča si dá vysokohorskou etapu po okolních vysílačích a k jezeru. Poté používáme stejného české fíglu a naloďujeme se. První část plavby trávíme na palubě a za slunečního svitu pozorujeme okolní pobřeží a ostrovy. Když se ochladí a vjedeme na širé moře tak zalézáme dovnitř si trošku odpočinout. Poseidón je však dnes proti a trajekt v neklidné vodě naráží do vln, se kterými se dobré dvě hodiny statečně pere.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

V devět hodin přirážíme k Lofotským a velice chladným břehům. Jedeme se podívat na místní raritu, do městečka Å. Fouká silný a studený vítr od jihu. Na parkovišti si v pussy vagonu děláme večeři. Ačkoliv se nám zásoby rapidně tenčí a my víme, že máme šetřit, dáváme si k dnešní večeři, jako správní frajeři, dva chody. Fazole v tomatové omáčce a čínskou polívku. Na parkovišti se ještě dáváme do řeči s čechy, kteří taky pěkně naložení kempují u cedule no camping. Prý si nás všimli už ve Švédsku. Jenže Lofoty jsou, na rozdíl od nás, jejich konečnou stanicí, budou doma o pár dnů dřív než my. Za asistence racka „follow me“ si prohlížíme sušené tresky a jejich hlavy. Visí všude kolem a kdyby se dal pach přenášet elektronicky taky by jsme vám dali trošku ochutnat protože ten smrad byl fakt výstavní , tak aby si ho čtenář našich zážitků taky užili. Sledujeme rod místních usedlíků Boa, tak jak jdeme podél jejich domů na kůlech a radši nemyslíme jak moc je několik set let genových výměn ovlivní. Cestou k molu Finové ožralí jako duha žádají Radka staršího o vyfocení, ten tedy skládá svou zkoušku. Výsledek se však dozví jen finové až vystřízliví. Oblečení v mikinách a bundách míjíme se smíchem místní v kraťasech a tričkách. Z mola je krásný pohled na městečko, třpytící se vodu v zátoce, plachtící racky a hory, za které zapadá slunce. Jedeme podél pobřeží hledat nějaké místečko, kde dnes večer přenocujeme. Asi o půlnoci se nám podaří najít skvělé místečko na pláži alespoň trošku v závětří. Renča si nálezem vysluhuje od všech zbylých členů výpravy zápis do deníku. Jouzové si ještě jdou na noc zaplavat zatímco Renča a Aldou jsou po těžké noci úplně vyřízení, stavějí stan a za uštěpačných naprosto úplně zcestných poznámek, později přicházejících spolucestovatelů usínají. Ale ne na dlouho. V noci fouká velmi silný nárazový vítr a i se stanem to pěkně cvičí. Pořád je to ale lepší než předešlou noc, nic nás nefackuje. Sluníčko dnes, poprvé za celou naší cestu, nezapadá. Ani se nedotklo obzoru, stěhuje se podél něj aby po jedné hodině zase začalo stoupat. Noc je teplá. No a dnes jsme také najeli rekord naší výpravy celých krásných a pohodlných 48km.

8.7.07
Den Jedenáctý

    Jedenáctý den, dnes se naše výprava přehupuje do druhé poloviny. Vstáváme kolem deváté hodiny do větrného ale teplého dne. Nikdo v noci nikam neulítnul ani ze stanu ani se stanem ani z auta ani s autem. Snídáme na pláži, kluci se jdou ještě vykoupat a pohoupat do vln. Dochází nám voda a tak se snažíme cestou k našemu prvnímu z dnešních cílů načepovat. Daří se až kousek z městečkem Eggun, kde se také vyloďujeme ke kratičké procházce podél pobřeží k pevnosti, za zabaleným a určitě cenným balíkem určeným do Bodo (později zjišťují průzkumníci výpravy, že se jedná o polystyren). Vítr trošku ustal a je opravdu teplo. Alda podlehl a jako poslední si holí pravý polární desetidenní plnovous. Vaříme si o obědu rýži s tomatovým tuňákem, děláme kontrolu zásob a píšeme Tandemu, který se k nám brzy připojí smsku se seznamem k nákupu. Jestli to všechno, jak slibuje, nesní na Ruzyni, budeme mít jídla až do konce naší dlouhé cesty dostatek. Ještě se jdeme vykoupat do sladkého jezírka pod horou, kterou jsme si předtím při procházce vybrali. Kluci skoro vyměkli ale nakonec i oni skáčou do vody. Blbneme a děláme pár podvodních fotek. Je to příjemné schlazení. Cestou zpět k autu si příjemně popovídáme. Balíme, loučíme se s francouzskými kolegy, kteří s námi na parkplatze sdíleli odpadkový koš. Renča si původně chtěla dát lofotskou etapu do Svolvaenu ale po úspěšném rozlomení objímky zase kolo uklízí a bere za vděk pussy vagonu. Alda v zadu na palubě přemýšlí a Renča usíná na zadním sedadle. Zastavujeme u karibské pláže s blankytně modrou až kýčovitou vodou a Jouzové se jdou vykoupat.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Teda Jouza senior se jde vykoupat, junior dělá jen velká ramena dokud se mu ledová voda nedotkne stehen. V tu ránu vytřeští oči bere nohy na ramena a už se ohřívá na kameni. Na pláži je rušno, je nedělní odpoledne a norům zde za polárním kruhem je asi velké teplo. V zavřeném obchoďáku se snažíme doptat na cykloobchod leč marně. Dnes se na kole nepojede. Míříme malebnou krajinou podél fjordu na další z trajektů. Zastavujeme se na jednom z wievpointů, kde se nám naskýtá pohled na zasněžená sedla nedalekých hor, modré moře a vesničky při pobřeží. Vládne dobrá nálada. Rozbalujeme piškoty a Alda slibuje, že jestli dnes večer postavíme stan bude …. hodný a za to si vyslouží od Renči taky pár piškotů. Na trajekt je, jak se poslední dobou stává zvykem, zase pěkná fronta. V té se jíž po několikáté setkáváme se starším německým párem, který mi zvláštně ozdobený karavan. Glosováno členy výpravy asi takto: to bych chtěl mít karavan a svojí starou na něm na obrázku teda, to by milenka měla radost! První nám ujíždí a protože i dnes opakujeme fígl s tříčlennou posádkou na trajekt, Alda se peče pod spacáky aby unikl bystrému oku výběrčího. Jouzek na hodinu usíná vedle té haldy pohybujících a mluvících spacáků, občas krmených piškoty od Renči, která sepisuje deník. Jouza starší bedlivě sleduje výběrčího, na jeho znamení si Alda může vyvětrat popřípadě protáhnout zpocené kosti. Naloďujeme se ve 20:00, plavba trvá necelou půlhodinku, výprodej lodní večeře neproběhla a tak pokračujeme dál, na sever! Míjíme zde benzínky s nejlevnější naftou v celém Norsku. Zahlížíme německý karavan se starou na zádech a protože se jede pěkně, ještě chvilku pojedeme, pak nás čeká hledání místa k přenocování a večeře. Těsně před půlnocí dorážíme do městečka Sto, kde míjíme kemp a po chvilce hledání u kostela a v místních polích nacházíme super závětří nedaleko pláže. Stavíme stan, usínáme kolem druhé hodiny ranní. Dnes jsme najeli 254km.

9.7.07
Den Dvanáctý

    Před devátou hodinou nás vzbudí sluníčko a velké teplo, které se dere do stanu a na palubu pussy vagonu. Je opět krásný slunečný den, poklidu snídáme písečných dunách. Alda při ranní toaletě naráží nejen na zrezlé sudy ale také na podivné ostružiny, o kterých se o den později dozvídá, že jsou to velmi vzácné žluté ostružiny, které se v Norsku vyvažují zlatem! Vracíme se do městečka Sto, kde vyřizujeme vše potřebné k dalšímu z vrcholů naší cesty, Velrybí safari. Kvůli polskému autobusu je odjezd odložen na 16 hodinu a tak volíme náhradní program v nedalekém městečku Myre. Na parkovišti, to abychom byli styloví, nakládáme velrybu na střechu a děláme hromadné foto. Renča kupuje novou objímku na sedlovku a hned spřádá plány na další etapu po okolí, Alda se na radnici dostává na email a kluci Jouzovi jdou na pláž chytat bronz. Ve 14:30 si jdeme vyzvednout tabletu proti mořské nemoci, cestou však spekulujeme jestli se nejedná o halucinogenní tablety, po kterých kolem nás budou plavat nejen velryby ale i žirafy a sloni. Po doporučení, že by se na moře nemělo jít s plným žaludkem, pořádně obědváme vyladěnou čínskou polívku s chlebem a jdeme si poslechnout bezpečnostní pokyny před plavbou. Naše bárka se jmenuje Leonora a je jí zhruba padesát let, prý je ale ve skvělé kondici, což nám na konci výpravy vyvrátí poplachem na palubě, který spustí problémy s filtrem motoru. Každopádně se připravujeme na sedmihodinovou plavbu nejen podél Lofotského pobřeží, k proudům, kde na nás už čekají velryby Spermi. První zastávkou je ptačí ostrov, kde se ve větru prohání několik druhů ptactva od racků přes létající tučňáky až po orly běloocasé. Kapitán při průjezdu kolem ostrovů zmírní motor, tak že je slyšet zvuk několika hejn ptáků najednou. Když vyplujeme na širé moře, začne foukat a loď se monotónně houpe ve vlnách, je velká zima, navlékáme na sebe mikiny a bundy, posléze i čepice. Z výpravy jako první ( a poslední) dostává mořskou nemoc Alda, řeší to však několika čaji, hordou sušenek a družným spánkem se spřízněnou (stejně postiženou) francouzskou rodinkou. Po třech hodinách plavby a školení o velrybách a jejich druzích doplujeme konečně do míst mořského proudu, který velryby při hledáni potravy vyhledávají a kde je mořské dno také dostatečně hluboké. Všichni nedočkavě vyhlížejí, horní paluba je obsypána všemi turisty, napravo i nalevo.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Zahlížíme v dálce první velryby, které poznáme podle typického vyfukování vzduchu. Po chvilkách manévrování se kapitánovi lodi po dařilo přiblížit s první velrybě, tak na deset metrů. Motor běží na volnoběh, loď s pohupuje ve vlnách nakloněna na jednu stranu, jak se všichni mačkají u zábradlí. Velryba jakoby o nás ani nevěděla. Pluje si ve vlnách a pak se ponoří dolů do hlubin. Pak ještě jednou a zase. V průběhu jedné hodiny, jsme vyčkávali, pozorovali obzor a když někdo velrybu zahlédl upozornil kapitána, který se plnou parou k tomuto majestátnímu tvoru přiblížil a pak nás nechal vychutnat ty neskutečně krátké ale úžasné chvíle před jejím potopením. Není nic majestátnějšího než vidět hrdou velrybu jak se v poklidu potápí do mořských hlubin. Zážitek na celý život, shodli jsme se všichni a plni dojmu už to zase myslíme k břehu. Dostáváme výbornou rybí polévku, z horní paluby sledujeme frontu, mraky které se přihnaly od pobřeží a teď se derou i nad širé moře. Plujeme zase podél ptačího ostrova. Deset minut plavby před přístavem zazní na celé lodi alarm. Proškoleni se sejdeme na přední palubě a posloucháme o našem filtru na motoru. Možná šlo o skutečný problém možná jen o zpestření ze strany posádky. Vyloďujeme se přesně ve 23:00. Na parkovišti ještě měníme pár slov a suvenýry (propisku s adresou, pivo, vánočka, sušenky) s francouzskou rodinkou, se kterou se už od Švédska míjíme a domlouváme sraz na Nordkappu. Loučíme se, přejeme si hodně štěstí ,když Senior pronese historický výkřik do tmy Christmas, odjíždíme. Ještě nás čeká noční přejezd k vodopádům Mojsenvassen. Navigátor a řidič dostávají dávky RedBullů a kofeinu zatímco Alda s Renčou vzadu usínají. Během cesty se rozpršelo. V pět ráno jsme dorazili na parkoviště nedaleko vodopádů a usínáme v všichni na kopě v autě. Dnes byl den dlouhý a náročný. Ujeli jsme 354km, kolik jsme se naplavili, netušíme.

10.7.07
Den Třináctý

    Třináctý den výpravy ve znamení špatného počasí (asi jsme zhejčkaní) a příletu Vandeho. Vstáváme kolem desáté hodiny, vodopády jsou nadoslech. Je chladno, zataženo a po snídani (už několik dní jíme vločky s mlékem) začíná krápat. Balíme a sjíždíme asi tak 300 metrů ke kempu, kde si dáváme ranní hygienu, točíme vodu a jdeme se podívat na vodopády. Zde migrují také lososi proti proudu řeky, vyhlídka na ně je však předražená a tak se družíme s finským autobusovým zájezdem, obcházíme zadem budku a jdeme ještě kousek proti proudu. Míříme směrem na Tromso, kam v devět večer přiletí Vande. Předtím však hledáme pětisetleté stromy, nebo aspoň trolí les. Ani místní o něm nic nevědí, my v čele s navigátorem Juniorem Jouzou bloudíme v lese a hledáme. Přijíždíme ke stavení norského pána severních lesů, který nám dává svoji mapu a posílá nás na nedaleký trek do národního parku. Jedeme také kolem louky, na které se shromažďují davy místních. Veškeré věci dávají na hromadu doprostřed. Zvědavost nám nedá a jdeme se zeptat co se to děje. Jak nám jeden z účastníků této slavnosti vysvětluje, každým rokem se celá vesnice již několik tisíc let shromažďuje k putování po místních horách, kde loví jeleny. Teď je však trošku jiná doba a tak čekají na vrtulníky, které jim věci vyzvednou nahoru a oni pak na čtyřkolkách dorazí do hor. Sdílný lesní mužík, bravurně ovládající angličtinu, si od nás vysloužil pravé české pivečko, loučíme se a pokračujeme směrem do lesů. K treku vede však cesta přes rozbořený most. Více než 1,5tuny máme určitě, nic neriskujeme a odstavujeme se na parkoviště. Vaříme oběd a za stálého bodání nekompromisního hmyzu se začne schylovat k dešti. Někteří z členů naší polární výpravy vytahují moskytiéry. Vyrážíme, jak se později zjišťuje jen někteří v opravdovém nepromokavém oblečení.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Přesně nevíme kde jsme a tak za neustálých slibů Jouzka, hledáme cestu dolů k řece. Cestu do lesů nacházíme na konci silnice tak po pěti kilometrech a protože pořád prší, nejmenší okruh je 16 km, otáčíme a razíme zpět k autu. Jouzové ještě seběhnou dolů řece, hledat vodopády, most a kdovíco ještě. Alda s Renčou se vrací napřed po cestě. Mají si o čem povídat, cesta jim utíká pod nohami. Asi tak na čtvrtém kilometru si to Jouzové přifrčí v taxíku k nim. Potkali místní, se kterými se dali do řeči. Ti jim vysvětlili další spoustu věcí o životě v Norsku a také se jim jich promočených na kost zželelo. Bok po boku přicházíme k autu. Počasí se trošku umoudřilo. Sušíme věci a pokračujeme na Tromso. Alda s Renčou si vzadu dají šlofíka. Už zase leje jako z konve, motáme se centrem Tromso kruhovým objezdem v tunelu, mostem přes fjord, kolem katedrály až na letiště. Jouzové odpočívají v autě Vande přiletí asi za hodinku. Ostatní členové výpravy jdou na letiště hledat internet, projít se a použít záchody. Vande přilétá na malinké letiště v Tromso přesně na čas, poznáváme se (protože Jouzek zaspal),seznamujeme se a padáme si do ok. Jedeme pod most, čeká nás docela náročný úkol. Přebalit veškeré zásoby (Vande přivezl díkybohu dost jídla neumřeme hlady) ale hlavně uklidit. Některým pořádkumnejmilovnějším se to nelíbí, chvilku protestují, vzdorují a remcají u každého kusu oblečení, není však úniku, čeká nás v pěti ještě dlouhá a náročná cesta. Zastavujeme, sprchujeme se a budeme spát v kempu. Děláme si rychlou večeři - chleba s českým vandeho sýrem a protože počasí nevypadá růžově stavíme oba stany. Hory jsou obaleny mraky a je chladno. Najeli jsme 257km.

11.7.07
Den Čtrnáctý

    Už jsme na cestě 14 dní Vstáváme do teplého slunečného dne, již tradičně si dáváme k snídani vločky s mlékem, už máme jen 7 litrů J Balíme a pokračujeme jak jinak než na sever. Neprší ale mraky se v horách drží. Chvílemi se cestou prodere sluníčko ven a nádherně osvítí vesničky, zasněžené vrcholky a hladinu fjordů. Při jedné zastávce na view pointu se dáváme do řeči s velmi milým německým párem z karavanu, který nám ukazuje, jak si na jeho boku zaznamenává procestované země. Prohodíme pár slov, získáme cenné informace o Nordkappu a frčíme dál. Při hledání dnešní první zastávky si zajedeme k vodopádům Holmenes, fotíme. Přijíždíme, po jazykové lekci místního obyvatele, do bývalé hornické osady Ankerlia. Zde nás čekají pozůstatky tavírny a ostatních budov potřebných při těžbě mědi. Oslněni cedulí MonteCarlo se vrháme na hodinový výšlap do bývalé štoly. Jdeme březovým hájem plným kapradin a kopřiv, cestička se do prudkého kopce klikatí, vylezeme několik metrů pod štolou, ke které se vyškrábeme po typické načervenalé hornině s měděnými žilami (dedukujeme – John Rock nám to jistě brzy vyvrátí). Kolem se válí zbytky důlních zařízení, vozíků atd. Při vlezu do zatopené štoly stojí jeden velice zachovaný. Výhled seshora je nádherný, vidíme klikatící se cestu, okolní kopce, vodopády a řeku. Seběhneme dolů a zatímco Renča s Aldou kouzlí z šesti vajíček, trošky paprikáše a litru mléka bramborovou kaši a míchaná vajíčka ostatní členové jdou ještě chvíli zkoumat okolní lesy. Než je uvařeno, stíhá Alda prodat z nekřesťanské prachy Stalinovy slzy místním rybářům. A pokud ještě Ti dva neumřeli bolí je hlava doteď…. Prašnou cestou se serpentinami a chatrným mostem se ještě chvíli protloukáme za lepším výhledem, ten však nepřichází a tak ve tři hodiny otáčíme na sinici č. E8 a pokračujeme v dobré náladě dál. Přejíždíme náhorní plošinu s parádním výhledem na další z fjordů, ostrovy ale hlavně ledovce. Jeden z nich je naším dnešním dalším cílem.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Než se všichni vystřídáme na luxusní toaletě v restauraci okukujeme jeden z laponských stánků. Ty se začali objevovat asi před sto kilometry. Norské Laponce Jouza odsoudil za české Japonce a je vystaráno. Jejich kožešiny, ručně dělané suvenýry z paroží střídají vystavené kýčovité panenky v krojích a sobi. Za vesničkou Salten odbočujeme k ledovci Oksfjordjokelen. Chvíli se rozhodujeme jak dál, plán nejspíš bude dobýt místo, kde se ledová plocha dotká fjordu až ráno. Jouza ještě jde hledat místního, u kterého by zakoupil cestu lodičkou k splazu. Renča si tedy dává hodinku a něco v místních kopcích a když přijíždí dozvídá se změnu plánu. Času je málo, Nordkapp je už bliž ale pořádný flák cesty takže se jde na vyhlídku ještě teď večer. Zbytek skupiny mezitím vyzpovídal další z německých turistů ohledně Nordkappu a získal cenné informace. Nejsevernější místa nejsou dvě jak jsme se dle LonelyPlanetu (mimochodem neustále nám lže) dozvěděli ale tři. Vyrážíme tedy před desátou hodinou na kraťoučký trek k vyhlídce na ledovec. Ten vypadá z dálky mnohem víc nepřístupnější než Svartisen. Už v polovině skály se láme ve vodopád, který se dole u vody mění ve sněhové pole. Na vyhlídce se kocháme zapadajícím sluncem, které postupně osvětluje okolní dračí zuby, bohužel však ani na vteřinku ledovec. Děláme pár fotek, někteří dobrodruzi jsou donuceni z důvodů stovek mušek, komárů a much odzkoušet halucinogenní moskytiéry. Zelený zákal hadr. Cestou zpět naleznou také druhou z funkcí této ochranné pomůcky, a to její využití jako síťku na motýli a hmyz. Odjíždíme kolem půlnoci hledat nocleh. Docela toužíme po sprše. Nedaří se a tak to o půl druhé balíme těsně před městečkem Alta na bezvadném místečka v divočině poblíž jezera, které až do rána máme za fjord. Sousedy nám jsou rybáři a taky jedni liberečáci. Vande si staví stan, Alda půjde dnes do auta a protože nebude zcela jistě pršet Renča leze na svou oblíbenou střechu.Usínáme ve dvě hodiny. Čím jedeme severněji přibývá bodavého hmyzu. Dole v autě obyvatelé vybijí za noc snad jednu celou kolonii. V noci na chvilku vykoukne sluníčko ale jinak je zataženo, neprší. Dnes jsme najeli rekord a to 415km.

12.7.07
Den Patnáctý

    Dosáhneme cíle? Vstáváme v devět hodin do zamračeného dne, pršet ale snad nebude. Snídáme to co předešlé dny, mlíko pořád nemizí. Vande při ranní toaletě zjišťuje, že voda je sladká. Každý z členů výpravy má pro to své vysvětlení, pravdu o jezeře se však dozvídáme hned po prvním dnešním kilometru. Za chvilku jsme ve městečku Alta, dřív než na sprchy narazíme na muzeum. Zde se jdeme projít na hodinku a půl po trase, která nás provede malbami vyrytými na kameny před několika tisíci lety. Rozpoznáváme lidi, sobi, ryby, lodě ale také březí krávy a těhotné muže! Malby také vznikaly několik tisíc let a byly tvořeny kamennými kladívky majzlíky. Uprostřed cesty usedáme na odpočívadlo a docela příjemně si povídáme, a povídali by jsme si déle, kdyby kverulanti, spěchající na sever a jich se zastávající kamarádi tomu neudělali přítrž. Ještě navštěvujeme gift shop, Jouzek ze slušnosti platí dva vstupy, přeci jenom nemusíme být za čecháčky všude a poté co dotankujeme půlku nádrže (severněji může být dráž), nakoupíme chleba a cornflakesy, navštěvujeme Íčko kvůli internetu jedeme dál. Teda jen kousek než zastavujeme protože vůbec netušíme jak je to se Seniorovou šťávou ale hlavně kanystrem, nepostradatelným kanystrem, s vodou.Nordkapp by měl být dnes dobyt, je vzdálen přibližně 200km. Snad se nám nezkazí počasí. Projíždíme další z náhorních plošin, čas od času míjíme laponské-japonské stánkaře. Alda má ustláno na kůžích a přemýšlí. Cestou vidíme jak na severu leží velmi nízko mraky ale nechce se nám věřit, že by počasí nevyšlo! Stavíme asi osmdesát kilometrů před Nordkappem a dáváme si sprchu. Kde se vzala tu se vzala a zastavila u nás na návštěvě naše francouzská rodinka. Neumí ani slovo anglicky nebo německy avšak podstatné víme, na Nordkappu je kosa jako blázen vstupné je pěkná raketa ale dá se obejít. Děkujeme za dobré rady a dostáváme dvě lahve prvotřídního francouzského vína, my dáváme své poslední pivečko. Je to docela dojemné setkání, domlouváme další sraz v Rovaniemi. My pojedeme navštívit Santu Klausovejch, oni jedou za Noelem. Bereme si na sebe kontakt a loučíme se. Pokračujeme ve vaření rýže s hráškem a tuňákem. Vande si supermixík nevěřícně fotí. Kečup vše spraví, jídlo je báječné. Balíme a jsme připraveni na vrchol naší cesty. Již tradičně šetříme pár stovek schováním pár členů na palubě a to když platíme mýtné za tunel pod mořem. Celou cestu z kempu se kolem silnice pasou stáda sobů. Aut se nebojí před lidmi však utíkají. Stoupáme, vjíždíme do mraků, několikrát musíme kvůli přebíhajícím sobům zastavit.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Nálada je dobrá a téměř slavnostní. Nahoře pak začne i pekelně foukat vítr. Jsme asi šest kilometrů od Nordkappu ale zastavujeme na parkovišti a připravujeme se na 9+9km trek v mracích, větru a přibližně 7°C na opravdový nejsevernější bod Evropského kontinentu na 77°11´08“. Potkáváme stáda sobů, která nám v okamžiku mizí v mlze, asi p dvou hodinách scházíme po cestě k další z mnoha mohylek, která je v malé zátoce. Zde je viditelnost mnohem větší. Po pravé ruce vidíme Nordkapp, jehož vrcholek je taktéž zahalený v mlze. Před sebou máme cestu po souvislém kameni až k mohylce a „vrcholové knize“ téměř na úrovni moře. Zde se zapisujeme, otvíráme darované francouzské víno, jíme sušenky a chleba se sýrem. Začíná být opravdu velká zima, fouká a oprchává. Děláme několik variant hromadných fotek. Díky Vandeho kompasu přesně určujeme sever a přes kameny se dostáváme na nejsevernější bod. V devět hodin balíme a vydáváme se na cestu zpět. Po vystoupání ze zátoky na náhorní plošinu Alda nachází sobí paroží. Ještě cestou potkáme několik zoufalců, kteří se domnívají, že vyrazit těsně před půlnocí na pětihodinovou náročnou cestu, je dobrý nápad. S některými se dáváme do řeči.V autě se převlékáme do suchého prádla, je nám trošku frišno tady na severu! Jedeme směrem k mýtné bráně do komerčního Nordkappu, kde si Alda skočí za volant a v rámci celé naší polární výpravy obětuje, jede zpět na parkoviště. Ostatní čtyři členové obchází stometrovým obloukem výběrčí a v jednu hodinu dosahují kovové zeměkoule utápějící se v mlze. Prochází také obchod se suvenýry, prohlíží si videoprojekci a bar se zasklenou vyhlídkou. Nikde pomalu ani živáčka. O půl druhé opouští severní komerční zónu a promrzlí jdou naproti Aldovy, který jim jede kolegiálně naproti. Rychle opouštíme zimu a mlhu, projíždíme tunely zpět a zatímco navigátor a řidič to táhnou do čtyř do rána, ostatní odpočívají a usínají zachumlaní na sedačkách a kůžích. Najeli jsme 388km.



13.7.07
Den Šestnáctý

    Probouzíme se těsně před desátou hodinou ranní, ihned vyjíždíme k našemu dalšímu cíli, kterým jsou zkamenělí trollové. Těsně před jedenáctou hodinou vyrážíme do teplého, jen trošku zamračeného dne na kratičkou procházku k trollům při nedalekém pobřeží. Poté co Vande se Seniorem přidají pár kousků do místní galerie zkamenělin vaříme snídaňo-oběd. Těstoviny s boloňskou omáčkou a kukuřicí. Alda nám ukazuje jaký je obchodník, když za ním při odjezdu doběhne německý turista, kterému prodává ubytování ve svém penzionu v Rokytnici, tak tomuhle se říká machrovina, úspěšná zacílená reklama několik tisíc kilometrů od domova! Pokračujeme směrem k hranicím a asi deset kilometrů před Finskem se zastavujeme ve městečku Karasjok. Hlavním městě Laponska. Je krásné počasí, slunečno a 23stupňů. Navštěvujeme knihovnu potažmo místní parlament, muzeum laponské kultury jen v rychlosti proběhneme venku, vstup dovnitř totiž rapidně podražil a projdeme si skanzen Sápmi park. Po neúspěšných několika hodech lasem na stojící sobí paroží se jdeme podívat do obchodu s laponskými suvenýry. Kupujeme si zmrzlinu a následně i hot doga a děláme nákup v Coopu, přeci jenom už nám zase došlo máslo, sýr a chleba. Trošku se dohadujeme co nakoupit a co ne, každý má jiné představy a přání. Někteří členové naší výpravy by třeba ani nepotřeboval již poněkolikáté za dobu naší výpravy jíst! Frčíme na hranice, cesty ve Finsku jsou oproti fjordským klikatícím se rovné, široké a skoro prázdné. Městečka jsou schovaná v lesích a tak jednou za dvacet kilometrů. Potkáváme mnoho stád sobů. Renča vyskakuje a dává si další cyklistickou etapu proti větru, zatímco zbytek výpravy tankuje nádrž, jednu z nejlevnějších za celou cestu a konečně za Eura, a začne s úklidem v kempu Laponia. Všude jsou hejna komárů, nestačíme se ohánět a hubit je všemi dostupnými prostředky! Alda rybaří, chytá na břehu z lodičky dvě čudly, které obratem pouští zpět! O tom jak byl úspěšný může vypovídat několik desítek žížal, které vypotřeboval. Konečně si dáváme časově neomezenou sprchu, pereme prádlo a večeříme čínskou polívku. Ráno chceme brzy vstávat a tak se snažíme do spacáků zalézt co nejdřív. Večer je teplý a tak věci necháváme venku, vyprané prádlo sušíme na přístavbě a stavíme jen vnitřní stanové tropiko. Jaké je však naše překvapení, když se v noci rozprší. Akce kulový blesk aneb prší nám sem přes tropiko mámo ve 3:15 je velice nepříjemná už kvůli mokru a všudypřítomným komárům. Dnes jsme najeli 250km po norských a finských silnicích.

14.7.07
Den Sedmnáctý

    Vstáváme před osmou do deště a komářích hejn. Není nic nepříjemnějšího než se při snídani v dešti ještě ohánět proti vlezlému kousajícímu hmyzu. Sklízíme znova vymáchané prádlo a alespoň část rozvěšujeme do pussy vagonu, skládáme mokré stany vlhké spacáky no za stálého stříkáni různými spreji kolem sebe vyrážíme. Jsme kousek od městečka Inari, kde se vzdáváme našeho dalšího plánu a to letu nad Finskem, zemí tisíců jezer, hydropláem. Mraky jsou velmi nízko a leje jako z konve, z toho by nic nebylo. Nakupujeme tedy suvenýry v nedalekém obchodě a za vydatného deště pokračujeme dál směrem na Rovaniemi za Santa Klausem. To je ještě 300km vzdálené, doufáme v lepší slunečné zítřky. Cestou nám Jouzek čte zajímavé informace z průvodce třeba také o Rybolovech. Sobi potkáváme všude kolem cesty. Několikrát musíme přibrzdit abychom stádo nenabourali. Při vstupu do jednoho z mnoha národních parků vaříme u řeky rychlé fazole a za stálého poprchávání do nás s chlebem padají jako do tanku.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Co přijel Vande nezbývá v hrnci na přidání a tak si v autě ještě dáváme piškoty. Pořád lehce poprchává a v Santově vesničce jsme lehce po třetí hodině. Nejdříve okupujeme v čele s Vandem záchody, pak píšeme pohledy se Santovským razítkem a posíláme domů. Čekáme frontu na setkání s bělovousým dědulou u jeho krbu. Jeden ze Santa´s little helperů s námi vede uvítací rozhovor a Santa ve své přijímací místnosti opětuje Retkův pozdrav Čau, vede s námi další zdvořilý rozhovor o naší cestě. Společná fotka se moc vyvedla a tak budeme mít každý na památku. Jdeme překročit zpět polární kruh, děláme hromadné fotky, navštěvujme Santovu poštu a po chvilce rozpaků a hledání nacházíme i přihrádku s českými dopisy. Procházíme si obchody se suvenýry a pokračujeme na jih. Renče není nějak dobře! Když bereme jednu z nejlevnějších naft, kluci si skáknou na hamburgera a Senior si kupuje párky a housky. Po sedmé hodině přijíždíme k vodopádům Storforsen. Parkoviště je úplně plné švédských aut. Když sbíháme k řece proti nám se valí davy, jak se později dozvídáme, diváků s karimatkami a kempinkovými ledničkami. V místním přírodním divadle se dnes hrál balet, představení o trollech a princeznách, které se hraje jednou za dva roky. Chvíli pozorujeme odvážné skokan, kteří se před slečnami na druhém břehu předvádějí svými skoky, převážně solidními placáky, do vody. Procházíme si vodopády, po mnoha mostkách a chodníčcích, jsou velice rozlehlé a mimo hlavní vodopád u řeky je tu spousta dalších, menších a malebnějších. Popojíždíme kousek dál na odlehlé a prázdné parkoviště. Zde stavíme mokré stany, rozvěšujeme prádlo, které je potřeba po vyprání také nechat doschnout a večeříme chleba. Vande spí ve svém mokrém áčku, Alda spí také v mokrém stanu, Jouzové uvnitř a Renča dnes zkusí střechu, snad nebude v noci pršet to by mohlo být pro tři pětiny výpravy spící mimo auto celkem nepříjemné. Dnes jsme najeli 669 vesměs deštivých kilometrů. Zítra musíme brzy vstávat čeká nás nejdelší etapa celé výpravy, snad pokoříme 700km.

15.7.07
Den Osmnáctý

    V noci naštěstí nepršelo a tak nejdřív po planém poplachu Aldy v šest hodin vstáváme v sedm, tak jak bylo naplánováno podle platného času. Ke snídaní mají kluci čokoládovou rolku a také dojídáme poslední krabici mléka s musli a cornflakesy. Vzduch je zde v blízkosti vodopádů vlhký a vyprané oblečení neuschlo takže ho rozvěšujeme v autě a po zastávce na záchodcích u vodopádů vyrážíme na naší další cestu. Leje jako z konve, bereme naftu a pořád poprchává. Za chvíli asi budeme losovat o to, kdo bude na kůžích. Obědváme v prázdném kempu čínské nudle s masovou směsí na špagety, kukuřicí a kopcem kečupu. Kemp se ukazuje jako majiteli neopuštěný a tak platíme 50NOK protože poslední SEK jsme dali za benzín a pokračujeme na jih. Aspoň jsme si poseděli na lavičce, došli na záchod, vyhodili odpadky a umyli nádobí. Za chvilku se zase rozprší, déšť nás od Nordkappu provází už každý den, i když tady jižněji se tepleji. Nesmíme zapomenout vyzvednout plechovku s gambáčem před pár dny uloženou na křižovatce setkání!! Vyhlížíme křižovatku u odbočky na „Šťovík“ a jsme jako na trní. Stavíme, čepujeme naftu a Renča si s sebou na pomoc bere dokumentaristu. Plechovka je přesně tam, kde jsme ji nechali a vzhledem k dnešnímu počasí je i suprově vychlazená! Kupujeme si zmrzlinu a děláme pauzu.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Zase, dnes už po několikáté prší. Naštěstí ve městečku Roros, kde máme naplánovanou prohlídku se počasí umoudří a tak jdeme sborem za tím jedním … Jouzou, podívat se na bývalý měděný důl. Cestou procházíme malebnými zákoutími a hospůdkami tak jak Lonely planet vábně popisuje nejen tuto ale i spoustu dalších vesniček. Pěší zóně vévodí protestantský kostelík s čerstvě opravenou fasádou a těsně před nebo těsně po dešti (záleží zda je to z pohledu optimisty či pesimisty) je krásně prosvětlen zapadajícím sluncem a vodou naplněnými tmavě modrými mraky, které se velmi nízko povalují po okolních kopcích. Vracíme se uličkou horníků z konce sedmnáctého století, nízké baráčky s barevnými fasádami a se zasetou travou na střeše doposud obývají místní obyvatelé. Zatímco se všichni kocháme městečkem, ze kterého čiší historie, hledáme Seniora. Pozapomněl se nám u místního nádraží a okukuje panťák, jako by se jednalo o TGV. Dojídáme k večeří poslední chleba se sardinkami a nezabývajíc se zítřkem naskakujeme do auta a pospáváme zatímco se řidič musí v noci vyhýbat několika ovcím, které se pasou nebo pospávají v příkopech a po krajnicích. Slavíme 6.000km. V půlnoci se konečně po 969 dlouhých kilometrech zastavujeme v kempu, Aldou pracovně nazvaným „u zasraných koní“. Kemp stojí neuvěřitelných 60 NOKů a pohár teplé vody, který na nás ve sprše po deštivém dni čeká, je bezedný.

16.7.07
Den Devatenáctý

    Probouzíme se do slunečného rána, konečně od dobytí Nordkappu snad poprvé. Vandeho neustálé odskoky na toaletu, ze kterých jsme byli první dny rozčarováni, pak jsme se jim smáli už teď ani nevnímáme. Nás úspěšné polárníky při cestě z drsného Severu navíc už nic nezaskočí. Je poměrně teplo a černé mraky se povalují jen po okolních zasněžených vrcholcích. V nadějí, že se mračna protrhají vyrážíme hladoví, včera jsme si totiž všechen chleba úspěšné snědli, směrem na druhému nejvyššímu vrcholu Norska, hoře Snohetta. Samozřejmě žádný obchod cestou není, to se ale dalo čekat, přeci jenom pár dní už jsme na cestě a něco jsme okoukali. Navrhujeme sníst psy, když však ani tento Cimrmanovský nápad se neuchytí na parkovišti pod výstupem se pekelně pohádáme. Máme jen rýži, chystáme se na šestihodinový výlet a každý má jiný názor! Jeden ví, že bude mít hlad, druhý jak rád a často říká nemusí jíst, pít ani spát, třetí se snaží situaci vyřešit, čtvrtý odchází od auta, pátá má ráda pravidla a zdá se jí to nezodpovědné. Diskutujeme, jenže pozdě místy nahlas. Vše způsobila krátkozrakost nejen opticky vybavených členů posádky potažmo také neúspěšně odoperovaná sbíhavost jednoho z nich, přiznaná až den nato. Prostě a jednoduše selhala logistická sekce naší výpravy. A tak vaříme všechnu rýži, s hráškem a tuňákem, každý si dá misku ke snídani a zbytek balíme do batohu. Bereme s sebou také poslední dvě Tatranky, vzpomeneme si totiž na televizní reklamu a nahoru je to podle všeho pěkná štreka. Je půl dvanácté, jdeme teprve chvilku a ze silnice se stala pěšinka, brodíme řeku následně potůček, cesta se pomalu zvedá. Celou dobu skáčeme jako kamzíci po kamení. Při pohledu nahoru naše srdce zaplesají, vrcholek hory už není zahalen mraky. Asi v polovině cesty Renča odmítá akceptovat indiánský běh avšak trošku bělochy upgradovaný na chůzi a zastavování a jde napřed. Alespoň nahoře udělá pár pěkných obrázků než dorazí zbytek výpravy. Jako první přichází dobyvatel Alda, který cestou nahoru dobil také svůj foťák, Pak přijdou Jouzové a nakonec si to přihasí Vande. Všichni se kocháme pohledy po okolních kopcích se zasněženými poli a jezery. Zapisujeme se do vrcholové knihy uložené u agregátu a jíme zásoby. Asi po hodince se vrháme na sestup. Po pravé straně stezky je cca 500 metrů dlouhé sněhové pole a tak abychom nemuseli poskakovat po kamenech sbíháme mnohem pohodlněji v rozbředlém sněhu, někteří, jak dokazuje fotodokumentace, nás školí v levitaci.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Ušetřili jsme si dobrých pět, deset minut a ještě jsme se nasmáli. No ale pak přichází kamenitý nepříjemný sestup. Výhled do okolí je pořád krásný a protože narozdíl od výstupu máme dost sil a hlavně vzduch v plicích máme čas probrat spoustu věcí, tlacháme aby nám cesta lépe utíkala. Brodíme potůček i řeku a když se chceme s horou 2286 metrů vysokou, po šesti hodinovém pochodu rozloučit, je opět zahalena v mracích. Nad námi se slitovala, poskytla nám další skvělý zážitek naší dovolené a Jouza travel získává po několika dnech opět cenné kladné body. Sjíždíme do města Dombier, vykupujeme místní MegaCoop. Potřebujeme ještě jídlo na 4 dny. Tato oblast začíná být velice turisticky rušná, to nám připomíná, že sjíždíme na jih, a že se blíží Oslo, tedy také pomalu ale jistě konec naší cesty. Večer je vlahý, teplý a bez všudypřítomných kapek deště, které nás již několik dnů provázejí. Zastavujeme v kempu u paní domu v růžových kaliopkách a několik dalších hodin okupujeme ohniště. Opékáme buřty, máme chleba i kečup takže po několika dnech rýže, těstovin, těstovin a rýže potěcha pro naše chuťové buňky. Panuje příjemná atmosféra a chvílemi, navzdory na hladinu se drápající ponorkové nemoci, pociťuje určitě každý z nás, tento večer je chvílemi až melancholický. Náladu však rozbijí humorem přeplněné storky ze studijního společného života Vandeho a Jouzy, života v Harrachově atp. Před jedenáctou hodinou si ve společnosti německých hárlejářů v teplákách a holinkách rozděláváme stany a jdeme spát. Ráno vsáváme zase na budíka a tak po náročném dni usínáme. Dva stany a paluba naplněny. Odkrojili jsme z cesty na jih dalších 113km.

17.7.07
Den Dvacátý

    Vstáváme v půl osmé přesně podle plánu, poprchává ale nám je to jedno, dnes je voda v plánu. Po snídani by jsme také odjeli načas ale Vande musí … no vždyť víte. Odjíždíme proti proudu řeky Sjoa vstříc novým zážitkům. Na místě srazu nacházíme míč, konečně něco proti trudomyslnosti, a na chvilku si jdeme zakopat. Přesně v devět hodin přijíždí české Pulsary. No, dneska jdeme raftovat. Oblékáme se do neoprenu, nedůvěřivě si prohlížíme modrou hladinu mírně rozvodněné řeky a podepisujeme nějaký cár papíru, asi něco o aktivitě na vlastní nebezpečí. Slibujeme, že se cestou, ačkoliv by se to hodilo i nám dvoum abstinentům, neožereme. Voda je na stupni 3-4, přeci ideální pro většinu z nás začátečníků. Na suchu procházíme školením a nechce se nám věřit srandičkám o koupání se převrhnutém raftu, voda je vážně ledová. A šup, jak krásně za chvilku skáčeme šipky po proudu, v laguně otáčíme člun, naskakujeme na něj, vytahujeme se navzájem a ještě na pokyn Vikiho ztrácíme jednoho člena v peřejích. Po úspěšném složení zkoušky začínají tři těžší úseky řeky. Peřeje se střídají s menšími válci do kterých se pod vedením zkušeného vodáka vrháme, chtělo by se říct po hlavě, ale to naštěstí ne. Ustáli jsme první nástrahy tratě, zleva i zprava. Jen na jednou si chtěl Jouza odskočit, asi na kafe byla fakt děsná zima, ale ustál i tuto situaci a vesele jsme se propádlovali k soutěsce snění. Po chvilce klidu, za neustálého deště, na nás čeká další vlnobití. Do hučení řeky a výkřiků nadšení/ smrtelného strachu, to jak pro koho, zaznívají povely a povzbuzování našeho zadáka. Občas nás nechá oddechnout v zátočině a moc hezky o řece vypráví. Další část řeky a válec ByeBye Baby (šance 50:50) nás bohužel/bohudík, zase z pohledu kterého člena to berete, minul. Je totiž hodně vody. Doprovodem nám je celou dobu mladý závodník na kajaku, nevěřícně koukáme jak si s lodí na hladině pohrává i v těch nejnáročnějších úsecích. Pouštíme se do třetí z náročných částí. Na levé straně je nebezpečný válec, a tak si po pravé straně užíváme další z dnešního nášupu pořádných vln. Párkrát jedeme na hraně. Raft nás v tom však nenechá. A tak se pokaždé oklepeme a vrháme se dalšími záběry do pádel kupředu. Ke konci vystoupivší Vande točí a Renča je připravena zachraňovat při pokoření válce ohodnoceného 70:30. Všech pět pokusů bylo provedeno více či méně úspěšně ale hlavně v lodi. Naskakujeme zpět, chvilku točíme na kameru nejautentičtější záběry a naše několikakilometrová jízda po divoké řece končí a to šťastně. Společně děkujeme řece a pak už rychle převléct do teplého oblečení, loučíme se s profesionály a zároveň našimi průvodci a promrzlí vaříme oběd.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Společnost nám dělá šofér českého autobusu, na jehož raftující členy čeká. Mimochodem pořád leje jako z konve. Balíme a po pochvale pro vedoucího zájezdu, udělení kladných bodů a slibu o zápisu do deníků opouštíme údolí řeky Sjoa a míříme, jako už několik dní předtím, na jih. Ještě dnes nás čeká olympijské městečko Lillehamer. První zastávkou nám je bobová dráha. Původně jsme si jí jen chtěli pohlédnout ale když už jsme od rána přivykli adrenalinu, všichni až na Aldu, se vrháme do kolečkového čtyřbobu. Máme totiž šanci svézt se na olympijské bobové dráze. Vybaveni opaskem na bederní části zad a motorkářskými helmami už za pár chvil usedáme do čtyřbobu, respektive pětibobu, tu herku řídí profíci. Jsme uvázáni a zavřeni v kleci, když nás roztlačují. Kupředu lepším zítřkům. Drncavá a hodně drsná cesta dolů, s průměrnou rychlostí 100km/h přetížením 3G a v čase 71,84 sekund je zážitkem na celý život! Chvilku se z jízdy nemůžeme vzpamatovat. Jednoduše hodně hustý! Svlékáme se z vypůjčených věcí a ještě chvilku v opojení se zdržujeme a fotíme. Dál míříme ke skokanským můstkům. Zde byla zimní olympiáda v roce 1994 zahájena a zde se také rozhořel olympijský oheň. Atmosféru trošku kazí lijavec ale areál si procházíme. Nakonec sjedeme do centra města, na pěší zónu. Chceme domů našim blízkým nakoupit ještě pár suvenýrů. Za stálého deště vyrážíme ještě k dalším dvěma, po páté hodině k naší smůle zavřeným, sportovištím. Rychlobruslařské hale v Gejoviku a zimním stadionu, zasazeném ve skále v Hamaru. Volíme jen procházky okolo a k areálům, dokud je nepřeruší další z dnešních přeháněk. K večeři si dáváme chlebík se vším co je třeba dojíst nedaleko Hamarské Mariny. Rozpravou o Pánu prstenů, Šifře mistra Leonarda a jiných filmech končíme dnešní den naplněný sběrem adrenalinových zážitků, vtipem naplněnými sto kilometry při cestě za Oslem (nikoliv oslem J). Asi společné teamové a ještě k tomu adrenalinové zážitky dnešního dne vyplavily napovrch spoustu humoru, smějeme se když leje jako z konve a v kempu si prohlížíme dnešní videa stejně tak jako třeba při stavbě stanu. Kluci si ještě vaří čínskou polívku ale déšť nás brzy zažene do spacáků a hlavně stanů resp. pod střechu v jakékoliv podobě. Kluci sázku prohráli Alda totiž neprozřetelně usíná, zatímco Renča do půlnoci dopisuje deník! Mnoho povyku pro nic! Dnes jsme ujeli na lodi 17km, v bobech 1300metrů a v autě 292km.

18.7.07
Den Dvacátý první

    Dnes, po několika dnech, nemusíme vstávat na budíka a tak se po propršené noci postupně probouzíme do posledního dne ve Skandinávii. Poleháváme a dáváme si na čas, odteď nás čeká jen dvoudenní dlouhá cesta a málo spánku.V deset jsme již všichni na nohou, postupně se střídáme ve sprchách a snídáme. Do Osla to je kousek a pak už jen cesta na trajekt. Jedeme asi hodinku a ještě jednu hodinku bloudíme při hledání parku Vigeland vzdáleného kousek od centra. Na hlavním nádraží se Jouzek obětuje a razí si cestu do informačního centra pro podrobnější mapku, zatímco zbytek osazenstva pozoruje místní ženu bez podprsenky a nevěřícně si prohlíží všechny arabské řidiče Oslo taxi. Platíme třikrát mýtné při cestě do parku ale nakonec nacházíme. Panuje zde velký ruch, ani se nám nechce věřit, že je všední den. Nejen turisté a maminky s kočárky ale tatínkové s dětmi na kolech, bruslaři a jako v každém velkoměstě všude se procházející důchodci. Prohlížíme si bronzové sochy Gustava Vigelanda na mostě, přicházíme k žulovému monumentu, do kterého je vytesáno 121 postav a jehož tvorba trvala neskutečných 14let třem kameníkům. Kolem tohoto náměstíčka je další spousta vytesaných postav, starších, mladších, žen, mužů a dětí v různých vyobrazeních. Park je upravený je zde několik fontánek, záhonky s růžemi a všude kolem je posekaná tráva. Nacházíme i sochu malého rozčíleného londýnského chlapce. Sjíždíme zpět do centra, kde si na hodinku a půl dáváme rozchod na hlavní třídě. Kluci seženou internet a něco málo pojí v Macdonaldu, Jouzové obědvají také tam a nakupují kalendáře, Renča se vydá ke královskému paláci a parlamentu. Při cestě zpět se potká se surfujícím Aldou a Vandem u Burger Kinga, kulisou jim je představení místního pouličního žongléře. Vůbec hlavní pěší zóna tohoto města žije jako každá jiná tepna velkoměsta.

Finsko - deník úspěšné polární výpravy

Obyčejní žebráci na rozích, hudebníci všech žánrů, kde vedle sebe na banjo hraje americký cowboy a parta indiánů, o kousek dál mimici předvádějí svá čísla, všude korzují turisté a na kolech se davy prodírají Oslové :-). Také mezi místními feťáky a pobudy. Je zde spousta obchodů se suvenýry, pouličními sladkostmi ale i butiky a luxusní nákupní centra a parčíky. Na pěší zóně můžete naleznout Katedrálu, Parlament, Univerzitu a vše je zakončeno Královským palácem. Obdarováni pokutou za parkování, což zjišťuje řidič až po několika desítkách kilometrů vesele frčíme směr trajekt, ten nám z Trelleborgu, který je vzdálen přes 600km odjíždí ve 3:00. Za poslední společné NOKy bereme benzín, ty nám pak pochopitelně chybí při další z mýtných bran. Těsně před Goteborgem vaříme rychlou večeři a pokračujeme dál, už nám trošku teče do bot, časovou rezervu jsme proplýtvali. Poslední společné NOKy nám chybí, čeká nás ještě jedno mýtné. A tak platíme kartou, škoda, troška zdržení. Do přístavu přijíždíme v půlnoci. Ověříme rezervaci a jdeme se prospat než se nalodíme máme ještě něco přes dvě hodinky. Před třetí se naloďujeme a jdeme pokračovat se spaní na palubě i v podpalubí.

19.7.07
Den poslední

    Z přístavu v Sassnitz vyrážíme v sedm hodin ráno. Čeká nás dlouhá cesta přes Berlin, Cottbus, Gorlitz a Liberec. Vítězná polární výprava se ještě zastavuje v Tropical Islandu, to jen tak pro zahřátí a poté překračuje hranice do Čech v 15:00 místního času. Usilovným slavnostním pochodem na vzdálenost jednoho směrníka směr jih v pořadí Jouza starší, Jouza mladší, Alda, Renča a Vande, všichni zde! Hajdy domů!

Ceny ve Švédsku:
1SEK=3Kč
Nafta 9.54 – 10.99 SEK, Mora 8.54
Kafe: 20 SEK
Noc v kempu: 140 SEK
Pohledy 1, 5 SEK… Alda 15SEK
Falun - Alda teplá voda 10SEK, Jouza 3x10SEK, zbytek 10SEK ledová voda


Ceny v Norsku:
1NOK=3,50Kč
Nafta 10.79 NOK, Lofoty i 10.13
Pohled 5-15 NOK
Noc v kempu 130-180 NOK jižněji je levněji
Sprcha 5-20NOK
Menu u Macdonalda/Burger Kinga cca 60-75 NOK


Ceny ve Finsku:
Nafta: 1.070€
Kemp: 10€

-RZ-

Rozsáhlou fotogalerii z výpravy naleznete zde .