Facebook

Články

SAMOA 2008 - Lalomanu Beach

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Blíží se konec roku 2009, po necelých devíti měsících na Novém Zélandu bych se pomalu měla začít připravovat k návratu na severní polokouli. Odpočítávám nejdříve měsíce, týdny a teď už dny. Děsí mě myšlenka dopočítání se posledního dne, dne odletu, nechce se mi čekat na cestu domů. Dokážu si docela živě představit „deku“ která na mě padne až přijedu. A tak jsem se, jednoho listopadového odpoledne, když už konečně hlavou dolů začíná jaro, rozhodla, že vyrazím do tepla, k moři na koupačku (pro ty co mě znají ano, bylo to zcela dobrovolné rozhodnutí, tak zoufalá jsem byla).

Po roce (a dvou zimách za sebou) si prostě trošku prohřát kosti a zregenerovat tělo a odpočinout si. Z místních nejoblíbenějších destinaci, vesměs nacházejících se v pacifické oblasti, vybírám Samou. Důvodem jsou samozřejmě finance a taky trošku „romantika“. Resorty na Fiji mě nelákají a Samoa, jak říká wikipedie, by měla být kulturně nejvyspělejším polynéským státem, tak proč ne! Bydlení se nabízí v typických Fales což jsou na pláží postavené otevřené plošiny na kůlech.

Roční průměrné teploty na ostrovech se pohybují mezi 25 a 27 stupni celsia (25 jsem ale naměřila jen jednou a to v půlnoci) vesměs bylo stále přes 30 stupňů s vlhkostí kolem 85 procent! Takže! Odlétám z Aucklandu.   

Čtyřhodinový let probíhá až na bojující Samojce, kteří před vánoci byli nakupovat ve velkém a teď nemají kam všechny ty krabice, pytle a harampádí kam dat, v pořádku. Přilétáme v půlnoci do hlavního města Apia kde mimo osvětlených letištních objektů není z okýnka 737čky nic vidět.. Vystupuji z letadla a dostávám nečekanou ale hlavně krajně nepříjemnou teplo-vlhkou facku. Ve vteřině mám propocené veškeré oblečení a lapám po dechu. Klimatizace v letištní budově? Tak o té jsem si mohla nechat jen zdát, když jsem vyplňovala dotazník pro registraci ztraceného zavazadla. Můj Batoh už se nevešel. Proklínám Samojské vánoční nákupy! Bezva, takže v takovýmhle skleníku a já mám na příštích 48 hodin (než přiletí další letadlo z Aucklandu, s mým zavazadlem, tedy snad) jen jedno tričko, kraťasy, trekové boty ke kotníkům, knížku no a aspoň komplet fotovýbava. To ta dovolená skvěle začíná! Po vyplnění dotazníku na přepážce zůstávám na letišti sama, rentgeny, pasová kontrola a celníci už jsou fuč! Když se poohlížím a někoho hledám, přistoupí ke mně uklízečka, vezme mi vyplněnou vstupní kartu z ruky a vehementním máváním ruky mě posílá dopryč! Čeká mě ještě asi hodinový transport napříč ostrovem Upolu na pláž Lalomanu. Mezi potulujícími se kravkami, prasaty, psisky a lidmi (snad celými rodinami) se prodíráme asi třicetikilometrovou rychlostí. Na ostrově je maximální povolena rychlost padesátka ale když by to nebyla vražda byla by to minimálně sebevražda. Samoa je tvořena čtyřmi obydlenými a pěti neobydlenými ostrovy. Dva největší ostrovy jsou Upolu a Savai. Upolu je nejobydlenější a nejvíce rozvinutý, co se týče turismu a obchodu, Savai je spíše venkovského ražení. Samoa je vulkanického původu a bývá často sužována tornády. Spíše než roční období zde rozlišují sezónu suchou a mokrou. V noci tedy nakonec přijíždím do Lalomanu, kde mě přivítá velmi chabou angličtinou Fika tedy Fika Pacifika abych byla přesná. Prý mě bude v noci hlídat a vede mě k mému fale. Beru zavděk ledové sprše (jiná tu ani není a ani nemá v těchto podmínkách opodstatnění) a půjčuji si Fikovo čisté tričko na spaní, které z něj vyžebrám. Pořizuji první z fotografií a usínám.

Tedy ne na dlouho, budí mě nezvyklé zvuky což je hukot moře, „štěkot“ ještěrek , toulaví psi, kteří hledají odpočinek a kroky Fiky, který opravdu poctivě i se svým psím přítelem hlídá ale hlavně nesnesitelné vlhko! 

Tak to jsou první rozpačité hodiny na dovolené. Vše ale ráno s probuzením do ráje zůstává zapomenuto a odpuštěno. Probouzím se do modrého dne, teplota ve stínu už dosahuje těsně ke třiceti stupňům. Beru na sebe z večera zpocené tričko a skáču do mělkého ale stále ještě osvěžujícího moře. To je průhledné, krásně čisté a přibližně v padesátimetrové vzdálenosti od pobřeží ho lemují korálové útesy. Ty jsou jasně rozeznatelné. tvoří totiž hranici, za kterou pokračuje hluboký temně modrý pacifický oceán.     

SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach

Na snídani se seznamuji s mladými američany Joem a Tomem a rozhodujeme se společně podniknout výpravu. Původně na kajaku na malý a nedaleký ostrůvek, což nám však místní obratem vymlouvají neb se jedná o kolonii pro nemocné leprou. Nakonec se tedy vypravujeme do 7km vzdálené vesničky Salopolu k vodopádu. Asfalt je rozpálený, bereme s sebou každý litr a půl vody ale cesta nám rychle utíká okukujeme totiž okolní palmy, hledáme dozrálé banány, kokosy k jídlu (ty spadlé jsou už hořké, musíme najít takový akorát a shodit ho ze stromu) a prohlížíme si nové prostředí.

Po večeři mi z letiště přivážejí batoh a tak si můžu dopřát trošku pohodlí ve vlastním oblečení, pantoflích a s toaletními potřebami se alespoň chvilkami cítit jako člověk a ne zpocený a umatlaný vepřík. V noci přichází první opravdu vytoužený ale hlavně osvěžující deštík. Druhý den vyrážím na obhlídku okolí již sama. Kluci se totiž vydávají na letiště, odlet mají sice za tři dny ale dobrodružství v buši je pro ně velké lákadlo. Později mi po emailu kempování na Samoe nedoporučují. V místním porostu je prý opravdu velké vlhko, vodu na pití sbírali do listů a žádný rozhled prý taky skrz palmy a všelijaké nám neznámé rostlinky nenašli!

Takže dnes se vydávám na druhou stranu do „centra“ Lalomanu, kde v obchodě nejdříve překračuji prasátko a toulavé psi a nakupuji místní sušenky, láhev limonády a okukuji vepřové konzervy. Chleba a pasty na zuby, které skromnou nabídku uzavírají, mi netřeba. Až budu lačná po ovoci nebo masu, budu se muset vypravit do hlavního města. Mým cílem ale není dnes shopping v Lalomanu nýbrž nedaleké rozestavěné molo, které bude již v říjnu sloužit výletním lodím s turisty z blízké Americké Samoy.

SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach

Abych to zkrátila, výsledkem obou dvou dnů na procházce je tedy spálené levé a potom pravé rameno. Třetí den tedy nakonec opravdu radši volím, v rámci zhojení spálenin a rozšíření kulturního rozhledu, návštěvu hlavního města spojenou s nákupy na ovocných a řemeslných trzích.

Kupuji do zásoby mango, osvěžuji se kokosem (mléko se pije brčkem skrz vyvrtanou dírku) a snažím se rozluštit autobusový jízdní řád. Což se nakonec ukazuje jako skoro nemožné a tak na zastávce, cca 300 metrů dlouhé, nakonec sedím hodinu a čtvrt. 

Místní mě upozorňují, kam se mám koukat a co hledat abych nastoupila do správného autobusu a ujišťují, že autobus dnes pojede. Nakonec je to jízda poměrně veselá. Ve vesnicích totiž žijí celé širší rodiny pospolu a ze svých řad volí náčelníka vesnice, stařešinu. Domy jednotlivých rodin obklopují velká otevřená fale, kde se členové rodin pravidelně scházejí, diskutují, rozhodují se, večeří, tančí ale také vychovávají děti, sledují televizi a v poledne odpočívají a pospávají.

Stařešina je opravdu bez vyjímek všemi členy respektován a uznávám. Zajímavostí ze života takovéto společnosti je, že náčelník, například za opilost, obyvateli vesnice může udělit peněžitý trest nebo něco jako veřejně prospěšné práce! Tak tedy abych se vrátila zpět k cestě z města. Do autobusu se tedy po příjezdu k nástupišti nasáčkuje celá vesnice, musí. Řidičem je syn jedné z žen co si přednostně zabrala místo v předu, kde zabírá celé dřevěné dvousedadlo. Všechny nakoupené látky a chleby jsou naskládány vpředu kolem řidiče, zavazadla kolem matky řidiče a pak už naskakují pasažéři. Autobus se plní, všichni pánové sedí na sedadle, evidentně totiž mají přednost. Ženy, když už se nenajde volné sedadlo si sednou na klín, té ženě, na kterou ještě vyšlo, a to tak sedí i ve třech. No a zbylí mladíci si musí někam stoupnout, neobtěžovat stařešinu a u toho všeho nevypadnout z autobusu, který totiž nemá dveře.

SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach

Jakožto turista jsem usazena na VIP místo, za řidičem. Je mi přidělena žena, která je jako jediná schopna anglické konverzace. Je o tři roky mladší než jsem já. Je těhotná ale nikdo jí nepouští sednout, ode mne místo celá překvapená odmítá. Později mi sděluje, že už čeká osmé dítě a druhým dechem se mne ptá se kde mám manžela a kolik mám dětí. Autobus řve smíchy. Nejen že celou mou odpověď se podařilo přeložit ale co jsem pochopila dle posunků okolních mladíků, z rozhovoru vyplynulo, že jsem se na Samou přijela vdát! Šmačná!!! Uf, kostrbatou ale veselou jízdu napříč ostrovem mám nakonec ve zdraví a bez nového manžela za sebou! Čtvrtý den už radši zůstávám na pláži a s novou obyvatelkou sousedního fale si napůl pronajímáme set na šnorchlování.

Výsledkem nekonečného a nesmírně krásného a pestrobarevného brázdění po korálech jsou celkem slušně přismahnuté veškeré zadní partie mého těla. Za to nepohodlí do dalších dní to ale určitě taky stojí! Modré konečky korálů, rybky všech barev tvarů a velikostí si neohroženě proplouvají okolo mne. Voda je tak pět metrů hluboká ale průzračná, tak jako kdyby byla jen po kolena. Dnes nám přes den také párkrát zapršelo, bylo to moc příjemné osvěžení a odpočinutí si od spalujících slunečních paprsků. Pátý den už mi nezbývá nic jiného než se v mělkých vodách usadit do písku a číst knížku. Laguna se v poledne při odlivu neskutečně ohřívá, připadám si jako kachna na pekáči podlitá vodou a pečící se v troubě . Zažívám fyzické utrpení zatímco hlavu se mi konečně podařilo před odletem do Evropy krásně vyčistit. Několikrát za den se jdu osvěžit pod studenou sladkovodní sprchu.  

Večer si užívám nádherný a dramatický západ slunce. Je 15. prosince, dostavují se první myšlenky na rodinu a společné vánoce, já se nakonec vlastně domů i trochu těším! Ještě v noci prohodím naposledy pár slov s věrným hlídačem Fikou, pohladím jeho psa.

Pak už jen balím batoh, ráno mě totiž čeká transfer na letiště a odlet do Aucklandu. Při nástupu do příjemně klimatizovaného letadla se poprvé za celý svůj pobyt na jižní polokouli nemůžu dočkat příletu do Prahy. Opravdu nevím proč. Z myšlenek na návrat mě ještě naposledy vytrhne pohled pod sebe. Konečně vidím onen Ráj na zemi i seshora!

Více na www.reze.cz

SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach
SAMOA 2008 - Lalomanu Beach

{jcomments on}