Chorvatskem od severu k jihu

• 

Hodnocení uživatelů:  / 0

NejhoršíNejlepší 

Podrobnosti

Kategorie: Chorvatsko

Vytvořeno 29. 1. 2008 14:30

Napsal Lukáš Musil

Zobrazeno: 2770

Tak tentokrát jsem se rozhodl psát o Chorvatsku a pojmout to trochu více popisně a zeměpisně, takže se v článku objeví plno popisných a zeměpisných informací, které jsem vyčetl z průvodce Lonely Planet . V roce 2004 jsme se s naší drsnou suchdolskou partou (Fanda, Honza, Vítek a já) rozhodli odjet na 10 dní do provařeného Chorvatska. Cesta byla samozřejmě předem naplánovaná a promyšlená, takže se nemělo jednat o žádné smažení na pláži, ale tvrdou turistickou práci. Cesta vedla po trase okolo hory Triglav ve Slovinsku, kterou jsme měli v plánu zdolat, dále na ostrov Krk, Zadar až do Splitu a zpět.

Jedno pozdní červencové dopoledne jsme nasedli do plně naložené Felicie a odfrčeli směrem k hraničnímu přechodu Dolní Dvořiště, abychom se přes Rakousko dostali k cíli etapy Triglav. Nutno ještě poznamenat, že Felicii pohání jako palivo zkapalněný ropný plyn LPG, takže nás ještě čekaly anabáze s hledáním té správné pumpy. Cestou nebyly problémy, při řízení se střídali Honza s Fandou, já navigoval a Víťas byl hlavní obveselovač :-). Kvečeru jsme přijeli ke Triglavu v hrozné průtrži mračen. Náš vytipovaný kemp se však nacházel snad někde v půlce hory nebo co a tak jsme začali Triglav zdolávat autem, ale ve tmě už nebylo vidět na krok. Na úzké horské cestičce jsme se začali otáčet, řídil Honza, který je skutečně mistr volantu (Karel Loprais hadr), já musel vyskočit, tímpádem jsem byl hned mokrý jak myš, a navigovat abychom i s autem nespadli z dvěstěmetrového srázu. Otočení se zdařilo a tak jsme se vrátili do náhradního kempu, který ležel asi 20 km zpět. Zde jsme stihli ještě shlédnout konec semifinále fotbalového utkání Česko-Řecko, které jsme prohráli, takže jsme šli spát s celkem mizernou náladou. Bungalov, který jsme si na jednu noc pronajali byl sice drahý (museli jsme navíc platit v Eurech za nekřesťanský přepočtový kurs, slovinské tolary totiž neměl nikdo z nás), zato krásně prostorný. 

Ráno zakoupil Fanda snídani z níž půlku zkonzumoval, zbylou půlku si rozdělili ostatní cestovatelé. Takto vydatně posíleni jsme se rozjeli už rovnou do Chorvatska, výstup na Triglav jsme bohužel (Honza) nebo s radostí (já, Vítek,Fanda) zamítli. Cesta proběhla v klidu, pouze navigátor Musil cestou trochu zakufroval takže jsme na hraničním přechodu ve městě Terst vjeli omylem do Itálie, ale za chvíli jsme už byli zpátky v Chorvatsku. Pak už jsme frčeli přímo na ostrov Krk, v paměti mi utkvěl velký most přes mořskou úžinu, který bylo nutno cestou přejet.

Několik fakt o ostrovu Krk:
Krk je největší chorvatský ostrov o rozloze 409 km2 a také v létě nejrušnější. Ostrov to sice není nejkrásnější, ale je zde dobře vybudovaná dopravní i turistická infrastruktura. Na severu je většinou strmé skalité pobřeží naopak na jihu je pobřeží příjemnější a nachází se zde většina pláží. 30 procent ostrova pokrývají lesy a bují tu i plno jiné vegetace a s ní spojeného hmyzu. Mezi největší města ostrova patří jeho hlavní město Krk dále Baška a Punat.

Na Krku jsme projeli asi dva kempy a ve třetím se ubytovali, pláž se nacházela přímo v kempu, moře čisté, teplé, pouze kemp trochu více kamenitý než bylo zdrávo, takže stanové kolíky šli do země dost ztuha. V kempu byla i docela levná hospoda, takže jsme měli zaručen večerní přísun tekutin po parných dnech. Pivo točili místní – Ožujsko. Na ostrově jsme měli kromě válení u moře (každé odpoledne) měli naplánovány i poznávací výlety do různých míst ostrova (každé dopoledne a část odpoledne). Tento plán jsme pak víceméně dodržovali po celou naši cestu po Chorvatsku. První den na Krku probíhal asi tak že po snídani a ranní hygieně ve spartánském prostředí kempu jsme se vydali pochopitelně motorizovaně do hlavního města Krku nazvaném prostě Krk. Je to takové malé přímořské městečko s několika kostely a celkem příjemnou atmosférou ani zde nebylo moc turistů. Ve městě bylo hrozné vedro a Fanda to řešil svérázným oblečením, takže vypadal jak Američan na dovolené v Chorvatsku :-).

Několik fakt o městě Krk:
Krk je původně středověké město obehnané hradbami, ale o hodně dnes rozšířené o hotely, kempy a jiné turistické vybavení. Základy hradeb položili již Římané, kteří zde vystavěli lázně s podzemním vyhřívacím systémem. Na místě lázní byla postavena ve 13. století románská katedrála, která zde stojí dodnes. Dalšími pamětihodnostmi jsou kostel svatého Kvirína, který sousedí s katedrálou, pevnost Kaštel z 15. století postavená Benátčany a Františkánský klášter. Ten je však pro veřejnost uzavřen.

Večer jsme se ještě vyráchali v moři v kempu a potom rychle do hospůdky ke sledování televizního přenosu finále mistrovství světa ve fotbale ve kterém k našemu znechucení porazili Řekové Portugalce 1:0. V noci se strhl takový velký vítr, že nám vyrval stan z kolíků a držel na zemi jenom osobami ležícími uvnitř, takže jsme ve tři v noci opět upevňovali stan. Další den jsme se vypravili do druhého největšího města ostrova jménem Baška. Na dvě hodinky jsme také zůstali na městské, a jak je v Chorvatsku zvykem, tak betonové pláži . Voda byla docela studená, tak jsme se s Fandou vyrazili na prohlídku okolních skal. Důležité bylo, že jsme omrkli přístav a zjistili odkud a za kolik odplouvá trajekt na ostrov Rab, kterým jsme se měli příští den plavit. A zde začíná první vtipná historka. Jak jistě každý ví, pokud se povalujete na sluníčku je nutné si namazat tělo krémem jinak to skončí špatně. Na záda si ovšem člověk pokud není fakír nedosáhne a tak mu musí na tuto část těla namazat krém někdo jiný, nejlépe nějaká hezká žena. U nás ale na pláži nebyly žádné krásné ženy v dosahu tak jsme si museli namazat záda jeden druhému. Ne tak Vítek. Ten prohlásil, že je to „buzerantský“ a snažil se namazat si záda sám. Jelikož ale není fakír, tak si nenamazal záda celá ale pouze tam kam dosáhl. Druhý den ráno měl záda velmi krutě spálená a nejvtipnější bylo že tam měl přesně znát kam dosáhl a kam ne (obtisklé ruce). Pak nemohl dva dny vylézt na sluníčko a poté už mu „buzerantský“ mazání zad vůbec nevadilo.

Několik fakt o měste Baška:
Baška leží na jihu ostrova a je zde jedna z nejkrásnějších pláží ostrova měřící 2 kilometry. Původní obyvatelstvo se zde usadilo již v době římské, ale jejich město bylo ve 14. století zničeno. Město bylo obnoveno až v 16.století. Zdejší domy jsou památkově chráněny, další památkou je kostel svatého Ivana v severozápadní části města

Následný den ráno jsme naložili všechny věci a přesunuli se k trajektu. Jelikož byla neděle tak trajekt nependloval moc často a museli jsme 2 hodiny čekat na sluníčku ve frontě dalších aut. Konečně nastala minuta M a kolona aut se pohla směrem do přístavu (v Bašce je totiž v přístavu málo místa a tak je shromažďovací místo na trajekt na silnici nad městem odkud se potom sjíždí dolů do přístavu přímo na palubu připluvší lodi). Následovala asi tříhodinová plavba na zánovním trajektu z roku 1963, což jsem zjistil na náhodou na jakémsi výrobním štítku při hledání palubního WC. Na ostrově Rab jsme jenom tranzitovali, takže jsme přejeli z jednoho konce ostrova na druhý. Toho času byly na Rabu nějak přemnoženy kobylky, lítalo jich okolo stovky a za chvíli bylo celé auto od kobylek. Ke kobylkám se také váže druhá vtipná historka kdy Fanda při jízdě ihned pozavíral všechna okýnka u auta s tím že má fobii z velkého hmyzu. Po chvíli jsme se nalodili na další trajekt z Rabu na pevninu a Fanda se s úlevou každému svěřoval, že kobylky jsou konečně pryč. Za chvíli mu ale bylo divné proč se furt pochechtáváme a tak mu Honza prozradil, že mu jedna kobylka už dobrých dvacet sedí přímo na hlavě. To byl úlek, přátelé. Ale zpátky k faktům.

Fakta o ostrovu Rab
Rab je jeden z nejpřitažlivějších chorvatských ostrovů. Je plný zeleně (proto asi ty kobylky pozn.aut.), borových lesů a písečných pláží. Centrem oblasti je město Rab nad kterým se tyčí čtyři elegantní zvonice. V létě bývá město doslova přeplněno turisty. Nejlepší pláže jsou na severovýchodě ostrova. Severozápadní poloostrov je ohraničen močály a lagunami.

Naše další cesta pokračovala po pevnině do kempu blízko města Zadar. Zde jsme objevili příjemný kemp se vzrostlými borovicemi a poblíž jedné z nich jsme rozdělali stan. V kempu sice nebyla hospoda, ale byl zde bufet, kde měli celkem solidní výběr chlazených „lahváčů“. V tomhle kempu jsme také podlehli hře zvané pétanque, kterou jsme pak fanaticky hráli minimálně 2 hodiny denně až do konce dovolené. Pláž v kempu byla betonová takže se tam nešlo moc vyvalovat. Zde jsme plánovali zůstat dva dny, první odpočíváním a povalováním a druhý výletem do Zadaru. Povalování se podařilo, málem se utopili pouze 2 lidé – já, když jsem pronásledoval ve vlnách unikající frisbee a Franz při neuspěšném boji s nafukovací matrací. Matraci zakoupil Fanda přímo v kempu, ale bohužel vydržela pouze dva dny jelikož sem mu ji při cestě ze Zadaru do Splitu omylem přiskřípl do kufru a tímpádem propíchl. Další den jsme se zajeli podívat do města Zadar. Je to celkem velké čisté přístavní město, s nevelkým historickým centrem. Zde jsme si dali i oběd v jedné místní pizzerii za celkem slušnou cenu. 
 

Fakta o městě Zadar:
Zadar je metropole severní Dalmácie. Stará čtvrť je 4 kilometry dlouhá, ale pouze 500 m široká. Zachovává si však vzhled i atmosféru starověkého města Středomoří. Ulice jsou zde vydlážděny lesklými bílými kamennými kostkami, okolo přístavu se tyčí hradby. V centru a také na pobřežní promenádě se nachází plno restaurací a kaváren. Už ve třetím století před našim letopočtem se Zadar stal samosprávným městem v rámci říše Římské. V městě se nachází řada pamětihodností např. románská katedrála sv Anastázie, čtyři městské brány nebo chrám svatého Donáta.

Poté jsme pokračovali dále směr jih. Po celodenní únavné jízdě jsme objevili pouze dva kempy a to značně rozdílné. První byla spíš taková větší zahrada ovšem narvaná stany, které obývali samí Češi. Další měl zase několik hektarů, cestičky, silničky, jezdil tam snad i nějaký okružní vláček. My jsme se vzhledem k ceně rozhodli ubytovat v kempu prvním. A pak už nastal sled samých nepříjemných věcí. Hned při parkování se mistrovi volantu podařilo odřít nárazník o zídku. V kempu byl přístup do moře, které bylo ovšem plné mořských ježků, Franz šlápl na ježka. To vše pokradmu sledovali snad všichni Češi v kempu (bylo jich asi tak kolem padesáti). Potom jsme se při večeři začali radit kam pojedeme dále, koukali do map, průvodce a podobně, až se k nám jeden z okolních zevlounů přiblížil a začal radit kudy kam a jak. Při bližším pohledu jsme zjistili, že je zcela ožralý. Už při příjezdu nám přišlo obyvatelstvo kempu poněkud zdegenerované, ale teď jsme zjistili proč. Podle vyprávění onoho týpka, byli v kempu již skorem 3 týdny, stále na stejném místě, stále se stejnými lidmi. Do nejbližšího města to bylo 50 kilometrů tak nikam nejezdili a vytvořili si skoro takovou malou chorvatskou kempovou sektu. Opilého táborníka nakonec odvedla manželka. No a aby nebyl všemu konec, chytla nás s Honzou ponorková nemoc (možná pod vlivem sugestivní kempové atmosféry), takže jsme se už nebyli sto dohodnout kam pojedeme dál. Já trval na Záhřebu, Honza na Dubrovniku, řvali jsme na sebe až nás musel Fanda s Víťou roztrhnout. Nedohodli jsme tedy nic a šli naštvaně spát. Ráno jsme sestavili provizorní plán (komunikace mezi mnou a Honzou probíhala přes Fandu, protože jsme se rozhodli, že spolu až do smrti smrťoucí nepromluvíme). Náhradním plánem se stalo město Šibenik a poté dál pokračovat do Splitu. V Šibeniku jsme si dali kratší procházku městem, koukli se na proslulou katedrálu a poté ještě navštívili přístavní pevnost, která je na vyvýšeném místě, takže je z ní krásný výhled do okolí. Poté jsme si v místní hospůdce nakonec všichni jako chlapi promluvili a sestavili náhradní plán – pojedeme do Splitu a pak zpátky na sever k plitvickým jezerům.

Fakta o městě Šibenik
Šibenik sice nebývá obvyklým cílem zájezdů, ale může návštěvníkům nabídnout kromě pozoruhodné katedrály rovněž spleť ulic a náměstí z 15. a 16. století. Katedrála svatého Jakuba je mistrovským dílem sochaře Juraje Dalmatince. Nejneobvyklejším rysem objektu je pás jedenasedmdesáti hlav umístěných zvenčí na apsidách. 

U Splitu se nám podařilo najít celkem rychle kemp s celkem pěknou pláží, město bylo na dohled, cca 20 km. Jedinou vadou na kráse byla poněkud kalnější voda, protože poblíž se nacházela jakási fabrika. Tříoké ryby ale ve vodě neplavaly, tak jsme ji uznali nezávadnou. Po prvním vykoupání, ale odpadl Franz, kterému naskákala vyrážka, my tři ostatní jsme koupání přežili bez úhony. Franz se tedy nadále už nekoupal, ale to mu ostatně vyhovovalo protože se chtěl hlavně opalovat. Večer jsme zašli na večeři do jedné z restaurací na pobřežní promenádě, jídlo celkem slušné, jen obsluha byla poněkud pomalejší. Pivo značky Karlovačko nám chutnalo a jídlo taky , takže jsme se vrátili do kempu celkem přiopilí. Já se rozhodl spát pod širákem, Franz taky (ten ovšem ne poprvé, ale už asi šestou noc). No ráno jsem si říkal, že má asi dost hluboký spánek, já se totiž probudil už okolo šesté, kdy první kempaři začali kolem mě courat na záchod a do sprch. Kolem desáté jsme vyrazili na prohlídku města Splitu. Split je město veliké s mocnou historií. Střed města je ještě z doby římské . O budovy ale moc pečováno není, jsou špinavé a místy se rozpadají.

Fakta o městě Split
Split je druhé největší chorvatské město a je srdcem Dalmácie. Slávy se Split dočkal za vlády římského císaře Diokleciána, který zde začal budovat palác, jehož stavba trvala celé desetiletí. Po jeho smrti sloužil i dalším římským vládcům až do rozpadu říše. Palác se nachází naproti přístavu a je jednou z nejimpozantnějších římských zřícenin vůbec. Ve středověku prošel určitými modifikacemi což ovšem nesnížilo jeho atraktivitu. Areál paláce zahrnuje 220 objektů, v nichž za obvodovými zdmi paláce žije 3000 lidí. Jsou tu obchody, restaurace, kavárny. Mezi další Splitské pamětihodnosti patří socha Gregoria Ninského (chorvatského biskupa z 10. století), Papalicův palác (zbudoval jej chorvatský šlechtic Juraj Dalmatinec a nyní v něm sídlí městské muzeum) nebo katedrála svatého Domnia, což mělo být původně Diokleciánovo mauzoleum.

Toliko tedy o Splitu. Druhý den jsme se do něj ještě vrátili a okoukli ho trochu detailněji a jelikož nám zbývalo nějako moc peněz mohli jsme si dopřát oběd v jedné poněkud dražší pizzerii za zdmi Diokleciánova paláce. Po návratu do kempu jsme se začli věnovat našemu oblíbenému sportu – pétanque. Abychom nebyli při hře dehydratováni, tak jsme si koupili 4 x litrové balení piva Ožujsko v elegantní plastové láhvi. No, nechutnalo nejhůř. Ráno následoval zase přesun, chvíli jsme jeli po nově otevřeném úseku dálnice Split – Záhřeb. Silnice byla perfektní a klidná jízda uspala cestovatele sedící vzadu – Víťu a Fandu. Jeden z nich si dokonce pro tuto příležitost oblékl tričko jakési organizace s názvem „Centrum aktivní pohody“. Vidět jeho chrápání členové této organizace, tak je raní mrtvice. Po dvou hodinkách jízdy ovšem dálnice končila a my jsme byli, po zaplacení mýtného, donuceni sjet a pokračovat úzkými silničkami oblastí zvanou srbská krajina. Tady se odehrávali za jugoslávské občanské války tuhé boje a pozůstatky byly vidět i tehdá. Kolem cest byly značky se zákazem vstupu kvůli nebezpečím minových polí, na fasádách domů byly patrné ďůlky od kulek a sem tam se daly zahlédnout polorozbořený kostely.      

Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili do cíle naší cesty, národního parku Paklenica, konkrétně do jeho části Plitvická jezera. Zde se nachází i poměrně drahý, ale značně veliký kemp. Stan si zde můžete umístit, kde chcete a tak jsme si po chvíli pojíždění na louce vybrali místo pod dvěma velkými smrky. Večer Franz poznal, že není radno dráždit balkánské čísníky příliš rychlými objednávkami. Seděli jsme takhle na zahrádce v kempové restauraci, pili pivo, hráli karty. Obsluha chodila ovšem velmi sporadicky a tak Franz využil příležitosti, že čísník po půl hodině vylezl a objednal si pivo i když to staré ještě neměl dopito, měl tam asi jedno deci. Toho zas využil čísník a když mu přinesl nové pivo vzal to staré slil do nového a s klidem odešel. My jsme se v šoku nezmohli ani na slovo. Ráno bylo nezvykle studené, byl to docela teplotní šok, po 20°C v noci u moře a 5°C ráno u Plitvic je sakra rozdíl.            

Po snídani jsme se ihned vypravili k zlatému hřebu naší výpravy – k Plitvickým jezerům, kde se natáčel slavný film Poklad na stříbrném jezeře. Jezera to jsou neskutečně krásná a čistá. Prohlídkou strávíte celý den a je to věru krásná procházka. Část cesty se jede i na lodičkách (v ceně vstupného). Udělejte si obrázek sami z fotek. Pak už jen následovalo přespání v kempu a návrat do ČR, přes Slovinsko (kde jsme nebyli schopni najít LPG pumpu a byli nuceni jet na benzín), Rakousko (zde byla jediná pumpa nalezena) a hraniční přechod Dolní Dvořiště do Prahy.

Fakta o přírodním parku Plitvická jezera
Národní přírodní park Plitvická jezera leží uprostřed trasy mezi Záhřebem a Zadarem. Na území o rozloze 19,5 hektaru, které je součást světového dědictví UNESCO, obklopují zalesněné kopce šestnáct tyrkysově zbarvených jezer, která jsou vzájemně propojena sérií vodopádů a kaskád. Jezera se dělí na horní a dolní. Horní se nacházejí v dolomitové kotlině a jsou pospojovány řadou vodopádů. Dolní jsou menší a mělčí s řídkým porostem okolo. Hlavním zdrojem vody pro jezera jsou řeky Bijela a Crna. V parku se nachází rovněž rozmanitá flóra a fauna. Najdete zde nejrozmanitější druhy stromů, z fauny zde můžete „potkat“ jeleny, divočáky, králíky, ale i medvědy a vlky.

-LM-