BOLÍVIE Zápisky z Bolívie - Díl 4. - Poušť Atacama, mrazivá noc a návrat do UyuniZápisky z Bolívie - Díl 4. - Poušť Atacama, mrazivá noc a návrat do Uyuni
/ 0
- Podrobnosti
- Kategorie: Bolívie
- Vytvořeno 25. 7. 2016 5:51
- Napsal Lukáš Musil
- Zobrazeno: 977
Na snídani vstáváme v půl sedmé. Ve studeném nasoleném pokoji (místo podlahy byla nasypaná sůl) se spalo docela dobře. Zbytek naší výpravy na snídani skuhrá, že jim byla zima. Indiáni již napustili nádrž, takže si všichni vesele čistí chrup. Na záchodě, který celou noc nesplachoval, už tak veselo není.
Nastupujeme do džípu a pokračujeme dál pouštní krajinou, ze které vystupují masivní horské útvary. Milton brzdí u další laguny, Hedionda, která je momentálně vyschlá a vypadá jako Salar. Naplní se až v období dešťů. Obědvat budeme v blízkosti laguny Honda, která se nachází asi 30 kilometrů od Hediondy. Miltonovo dnešní studené menu se skládá z pečeného kuřete s těstovinami. Ke stolování poslouží kameny v okolí, každý si musí najít vlastní. Jelikož ale fouká silný vítr, je dobré si najít závětrný kámen, aby vám oběd neslítl z talíře do písku. Jako dezert servíruje Milton příšerně dužnatou mandarinku. Vysávám z mandarinky jenom šťávu a odpornou dužinu plivu na zem. Dužina ale velmi chutná jakýmsi zdejším opeřencům, kteří ji s chutí zobou.
Po obědě se náš džíp vyřítí ke skalním útvarům trčícím z pouště. Dominuje jim útvar zvaný Árbol di Piedra – Skalní strom. Útvar je cca 7 metrů vysoký tvořený pískovcem a vytvořil ho pouštní vítr, který ho pomalu ale jistě odlupuje. Vítr je u Skalního stromu pěkně silný a vzhledem k tomu, že jsme ve výšce 4500 metrů nad mořem, také pěkně studený.
Od stromu je to již jen pár desítek kilometrů ke zlatému hřebu dnešního dne, jímž má být Laguna Colorada. Je to však zároveň i zklamání. Místo stovek plameňáků se jich zde nachází tak zhruba 30. Je na ně už moc zima. Laguna vypadá také dost vyschle. O zpestření u laguny se postará pouze Číňanka z Chicaga, o které jsme se dozvěděli, že se narodila v Šanghaji. Sice sešla dolů z útesu k laguně, ale nahoru už nemůže. Kvůli řídkému vzduchu nemůže popadnout dech. Milton jí jde na pomoc, ale Číňanka nechce a sama se asi 20 minut drápe nahoru.
Hned u jezera se nachází pokladna národního parku Eduardo Avaroa, kde platíme vstupné 150 blvs. K zakoupené vstupence je nutno do formuláře vyplnit i jméno kupujícího a číslo jeho pasu. Milton nás upozorňuje, ať vstupenky nevyhazujeme, můžou nás prý kontrolovat parkoví revizoři. Nevěříme mu.
Od pokladny jedeme k místu dnešního ubytování ve vesnici Huayllajara. Milton napoprvé zastavuje u přízemní budovy a jde se zeptat, jestli mají volno. Nemají. U druhé už to vychází. Jdeme se podívat na pokoj. Že to bude 6 postelí a dormitory, jsme počítali, ale ne že budou v chlívku. Španěl s britskou Bolivijkou zuří. Milton koulí očima a jede se do třetí ubikace. Vypadá o trochu lépe než chlívek, šestimístný pokoj je aspoň vymalovaný. Nemají zde zavedený elektrický proud. Elektřina jde jen od 18,00 do 21,00, kdy Indiáni pustí generátor. Naštěstí zde mají několik zásuvkových „jezevčíků“, takže si může naše výprava a dvě další, které zde také zakotvili, nabít mobily a foťáky. Je zde příšerná zima, daleko větší než v San Juanu. Na večeři čekáme asi 2 hodiny, čas krátíme klábosením a popíjením horkého čaje. Za 2 hodiny nám přináší večeři. Je to zeleninová polévka a špagety s tomatovou omáčkou a cibulí. Milton se pak ještě vytasí flaškou vína na zahřátí.
Vstávat se má již ve 04,30 a tak to jdeme radši v devět už zalomit. Ne tak další dvě skupinky, které se rozhodnou přímo za dveřmi našeho pokoje uspořádat latinsko-americkou taneční zábavu. Naštěstí je asi za hodinku utne Indián, provozující ubytovnu a tak zaplují také do svých ledových ložnic. Ledový je správný výraz, i v našich teplých spacácích je zima na nohy. V ložnicích může být okolo nuly. Venku ovšem panuje nádherné pouštní ticho.
Další den vstáváme podle plánu. Heslo dne je „frio“=zima. Toto slovo opakují Španělé stále dokola. K snídani do sebe tlačíme pár palačinek a kafe. Vyjíždíme okolo půl šesté, ještě za tmy. V autě všichni kvílí „frio“, jelikož Milton netopí. Nakonec topení neochotně zapne. Za svítání přijíždíme k Sol de maňana geyser. Je to plocha o zhruba 10 km2, kde se nachází plno různých plynových gejzírů a bublající jezírka. Nachází se ve výšce 5000 metrů nad mořem.
U Sol de Maňana geyser už parkuje asi 5 džípů, které přijeli před námi a jejich osazenstvo se baví proskakováním jednoho gejzíru, jehož vyústění ze země je pro větší efekt staženo do plastové trubky.
Pokračujeme dále džípem k horkým pramenům, kde se dá venku v jednom jezírku koupat. Teplota vody je okolo 40 stupňů. Nikomu z nás se ale koupat nechce. Jsme ještě rozespalí a venku fouká ledový vítr. Milton tedy jede dál. Projíždíme částí pouště nazvanou Desierto de Salvador Dalí, při východu slunce je zde krajina přímo okouzlující. Nakonec parkujeme na Lagunou Verde (Zelená laguna). Ráno je ovšem modrá. Je to solné jezero a mění barvu v závislosti na teplotě. Nad ním se majestátně tyčí stratovulkán Licancabur dosahující do výšky 5920 metrů nad mořem. Nacházíme se na nejjižnějším okraji hranice Bolívie s Chile a otáčíme se na zpět na cestu do Uyuni. Opět míjíme horké koupele, Milton tentokrát zastavuje a opět se nejde nikdo koupat. Milton sám se ovšem vykoupat koupat jde, do teplého potůčku opodál. Očista mu trvá asi 20 minut a pak pokračujeme v cestě. Po asi dvou hodinách nepřetržité jízdy Ivan zavelí „Milton báňos!“ (záchod). Milton překotně zastavuje, Ivan si jde ulevit a zbytek fotí stádo lam pasoucích se okolo. Využíváme této náhlé přestávky také pro oběd, který je nejchudší ze všech během výletu. Skládá se ze tří konzerv tuňáka a těstovin, to vše rozděleno pro 6 lidí + co zbyde na Miltona.
Pokračujeme dál a najednou nás zastavuje pick-up bolívijské La Policia. Chtějí od všech vidět vstupenky do parku. Milton nekecal.
Po tomto zastavení jedeme již téměř nepřetržitě do Uyuni. Milton nejede samozřejmě stejnou cestou jako včera, ale řítí se po státní šotolinové silnici 701. Společně s džípy ostatních výprav se po této silnice líně sune pár kamionů, které hravě předjíždíme. Poslední zastávka je ve vesnici San Cristobal. Jde se na záchod a je také možnost něco si koupit na místním marketu. Před 16,00 se vracíme do Uyuni, loučíme se s Miltonem, Španěly a důchodkyněmi a jdeme si hledat nocleh.
