Web Cestovatele - Zápisky z Bolívie - Díl 3. - Salar de Uyuni

Jste zde: Hlavní stránka

BOLÍVIE

Zápisky z Bolívie - Díl 3. - Salar de Uyuni - největší solná pláň světa

Hodnocení uživatelů:

/ 0

Podrobnosti: Kategorie: Bolívie; Vytvořeno 18. 7. 2016 5:45; Napsal Lukáš Musil; Zobrazeno: 1129

Ve čtvrtek večer přicházíme na centrální autobusové nádraží v La Paz. Máme zakoupeny lístky na spoj společnosti Panasur z La Paz do Uyuni. Lístek stál 110 blvs, autobus má být v konfiguraci Cama, tedy plně sklopitelná sedadla. Bus má podle informační cedule odjíždět ve 19,00, ale to začíná až nástup. Časy na ceduli je někdy nutno brát s rezervou. Po nástupu vleze do autobusu ještě zaměstnanec autobusového nádraží a vybere 2 blvs za nástup v tamtéž. Tento pro nás zvláštní poplatek je možné zaplatit i předem na informacích. Ivan si toho všimnul, ale mysleli jsme si, že je to poplatek za informaci.

V 19,30 bus odjíždí. Je to postarší Volvo se zvukem motoru, který se podobá traktoru. Bus je vybaven WC, což nám paní v pokladně při koupi lístků s hrdostí ukazovala na monitoru. Cestující tvoří především turisté – baťůžkáři, ale je tu i pár místních. V první fázi cesty se bus drápe strmou silnicí na El Alto. Pochvalujeme si, že topí a pohrdáme dekami přehozenými přes opěradlo. Za dvě hodiny cesty měníme názor. Po setmění teplota klesá k nule a do autobusu za jízdy příšerně táhne. Okna skoro vůbec netěsní, jsou vyklepaná od jízd po zdejších hrbolatých cestách. Bereme zavděk dekami. Tlusté ponožky, které jsme si nechali po ruce, nejsou taky k zahození. Zimomřivější baťůžkářky sedící před námi, si berou i bundu. Po sklopení širokých sedaček se ale dá v autobusu dobře spát. Nesmí vám ale vadit drncání a vytí vyjetého motoru. Ve vytí se ztrácí i občasné chrápání spolucestujících.

Po několika zastávkách brzdí autobus v 06,30 ještě za tmy na křižovatce ulic Arce a Cabrera, kde je autobusový terminál Uyuni. Spíš než terminál je to ale ulice s autobusy. Ještě rozespalé nás loví jakýsi naháněč jedné z cestovních agentur, zajišťujících výlety na solnou pláň Salar a vleče nás do své kanceláře s názvem Tres Gigantes. Po dvacetiminutové prezentaci 3 denního tripu v podání jednoho ze tří „gigantes“ nám sděluje cenu. Buď 750 blvs s pouze španělsky mluvícím průvodce nebo 1200 s anglicky mluvícím. Dále je zde poplatek 150 blvs za vstup do národního parku a 30 blvs za návštěvu ostrova Isla Incahuasi. Vrtím hlavou, že máme maximální rozpočet 700 blvs + výše zmíněné příplatky. Zamektá něco o 720 blvs, ale pak souhlasí se 700 blvs, s tím, že to nemáme nikomu říkat a že je to jen pro nás.

Platíme a říká ať jsme v 10,30 před kanceláří. Klade nám na srdce, ať si nezapomeneme vodu, peníze, ale hlavně teplé spacáky. Jdeme se projít po Uyuni. Je krátce po sedmé ráno, svítá a skoro mrzne. V Uyuni nic moc není. Kostel, nádraží, trh a jinak hostely, penziony a cestovní agentury. Centrum je tvořeno několika ulicemi. Když z nich vyjdete, jste na špinavé periferii. Nevypadá to tam ale nijak nebezpečně. Dáváme si kafe v pizzerii na náměstí. Je příšerně předražená. Turek za 30 blvs a moccacino za 15.

Okolo 10,30 přicházíme ke kanceláři. Panuje zde trochu zmatek, ale po chvíli jsme umístěni do správného džípu značky Lexus. S námi do něj nastupují postarší manželé ze Španělska. Řidič je indián-kečua (kečuové jsou potomci Inků). Představuje se jako Milton a mluví jen španělsky. Nakládka probíhá rychle.

Velké bágly dává Milton na střešní zahrádku, kde se již nacházejí barely s benzínem, zakrývá je plachtou a svazuje gumicukem. Vše menší jde dovnitř. Vlastně ještě náš karton 4 dvoulitrových láhví s vodou patří taky nahoru. Pár okamžiků se radujeme, že budeme jen čtyři, ale po pár stovkách metrů nás sranda přejde. Milton zastavuje před jedním z hostelů a nakládá asi 70letou Číňanku. Ta vleze do auta a představuje se slovy „ I am from Chicago“. Za rohem nabírá Milton v dalším hostelu další důchodkyni. Bude legrace.

První zastávkou na naší 3 denní tour je hřbitov vlaků (Cementerio de trenes) nacházející se asi 5 kilometrů od Uyuni. Ještě předtím nabral Milton u jakéhosi domu na periferii zásoby jídla. Později se dozvídáme, že to byl jeho dům a vařila jeho žena. U hřbitova vlaků je velká tlačenice, takže úplně mizí genius loci. Je zde asi 30 džípů a skoro 200 lidí leze jak opice na opuštěné zrezivělé parní mašiny a vagony. Ani pořádně fotit se nedá, stále vám někdo leze do záběru. Zklamaně nasedáme do auta a Milton vyráží přes město na solnou pláň. Ještě předtím ovšem zastavujeme s celou karavanou džípů v jakési osadě plné stánků se suvenýry. Nikdo si nic moc nekupuje. Je zde první problém s Číňankou, která se ztratila. Po pár minutách je ale nalezena a vyjíždíme už konečně přímo na Salar.

Bolívie, díl 3.

Salar de Uyuni je největší solná pláň na světě. Má rozlohu 10 582 km2 (což je zhruba jako Jihočeský kraj) a leží ve výšce 3650 metrů nad mořem. Pláň je dno vyschlého prehistorického jezera Tauca. Zastavujeme pár kilometrů po vjezdu na pláň. Stojí tu už několik dalších aut. Všichni fotí a zkouší různé triky s perspektivou. V tomto směru vynikají především „naši“ Španělé, kteří se focením věcí ve stylu auto na ruce nebo hlava lezoucí z boty baví snad hodinu.

Následuje přejezd k obědu, který se bude podávat v hotelu Del Sal Playa Blanca. Oběd ovšem podává přímo Milton, který ho tahá z kufru džípu. Hotel je totiž přízemní budova, ve které jsou jen stoly a WC samozřejmě. Co je zajímavé je fakt, že stoly jsou vytesané ze solných kvádrů. Miltonovo menu, respektive menu jeho paní, se skládá z lamích kotlet, brambor, rajčat a okurek. Lamí kotlety jsou moc dobré, něco na styl hovězího. S hrůzou na ně ovšem kouká druhá důchodkyně, o které se později dozvíme, že pochází z Bolívie, která před 50 lety emigrovala do Anglie. Že prý lamy nejí. Nevadí, my ano, a tak se postaráme i o její lamí kotletu.

Další cesta vede na Isla Incahuasi. Je to bývalý ostrov ve vyschlém jezeru porostlý velkými kaktusy. Za výstup na vrchol ostrova se platí vstupné 30 blvs. Je odtud pěkný výhled na solnou pláň. S námi se na skálu škrabou i obě důchodkyně a samozřejmě Španělé.

K autu přicházíme pozdě, Milton už je nervózní, nechce dojet do místa prvního ubytování za tmy. Přesto nám ještě jednou na Salaru za účelem focení zastavuje. Do místa ubytování, ve vesnici San Juan, tak přijíždíme skutečně za tmy. Jsou tu už další výpravy, spát budeme v jakémsi solném penzionu. Bude to velmi skromné. Dvoulůžkové pokoje bez oken, dveře nejdou zamykat, záchody a sprcha na chodbě, teplá voda za 10 blvs. Samozřejmě se netopí. Na večeři čekáme snad hodinu, ale je dobrá. Zeleninová polévka a výtečné bolivijské jídlo Piqué de Macho.

Vyrážím spát dřív, chci se ještě osprchovat. Beru to studenou vodou, dá se to nějak vydržet. Způsobil jsem ovšem katastrofu. Ležím již v teplém spacáku a přibíhá Ivan, že neteče voda. Asi jsem vypotřeboval nádrž, která je na střeše a byl v ní jen zbytek vody. Nikdo další se sice sprchovat nechce, zato po chodbě pobíhají zmateně lidé se zubními kartáčky. Nevybavili se totiž balenou vodou jako my a tak si teď nemají jak vyčistit zuby. Nikdo si ale nestěžuje a Indiáni provozující „hotel“ samozřejmě na nádrž kašlou a jdou spát. Nakonec všichni nabručeně zalézají do postelí a pokouší se usnout ve svém vymraženém nasoleném pokoji bez oken.