Hlavní

Začátkem června máme sraz v Praze na Florenci, kde si nás v 11:00 má vyzvednout pardubický autobus. Kolem nás netrpělivě postává asi dalších 15 lidí zájezdu – autobus má skoro hodinu zpoždění. Lehce před 12 konečně přijíždí. Hned si všímáme, že na přívěsu pro kola je proražená jedna pneumatika i s ráfkem. To nám to hezky začíná. Kolo se rychle mění a my zatím nakládáme naše stroje. Přívěs je to starší, trochu mě jímá hrůza, když ho vidím. Ale kola v něm pevně drží a nijak se nedřou.

Je naloženo a vyráží se. Cestou nás ještě čeká zastávka přes Brno, kde nabereme zbývající cyklisty. Průvodce nám po představení se oznamuje, že ještě před Brnem uhneme kousek z dálnice, kde si od nějakého známého vyzvedneme nové kolo na přívěs.

Řidič s autobusem uhání téměř 110 km/h, ale po brněnské dálnici jsme rádi, že si v Brně můžeme na chvíli vystoupit, protáhnout se a zkontrolovat uvolněné plomby v zubech. Brněnská dálnice je opravdu unikát.

Všichni jsou na svých místech a my vyrážíme vstříc italskému přístavu Livorno, kde budeme pokračovat trajektem. Průvodce nás cestou upozorňuje, že v autobuse je sice toaleta, ale prosí nás používat jí jen v co nejnutnějších případech. Zároveň nám nabízí občerstvení, včetně chlazeného piva. Cesta celkem utíká, různě pospáváme, každé 4 hodiny se staví, aby se páni řidiči prostřídali a my vyčůrali. Krátce před sedmou ranní přijíždíme do Livorna. Při čekání na trajekt si všímám vedle nás stojícího německého kamionu, který šoféruje ženská. Teda ženská - je to spíš babochlap. Jedna veselejší partička z našeho autobusu zkoumá, jestli je těhotná nebo má tak velký pivní pupek. Ale vše nasvědčuje pivnímu mozolu, za který by se nestyděl ani Petr Novotný. Na trajektu nás čeká 4,5 hodiny cesty. První půlhodinka docela odsejpá. Procházíme si celou loď, fotíme se, atd. Za chvíli přichází naše německá kamioňačka a lámavou angličtinou nás prosí, jestli bychom jí na chvíli nepohlídali psa, že se zatím skočí vysprchovat. Souhlasíme, podá nám vodítko a s danke mizí v útrobách trajektu. Při pohledu na psa si hned vybavím situaci z Chorvatska, kdy se k nám na jednom výletě přidal cizí pes a vydržel s námi jít asi 5 km. Povedlo se nám ho setřást až tím, že jsme se schovali v obchodě.

Německý mozol naštěstí za 15 minut přichází a psa si bere zpět. Zbylé 4 hodiny na lodi jsou ukrutně nudné.

Před půl jednou jsme už u korsického města Bastia. K našemu trajektu připlouvá motorový člun, ze kterého přiskočí lodivod a trajekt si do přístavu sám zaparkuje.

Před námi je asi ještě dvouhodinová cesta autobusem do městečka Corte, kde budeme ubytovaní. Corte ale zatím pouze míjíme. Autobus nás veze do sedla Col de Vizzavona, odkud se už na svých kolech vrátíme do Corte. Výlet má slabých 40 km a většina je z kopce. Stoupat budeme zhruba 10 km. Ideální výlet na rozježdění. Okolo nás se tyčí několik „dvoutisícovek“ (nejvyšší horou Corsiky je Monte Cinto měřící 2 710 m.n.m). Výlet začíná dlouhým sjezdem a já hned zjišťuji, co bude největším problémem na této dovolené – focení. Člověk se těší na ten dlouhý sjezd, ale okolní příroda vás neustále svádí zastavovat a fotit. První zastávka je hned ve vesnici Vizzavona, kde se nachází staré malé nádražíčko. Úzkokolejná trať lemuje naší trasu téměř až do cíle. Další zastávkou je zatáčka nad vesnicí Vivario, ze které je parádní výhled na osamělou zříceninu Tour de Pasciolo. Cestou ještě míjíme starý železniční most, který má na svědomí sám Eiffel. Kolem sedmé přijíždíme k našemu hotelu, kde už čeká autobus s naší bagáží a jdeme se ubytovat. Večer ještě jdeme do historické části města, kde poprvé ochutnáváme korsické kaštanové pivo. Kdybych nevěděl, že je kaštanové, vůbec to nepoznám. Je ale dobré.

Druhý den je už drsnější. Čeká nás výšlap rovnou z Corte dolinami Restonica k salaším Grotelle. Výšlap je dlouhý 15 km s převýšením téměř 1000 m. Průvodce nás upozorňuje, že místy je až 18% stoupání. Za odměnu nás prý čeká pěkný sjezd – vracíme se stejnou cestou. Tady na chvíli odbočím - spousta lidí asi namítne, že tyhle organizované zájezdy nemusí. Ale tady je velká výhoda, že si vlastně můžete dělat, co chcete. Výlet je jasný, čas příjezdu taky. Ale pokud máte svoje hlemýždí tempo nebo naopak do toho dupete, je to na vás. Nebo taky můžete zůstat na hotelu a čumět na televizi. Na nikoho se tedy nečeká a každý si jede to svoje.

I když výlet vede většinou ve stínu, výšlap je to opravdu vydatný – po dlouhé době na kole využívám nejměkčí převod a přitom obdivuji „naše“ dva starší „silničkáře“, kteří funí na klasické silniční převody. V nejprudší části to vzdávají a tlačí, což chápu. A tady ještě jednou odbočím – totiž „výzbroj“ našeho zájezdu je vůbec zajímavá. Najdou se tu kola všeho druhu. Od levných horských či trekingových kol „z makra“ za pár tisíc až po luxusnější kola včetně již dvou zmíněných pánů s karbonovými silničními koly. Ale zase nutno podotknout, že kromě snad jednoho píchlého kola nikdo neměl žádný technický problém a všichni šlapali bez remcání.

Ale to už funíme před naším cílem, kde nás vítá malá chatička s občerstvením. Zde si dáváme místní specialitu - dřevěný tác obložený místní šunkou a sýry a domácím chlebem – porno na talíři. Kola necháváme u chatky a pěšky se ještě vydáváme na hodinu vzdálené jezírko Lac de Mela. Za hodinu našlapeme dalších 500 výškových metrů. Za odměnu se koupeme v 16° vodě s výhledem na ještě vyšší vrcholky než včera. Na některých jsou ještě zbytky sněhu. Po třech hodinkách se vracíme zpátky ke kolům a hurá dolu. Samozřejmě s několika zastávkami na focení. Co když jsem cestou nahoru na něco zapomněl.

Je tu třetí den. Nakládáme kola a čeká nás přesun víc na jih do kempu u města Propriano, kde budeme ubytování v bungalovech. A někteří ve svých stanech. Ale ještě cestou nás autobus vyhazuje v sedle Col de Vergio. Před námi je dlouhý sjezd z 1430 m.n.m do 0 m.n.m, tedy až k moři, do města Porto. Sjezd je parádní se skvělými výhledy. Teda byl by lepší, kdybych nemusel každou chvíli zastavovat a fotit. Říkám si, že sem budeme muset jet ještě jednou a bez focení. Cestou potkáváme i pár desítek divokých prasat, která se volně prochází po silnici. Je to takový místní kolorit. Po 25 kilometrech neustálého klesání máme možnost zpestřit si trasu odbočkou přes hezkou vesnici Otto. Klesáme tedy ještě 3 km. K vesnici je to kousek do kopce, ale za ní zase svištíme už přímo k moři. Dáváme rychlou sváču, protože je před námi výšlap do města Piana. Začíná být úmorné vedro, díky němuž stoupání dává zabrat. Naštěstí cestu často lemují studánky, kde si můžeme doplnit vodu. Později v létě je jich většina vyschlých. Projíždíme nádhernými skalními útvary Calanche, které mají načervenalou barvu. Kousek za nimi se silnice láme a pomalu klesáme do městečka Piana, které drží status nejhezčího města Korsiky. Podle původního plánu bychom měli vystoupat nad město, kde by měl čekat autobus. Ale už ráno jsme byli upozorněni, že autobus bude čekat dál z kopce a že až nám bude připadat, že klesáme podezřele dlouho, máme pokračovat dál. Jedeme teda opravdu podezřele dlouho, ale po chvíli přijíždíme k autobusu. Nakládáme kola a pokračujeme do kempu U Libecciu, kousek od města Propriano. Tady nás každý večer čeká večeře od našeho kuchaře. V popisu zájezdu stálo, že večeře budou z vakuovaných dovezených potravin z Čech. Možná, ale takhle výbornou kuchyni nikdo z nás nečekal. Pana kuchaře jeho práce evidentně baví. Ještě za smrákání se jdeme podívat na pláž, ale do vody se nám už nechce.

Čtvrtý den je odpočinkový. Je tu dobrovolný výlet na kole do 10 km vzdálené Filintosy - nejznámějšího prehistorického místa na Korsice. Vyskytuje se tu komplex pozůstatků megalitické kultury. Navíc někdo překecá jednoho z našich řidičů, ať jede s námi. Od pohledu sportuje maximálně s pivem u televize. Půjčuje si kolo od průvodce a v „kroksech“ se opírá do pedálů. Průvodce zatím běžel napřed. Pana řidiče ale cesta natolik zmáhá, že místo procházky po vykopávkách ulehá pod jeden z menhirů se slovy, ať si ho cestou zpátky vyzvedneme.

K večeru nás ještě čeká výlet autobusem do městečka Sarténe. Po návratu se jdeme ještě na chvíli vykoupat. Moře je krásně teplé a pláže poloprázdné, což vydrží celý týden.

Je tu pátý den. Nakládáme kola a vyrážíme na náš předposlední cyklo výlet dlouhý necelých 55 km. Začínáme 13 km vydatným stoupáním s převýšením 600 m. Většina stoupání je ale ve stínu, jede se dobře. Na vrcholku dáváme pivko v malém stánku a pokračujeme 7 km sjezdem se skvělými výhledy. Pak stoupáme asi 3 km k vesnici Aulléne, kde si dáváme oběd. Ještě před vesnicí ale trochu znejistím s trasou a koukám do mapy v mobilu. Zastaví u mě starší pán s dodávkou, který jako by vypadl z nějakého francouzského filmu s Louis de Funesem a francouzsky se mě zřejmě ptá, jestli nepotřebuju pomoc. Říkám mu anglicky, že mu nerozumím. Pak už i česky, protože pán je neodbytný. Vyslovím teda slovo vesnice, kam potřebujeme a nadšeně mi hlásá, že jedu dobře. Před námi je už pouze sjezd až k autobusu. Cestou míjíme pomník rally jezdce, který zde při Rally Corsica tragicky havaroval v 80. letech. Pár kilometrů před cílem se ještě koupeme v řece u starého janovského mostu.

Šestý den je jediný bez kol. Naskakujeme do autobusu a jedeme do historického města Bonifacio. Příroda je zde úplně jiná. Středověké město se tyčí na bílých skalách a moře je tu sytě modré. Bonifacio bývá často nazýváno korsickým Gibraltarem. Než se vydáme do města, platíme si krátkou vyjížďku lodí okolo útesů. Náš průvodce si předává mikrofon s místním průvodcem, takže máme i český výklad. Zajímavá informace je, že v historické části města dodnes bydlí 80% obyvatel. Je tu dokonce i mateřská škola. Samozřejmě nechybí typický korsický hřbitov s výhledem na moře. Korsičané nemají hřbitovy a hroby, jak jsme zvyklí u nás. Jedná se spíš o rodinné hrobky, které často nemají daleko do malé vilky. Prý je to proto, že když zesnulí neměli tak dobrý život, ať si aspoň užijí ten posmrtný a s pěkným výhledem.

Je tu poslední den a poslední výlet na kole. A protože je poslední, tak nás čeká pouze sjezd – až na dvě krátká a mírná stoupání. Vyrážíme brzy ráno, protože místo, kde nás autobus vysadí, je dosti frekventované a autobus se zde musí otočit. Později by to pro spousty turistů s auty nebylo možné. Tady pan řidič předvádí svoje umění. S autobusem i s vozíkem couvá do uzoučké pěšiny vedle silnice, aby se zde mohl otočit. Po tomto majstrštyku mu tleská celý autobus. Nasedáme na kola a hurá dolů. Tenhle výlet mi přijde asi nejmíň zajímavý a ani sjezd není moc rychlý. Jedeme hodně na pohodu, cestou se zastavujeme na pivku. Ke konci trasy se připojujeme na předvčerejší trasu a opět zastavujeme na koupačku u janovského mostu.

Ráno nás čeká hodně brzký budíček, protože jsme výrazně jižněji než na začátku dovolené. Čeká nás skoro 200 km do Bastie na trajekt.

Do Bastie přijíždíme necelé dvě hodiny před odjezdem trajektu. Čas využíváme k procházce po městě a k nákupu místních specialit. 4,5 hodiny na trajektu je snad ještě úmornějších než před tím. V Livornu přistáváme před sedmou hodinou večerní a před námi je ještě zhruba 1200 km do Prahy.

You have no rights to post comments